Kdysi levnou sedací soupravu IMPALA z IKEA dnes sběratelé vykupují i za 60 000 korun. A to kvůli chromu, který byl příliš drahý na sériovou výrobu
Křeslo za pár stovek švédských korun, které Ingvar Kamprad odmítl s tím, že se prodá nanejvýš pět kusů. Prohrál sázku o láhev whisky.
Obsah článku
Příběh sedací soupravy IMPALA začíná v roce 1971 v hlavě Gillise Lundgrena, čtvrtého zaměstnance IKEA a jednoho z nejplodnějších designérů firmy. Lundgren navrhl nízkou, podlouhlou soupravu s měkkými zaoblenými polštáři na chromované ocelové základně, kus, který vypadal spíš jako výstup milánského designového studia než jako švédská sériovka za lidovou cenu. Katalog 1972 nabízel křeslo za 455 švédských korun, tedy v přepočtu zhruba tisícikorunu. Jenže po jediné sezóně IMPALA z nabídky zmizela. Ne proto, že by se neprodávala. Právě naopak.
Sázka o whisky, kterou Kamprad prohrál
Podle knihy Staffana Bengtssona, kterou cituje aukční dům Bukowskis, Ingvar Kamprad při pohledu na prototyp IMPALY odhadl, že se prodá maximálně pět kusů. Tvar mu připadal příliš odvážný, posed příliš nízký, celkový dojem příliš daleko od toho, co zákazníci IKEA očekávali. Lundgren vsadil proti. IMPALA se stala bestsellerem, a Kamprad přišel o láhev whisky.
Paradox je v tom, co následovalo. Komerční úspěch nepřinesl pokračování. Výroba, kterou zajišťovala firma Bröderna Granstrand ve Skillingarydu, byla příliš složitá a příliš drahá na to, aby IKEA model udržela v nabídce. Po jedné katalogové sezóně IMPALA skončila.
Proč byl chrom problém
Nákladnost IMPALY nespočívala v jedné položce, to je hodně velká zkratka (byť v zásadě výstižná). Šlo o celé konstrukční řešení: ohýbaný ocelový rám s chromovou povrchovou úpravou, samostatně čalouněné prošívané díly a u pohovky navíc mechanismus sklápění opěráku do lůžka. Pohovka měřila 205 cm na délku, 104 cm do hloubky a pouhých 54 cm na výšku. Křeslo sedělo ještě níž, posed kolem 20 až 25 centimetrů nad podlahou.
Každý z těchto prvků zvlášť by IKEA zvládla. Dohromady ale tvořily vícekomponentový kus, který šel přímo proti tehdejší logice firmy: levná sériová výroba, snadná logistika, co nejnižší cena pro zákazníka. IMPALA byla designový experiment, který se omylem stal hitem. A právě proto musel skončit.
Co z ní dělá sběratelskou raritu
Čtyři faktory se u IMPALY sčítají způsobem, který je v portfoliu IKEA výjimečný:
- Krátká dostupnost, jediná katalogová sezóna 1972.
- Známý autor, Gillis Lundgren, legenda interního designu IKEA.
- Výrazná forma, nízká silueta a chromovaný rám, které okamžitě odlišují kus od čehokoli jiného v dobovém sortimentu.
- Výrobní komplikovanost, právě ta, která model zabila, z něj dnes dělá raritu.
V aukčních domech se IMPALA pohybuje v řádu desítek tisíc korun. Bukowskis nasadil pár křesel na 10 000 SEK, pohovku odhadl na 12 000 SEK. V přepočtu a v závislosti na stavu kusu se konečné ceny šplhají k oněm zhruba 60 tisícům korun. Pro srovnání: kanapé SINGOALLA, další sběratelský kus IKEA z 60. let, dosáhlo na Stockholms Auktionsverk výsledku 30 000 SEK. Naopak anonymnější chromová křesla jiných značek ze stejné éry končí i pod dvěma tisíci korun. Jméno a příběh dělají rozdíl.
Jak poznat originál, a kde ho hledat
Kdo chce ověřit, jestli nemá IMPALU ve sklepě, měl by hledat tyto znaky: chromovaná ocelová trubková konstrukce, hluboce prošívané samostatné polštáře, černě lakovaný dřevěný zadní prvek a u pohovky sklápěcí opěrák. Křeslo má šířku kolem 76–77 cm a hloubku 105–115 cm. Cokoli bez odpovídajících proporcí a detailů je podezřelé; model se vyráběl tak krátce, že napodobenin existuje minimum, ale záměn s jinými kusy hodně.
Pro orientaci v cenách slouží Barnebys jako vyhledávač aukčních výsledků, Bukowskis a Auctionet jako specializované platformy se severským designem. Na českém trhu funguje Aukro pro běžný second-hand nábytek IKEA, ale u kusu s mezinárodní sběratelskou hodnotou dává větší smysl oslovit zahraniční aukční domy; přivedou cílenější kupce a vyšší konečnou cenu.
Ne každá stará IKEA je poklad
Než někdo začne přeceňovat obsah své garáže: IMPALA je výjimka, ne pravidlo. Aukčně fungují hlavně kusy s jasným designérským původem, krátkou produkcí a rozpoznatelným vzhledem. Běžná regálová police z 90. let sběratelskou prémii nemá a mít nebude.
IMPALA je cenná právě proto, že odporuje základní DNA firmy, která ji vyrobila. Byla příliš nápadná, příliš složitá a příliš drahá. A přesně to z ní po více než padesáti letech udělalo jeden z nejžádanějších kusů, jaké kdy IKEA vypustila do světa.