Mořské národy zůstávají jedním z největších otazníků pádu pozdní doby bronzové. Nikdo neví, kam se ztratily

Devět jmen na egyptských stélách, tisíce zničených měst a žádná jistota, kdo za tím stál. Ani slibný luwijský nápis to nezměnil.

Foto: Picryl

Kolem roku 1200 př. n. l. se ve východním Středomoří zhroutil systém, který po staletí propojoval Egypt, Chetitskou říši, Ugarit, Kypr a mykénský svět. Palácové ekonomiky se rozpadly, města lehla popelem, obchodní sítě přestaly fungovat. V egyptských záznamech z té doby se opakovaně objevují skupiny útočníků přicházejících „z moře“: Peleset, Šerden, Šekeleš, Lukka, Teresh a další. Moderní badatelé jim začali říkat Mořské národy. Jenže právě tahle nálepka, tak pohodlně jednoduchá, zakrývá fakt, že o skutečné identitě, původu a motivacích těchto skupin víme překvapivě málo.

Katalog jmen bez adres

Harvardský přehled Jeffreyho Emanuela uvádí devět etnonym: Denyen, Ekwesh, Lukka, Peleset, Šekeleš, Šerden, Sikils/Tjeker, Teresh a Wešeš. Každé z nich se v egyptských pramenech objevuje v jiné kombinaci a v jiném kontextu, někdy jako nepřátelé, jindy jako žoldnéři ve faraonově armádě. Původ jednotlivých skupin se v odborné literatuře rozptyluje mezi egejský prostor, západní Anatolii, Kypr i centrální Středomoří. Shoda na jedné „domovině“ neexistuje.

Problém je nicméně hlubší než jen chybějící adresy. Egyptské nápisy jsou vítězná propaganda: ukazují faraona jako zachránce kosmického řádu, protivníka redukují na katalog cizích jmen a triumfálních scén. Když se tytéž skupiny později usadily pod jinými jmény nebo v jiných politických útvarech, egyptský exonym už nepomohl sledovat jejich další osud. Peleset bývají spojováni s biblickými Filištíny v jižní Levantě. Ostatní se rozptýlili, asimilovali, nebo prostě zmizeli z dochovaných textů.

Dokonalá bouře, ne jediný viník

Eric Cline ve své vlivné knize o kolapsu doby bronzové razí obraz „dokonalé bouře“: sucho a klimatický stres, výpadky zásobování, otřesy obchodu, vnitřní nepokoje, možné série zemětřesení, migrace a násilné vpády. Mořské národy v tomto modelu nejsou příčinou, ale jednou ze složek, možná i symptomem už rozběhnutého rozpadu.

Datování událostí upřesňuje studie v PLOS One: ničivé události v severní Levantě spadají do let 1192–1190 př. n. l., tedy ještě před finální egyptskou obranu za Ramesse III. Ugarit padl dřív, než se Egypt vůbec stačil bránit. To naznačuje, že vlna destrukce se šířila postupně a Egypt nebyl prvním cílem, ale posledním, který přežil.

Nápis, který sliboval odpovědi

V prosinci 2017 zveřejnili Eberhard Zangger a Fred Woudhuizen v holandském časopise Talanta překlad textu označovaného jako Beyköy 2, údajně luwijského hieroglyfického nápisu ze západní Anatolie. Podle publikovaného čtení vedl princ Muksus námořní tažení jménem velkokrále Kupantakuruntaše z Miry, přičemž text popisuje výpravy do jihovýchodní Anatolie a Levanty a vybudování pevnosti v Aškelonu „na hranici Egypta“. Wilusa, ztotožňovaná s Trójou, figurovala v orbitu tohoto západoanatolského mocenského centra.

Scénář je lákavý. Místo neurčité „invaze z moře“ nabízí konkrétní stát, konkrétního velitele, konkrétní trasu. Jenže důkazní síla nápisu stojí na vodě, doslova.

Kopie kopie ztraceného kamene

Originální kámen nikdo nikdy vědecky nezkoumal. Podle tradovaného příběhu byl po nálezu rozebrán a použit jako stavební materiál. Co zůstalo, je pozdní kopie pořízená kontroverzním britským archeologem Jamesem Mellaartem na základě kresby, kterou údajně vyhotovil francouzský badatel Georges Perrot v 19. století. Vladimir Stissi v téže Talantě situaci shrnul bez obalu: jde o „kopii z 20. století údajné kresby z 19. století ztraceného originálu“ bez doložené provenience.

Mellaartova pověst věc dále komplikuje. Po jeho smrti v roce 2012 se v pozůstalosti našly desítky dokumentů, u nichž i Zanggerův vlastní tým později veřejně přiznal, že šlo o padělky. Dva přední specialisté na luwijštinu, J. David Hawkins a Mark Weeden, znali Beyköy 2 roky před publikací a oba jej považovali za falzum. Obhájci autenticity namítají, že gramatická složitost textu přesahuje Mellaartovy jazykové schopnosti. Spor zůstává otevřený, ale asymetrie je zřejmá: na jedné straně stojí fyzicky dochované reliéfy z Medinet Habu, dokumentované chicagskou epigrafickou expedicí systematicky od roku 1930; na druhé text bez originálu z archivu známého padělatele.

Proč záhada přetrvává

Mořské národy zůstávají otazníkem ne proto, že by někdo důkazy záměrně ničil, ale proto, že jich od začátku bylo málo. Prameny jsou fragmentární, stranické a vzájemně ne zcela kompatibilní. Luwijštinu jako obor zvládá jen velmi úzký okruh specialistů, podle odhadů řádově jednotky až nízké desítky lidí na světě, a samotná dešifrace hieroglyfické luwijštiny není ve všech detailech dokončená. Každý nový text tak závisí na interpretaci hrstky odborníků, jejichž čtecí modely se mohou lišit.

Beyköy 2 je v tomto ohledu dokonalý testovací případ. Nabízí přesně tu odpověď, po které badatelé i veřejnost touží: konkrétní aktéry, trasu, motiv. Ale zároveň názorně ukazuje, jak snadno se z hypotézy stane mediální „řešení“, když chybí fyzický důkaz a kritická masa nezávislých odborníků schopných text ověřit.

Tři tisíce let po kolapsu tak stále platí totéž: víme, že se něco katastrofického stalo, víme, že v tom figurovaly skupiny přicházející odjinud, a víme, že palácový svět doby bronzové to nepřežil. Kdo přesně přišel, odkud a proč, na to zatím žádný nápis spolehlivě neodpověděl.