Hejtman z Dobříše psal Rudolfu II. stížnost na velbloudy. Zvířata ničila cesty mnohem hůř než obyčejní koně

Třináct velbloudů, jeden hejtman a hromada úředních stížností. Příběh z roku 1593 ukazuje, co císařská exotika udělala se středočeským venkovem.

Foto: Picryl

Když v srpnu 1593 dorazilo na komorní panství Dobříš třináct velbloudů z císařského majetku, hejtman Oldřich Doudlebský z Doudleb zřejmě netušil, že mu právě začíná čtyřletý boj s nedostatkem sena, trucovitými ošetřovateli a splašenými koňmi. Zvířata, která měla reprezentovat Rudolfovu zálibu v exotice, se pro Dobříš proměnila v logistickou noční můru. Dochovaná korespondence s Českou komorou, úřadem, který panství přímo spravoval, ukazuje, jak daleko od pražského dvora sahaly důsledky panovníkovy sběratelské vášně.

Ze Zbraslavi na Dobříš: jak velbloudi přišli

Rudolf II. získal stádo roku 1593 „z Orientu“, přesnějšího dárce ani trasu dobové prameny nejmenují. Velbloudi nejprve zamířili na Zbraslav, jenže tamní opat se vzepřel. Po povodních neměl dost píce ani steliva a odmítl zvířata živit. Česká komora proto sáhla po vlastním panství. Dobříš byla od roku 1569 komorním majetkem, hejtman Doudlebský jejím výkonným úředníkem. Komora mu mohla nařídit cokoli bez složitého vyjednávání s cizí vrchností. A tak 8. srpna 1593 třináct velbloudů vstoupilo na dobříšskou půdu.

Provizorní ustájení zajistil místní hospodář Kunš. Stáje neexistovaly, tesaři chyběli, seno docházelo. Z epizody, která měla být přechodná, se stala několikaletá agenda.

Stížnosti, bílé pivo a splašení koně

Doudlebský začal psát. Dopis České komoře z 8. listopadu 1593 je katalogem problémů: píce po povodních nestačí, stelivo schází, stavba stájí vázne bez tesařů. A pak je tu velbloudník, bezejmenný specialista, který přijel se zvířaty a tvrdě vyjednával. Žádal vysoké odměny, hojnost jídla a bílé pivo nejen pro sebe, ale i pro ženu a pacholka. Dostal vyplaceno čtrnáct rýnských zlatých, což na venkovského hejtmana působilo jako provokace.

Koncem října 1593 se přidal incident, který přesáhl zdi stájí. Koně tažného povozu se při míjení velbloudů splašili, vůz sjel z cesty a skončil v rybníce. Velbloudi na středočeských cestách prostě působili potíže, místní zvířata na ně nebyla zvyklá a reagovala panikou.

Komora odpověděla 24. listopadu 1593 stroze: přestat s výmluvami, stáje postavit, píci dokoupit. „Nemáte-li píce, máte v ruce peníze,“ zněl vzkaz. Přesto ještě před Vánoci byli velbloudi z Dobříše dočasně odvedeni. Úleva ale netrvala dlouho.

Zdroj fotografie: greg / Creative Commons / CC BY-NC-ND 2.0.

Stádo rostlo, problémy taky

V létě 1594 se stádo rozrostlo z třinácti na sedmnáct kusů. V listopadu 1595 jich na Dobříši stálo už čtyřiadvacet. Čísla kolísala, zvířata se rodila, ale také hynula. V roce 1594 padla obvinění, že velbloudi dostávají shnilé seno a špatnou péči. Doudlebský se bránil. V roce 1596 tvrdil, že práci kolem stáda prakticky zvládá místní skoták a profesionální hlídači jsou zbytečně drazí.

Personální spory se táhly celou dobu. Po prvním velbloudníkovi se objevili další ošetřovatelé, Stanislav a Jakub Francl. Měli přímý přístup ke komoře a dvorským úředníkům, takže mohli hejtmanovi komplikovat život nad jeho hlavou. Doudlebský navrhoval přesun zvířat na Křivoklát. Komora odmítla.

V létě 1596 přišel zvrat jiného druhu: sedm velbloudů putovalo na Pražský hrad, „aby je císař často vídal“. Dobříš tedy nesloužila jen jako odkladiště problému, fungovala jako zázemí, odkud se zvířata podle potřeby vracela k panovníkovi. Pro hejtmana to znamenalo další přesuny, další administrativu, další starosti.

Ticho po roce 1597

Poslední doložená zmínka o velbloudech na Dobříši spadá do období po Všech svatých 1597. Potom prameny mlčí. Co se se stádem stalo, jestli uhynulo, bylo přesunuto, nebo se rozptýlilo po jiných panstvích, otevřené zdroje neobjasňují. Příběh nemá pointu, jen konec záznamu.

Celá epizoda ale výmluvně ukazuje, jak Rudolfův kabinet umění a kuriozit přesahoval zdi Pražského hradu. Chameleoni a krokodýlí kůže v inventářích nikoho nezatěžovaly. Živé velbloudí stádo na venkovském panství ano, potřebovalo seno, oves, sůl, olej, stáje, tesaře a lidi, kteří se o ně postarají.

Kde si příběh připomenout dnes

Dobříš fyzické stopy po velbloudech nenabízí, ale příběh tu žije dál. Muzeum města Dobříše v Kopáčkově domě má stálé expozice „Archeologická Dobříš“ a „Dobříš v Habsburské monarchii“, kde se rudolfinská éra panství objevuje. Kdo chce spojit historii s procházkou, může vyrazit na Naučnou stezku Dobří(š) v poznání, malý městský okruh měří čtyři kilometry, velký městský asi pět, lesní trasa pak 27,5 kilometru. Doplnit se dá návštěvou zámku Dobříš s historickým prohlídkovým okruhem a francouzským parkem.

Hejtman Doudlebský by se asi divil, že jeho úřední trápení s velbloudy čtou lidé o čtyři sta let později. Ale právě ta směs exotiky a venkovské byrokracie dělá z dobříšského stáda víc než kuriozitu: je to miniatura toho, jak fungovala moc na konci šestnáctého století. Nahoře sen o orientální nádheře, dole shánění ovsa a hádky o bílé pivo.