Kolaps doby bronzové začal nenápadně. Pak se vše zhroutilo jako domeček z karet
Kolem roku 1200 př. n. l. se během několika desetiletí rozpadl jeden z nejpropojenějších světů starověku. Příčinou nebyla jediná katastrofa, ale řetězová reakce krizí.
Obsah článku
Poslední dopisy z přístavu Ugarit na syrském pobřeží zní jako nouzové volání z potápějící se lodi. Král Ammurapi píše na Kypr, že nepřátelské lodě připluly, města hoří, pěchota i válečné vozy jsou daleko v Chattuši a loďstvo operuje u pobřeží Lukky. Země zůstala bez obrany. Krátce nato Ugarit zaniká, někdy mezi lety 1190 a 1185 př. n. l., a jeho hliněné tabulky zůstávají ležet v troskách jako zmrazený záznam kolapsu, který pohltil celý mezinárodní řád pozdní doby bronzové.
Svět, který měl co ztratit
Představa starověku jako izolovaných říší oddělených pustinou a mořem je pro pozdní dobu bronzovou zásadně nepřesná. Egypťané, Mykéňané, Chetité, Babylóňané, Asyřané, Kanaánci a Kypřané tvořili hustou síť vzájemných závislostí. Vyměňovali si obilí, měď, cín, zlato, slonovinu, luxusní keramiku, ale i diplomaty, princezny a vojenské posily. Cín potřebný k výrobě bronzu putoval z velké dálky, pravděpodobně až z Afghánistánu, a bez něj se zastavila zbrojní výroba i řemesla.
Americký archeolog Eric H. Cline ve své knize 1177 B.C.: The Year Civilization Collapsed přirovnává rok 1177 př. n. l. k roku 476 n. l., pádu Západořímské říše. Nejde o datum, kdy se všechno stalo najednou, ale o symbolickou zkratku pro proces, který podle regionu začíná už kolem 1250 př. n. l. a někde dobíhá až po roce 1130 př. n. l.
Pět ran najednou
Cline příčiny neřadí do hierarchie jednoho viníka. Místo toho popisuje souběh, v němž se jednotlivé krize navzájem zesilovaly:
- Klimatická změna a sucho — paleoklimatická studie Kaniewski a kol. z roku 2013 spojuje pylová data z Kypru a Sýrie s nástupem výrazného sucha kolem let 1215–1190 př. n. l. Novější práce publikovaná v Nature v roce 2023 dokládá ničivé sucho v Anatolii kolem let 1198–1196 př. n. l., tedy v období pádu chetitské říše.
- Hladomor — ugaritské texty zmiňují zničená pole a hlad. Bez centrální redistribuce obilí palácové státy nedokázaly nakrmit vlastní populaci.
- Zemětřesení — destrukční vrstvy na řadě lokalit odpovídají seismické aktivitě, i když sama o sobě by města dokázala obnovit.
- Invaze a migrace — skupiny souhrnně označované jako Mořské národy útočily na pobřežní centra od Anatolie po nilskou deltu. Jejich identita dodnes není jednoznačně rozluštěna; vyobrazení a názvy naznačují různý původ, snad ze Sicílie, Sardinie, jižní Itálie i oblastí dnešního Řecka a Turecka. Cline upozorňuje, že příběh o všeničícím tažení Mořských národů zkonstruovali badatelé 19. století na základě egyptských nápisů, dávno před systematickým porovnáním s dalšími daty.
- Vnitřní rebelie a rozpad správy — palácové elity ztrácely legitimitu, když nedokázaly zajistit bezpečnost ani obživu.
Klíčové je, že jednotlivou ránu by mnohé státy ustály. Ale ne pět ran skoro najednou. Jakmile se přerušily obchodní cesty, chyběl cín na bronz, obilí na jídlo a vojáci na obranu. Krize v jednom uzlu sítě se přelévala do dalšího.
Kdo padl, kdo přežil
Kolaps tvrdě dopadl na chetitskou říši, ta zmizela z mapy úplně. Mykénský palácový svět se rozpadl a Řecko vstoupilo do období, které se tradičně nazývá „temným věkem“. Ugarit už nikdy nebyl obnoven.
Egypt v roce 1177 př. n. l. ještě odolal. Ramesse III. porazil Mořské národy v námořní bitvě v nilské deltě, ale bylo to Pyrrhovo vítězství. Říše od té chvíle jen slábla a postupně ztratila kontrolu nad Levantou. Asýrie a Babylón neprošly stejným typem kolapsu, oslabily se, ale později se znovu prosadily jako mocnosti.
A pak tu byli ti, kdo z chaosu těžili. Féničané převzali středomořské obchodní trasy. Kypřané začali exportovat železné výrobky a technologii. V mocenském vakuu po ústupu Egypta a pádu Chetitů se v Levantě prosadili Izraelité, Aramejci a Filištíni. Cline ve své navazující knize After 1177 B.C. z roku 2024 proto mluví spíš o transformaci než o konci; v chaosu se šířilo železo i abeceda, tedy technologie, na nichž stojí celý následující starověk.
Co s tím má střední Evropa
Na území dnešní České republiky existovaly ve stejné době kultury popelnicových polí, datované zhruba do let 1300–800 př. n. l. Přímé propojení s kolapsem východního Středomoří doložené není; český prostor fungoval v jiném kulturním rámci. Představa, že by šlo o „předky Slovanů“, je anachronismus; dějiny Slovanů v písemných pramenech začínají až v 6. století n. l. Přesto je nepřímá souvislost zajímavá: přerušení dálkového obchodu s bronzem mohlo ovlivnit i středoevropské sítě směny kovů.
Proč na tom záleží dnes
Cline své téma vědomě rámuje jako poučení pro současnost. Vysoce globalizovaný svět závislý na dálkových dodávkách, v němž se klimatický stres, migrace, konflikty a narušení obchodních řetězců mohou vrstvit a vzájemně zesilovat; to není popis roku 1200 př. n. l. Nebo přesněji: není to jen popis roku 1200 př. n. l.
Největší slabinou starověkého systému nebyla žádná jednotlivá katastrofa. Byla jí křehkost sítě, která fungovala skvěle, dokud fungovala celá, a zhroutila se, jakmile začaly selhávat její uzly jeden po druhém. Že některé společnosti kolaps přežily a dokonce z něj vyšly silnější, není důvod k optimismu. Je to připomínka, že přežití závisí na schopnosti adaptace, ne na síle v době klidu.