Zajatec kanibalů dostal místo smrti princeznu a trůn. O jeho osudu rozhodl mechanismus sňatkové aliance starý tisíce let

Švédský námořník ztroskotal na Štědrý den 1904 u souostroví Tabar. O tři roky později se oženil s dcerou náčelníka a švédský tisk z něj udělal krále.

Foto: Picryl

Karl Emil Pettersson neměl žádný plán, jak se stát vládcem tichomořského ostrova. Měl jen potápějící se loď a štěstí, že ho moře vyplavilo na břeh, kde v něm místní elita neviděla vetřelce k odstranění, ale potenciálního spojence k začlenění. To, co se v novinových titulcích proměnilo v pohádku o zajatci a princezně, bylo ve skutečnosti uplatnění prastarého principu: sňatkové aliance, která z cizince udělá příbuzného, a tím i člověka hodného ochrany.

Ztroskotání, které změnilo všechno

Pettersson se narodil ve Švédsku a jako mladý muž se dal k námořnictvu. Na Boží hod roku 1904 ztroskotala jeho loď u souostroví Tabar, skupiny malých ostrovů severovýchodně od Nového Irska v tehdejší Německé Nové Guineji. Co přesně následovalo bezprostředně po ztroskotání, známe hlavně z pozdějšího vyprávění, rodinné paměti, kterou pro SBS News zprostředkovala vnučka Maria Chan Hoerlerová z Brisbane. Podle této verze Petterssona zachránil místní náčelník. Námořník zůstal na ostrově, poznal náčelníkovu dceru Singdo, a kolem roku 1907 se s ní oženil.

Populární převyprávění příběhu pracují s motivem „kanibalismu“ a bezprostředního ohrožení života. Historicky je kanibalismus v oblasti Papuy-Nové Guineje doložený, ale jeho rozsah a formy byly různorodé a často zatížené koloniální imaginací. Že Petterssonovi hrozila smrt přímo na rožni, je spíš součást legendy než ověřený fakt. Důležitější je jiná otázka: proč ho místní neposlali pryč, ale nechali zůstat.

Ze ztroskotance příbuzným: logika sňatkové aliance

Odpověď leží v mechanismu, který antropologové popisují jako sňatkovou alianci. Manželství v mnoha společnostech nikdy nebylo jen záležitostí dvou lidí. Bylo, a v řadě kultur stále je, nástrojem, který vytváří vazbu mezi rodinami, liniemi, celými komunitami. Jak uvádí učebnice OpenStax, jednou z klíčových funkcí manželství je právě budování aliancí: pravidla exogamie, kompenzace za nevěstu i vzájemné povinnosti mezi příbuzenskými liniemi slouží k tomu, aby se vztah udržel a přinášel oboustranný prospěch.

Pettersson do tohoto systému zapadl. Sňatkem se Singdo přestal být outsiderem a stal se zetěm náčelníka, tedy člověkem s definovaným místem v příbuzenské síti. Aby svou pozici potvrdil, založil kokosové plantáže a zapojil se do obchodu s koprou. Nebyl to romantický hrdina, který okouzlil „divochy“. Byl to muž, který se stal užitečným příbuzným.

Rodinná tradice příběh pamatuje i jako milostný: Pettersson se prý do Singdo zamiloval. Přímé prameny z doby sňatku ale chybí a motivace obou stran zůstávají otázkou interpretace. Jisté je, že svazek měl vedle případného citu i hluboce pragmatický rozměr.

Král z novinových titulků

Švédská média příběh milovala. Pettersson se do Švédska vracel opakovaně, obchodoval, vyprávěl, budoval si pověst. Tisk ho stylizoval jako „krále Karla Prvního“ a akademická literatura s tímto označením dodnes pracuje. Jak ale ukazuje studie Anette Nyqvistové ze Stockholm University Press, „král“ je spíš mediální a žánrová zkratka než bezpečně doložený domorodý titul. Žádný primární pramen nepopisuje formální korunovaci ani přesný místní úřad, který by Pettersson zastával.

Legenda mu také připisuje, že na Tabaru „zrušil kanibalismus“. Širší antropologický výzkum ale ukazuje, že tyto praktiky v Papui-Nové Guineji mizely postupně během 20. století, hlavně pod tlakem misionářů a koloniální správy. Připsat tuto změnu jednomu muži je atraktivní vyprávěcí zkratka, ne doložený fakt.

V roce 1914 převzala bývalou Německou Novou Guineu britská správa, v roce 1921 získala mandát Austrálie. Pettersson žil na Tabaru dál; v roce 1922 odjel znovu do Švédska, kde se seznámil s Jessie Louisou Simpsonovou, ale na ostrov se vrátil. Definitivně Tabar opustil až v roce 1935.

Princip starý tři a půl tisíce let

Petterssonův příběh není v dějinách ojedinělý. Sňatek jako diplomatický a mocenský nástroj je písemně doložený nejméně ze 14. století před naším letopočtem. Amarnská korespondence, hliněné tabulky nalezené v Egyptě, zachycuje, jak si panovníci Egypta, Babylonu, Mitanni a Chetitské říše vyměňovali dcery a sestry, aby udrželi mír a obchodní vztahy. Šlo o explicitní sňatkovou diplomacii: nevěsta nebyla dar, ale pojistka aliance.

Rozdíl mezi amarnskou diplomacií a Petterssonovým případem je v měřítku, ne v principu. V Egyptě šlo o mezistátní vztahy a dědická práva. Na Tabaru šlo o začlenění jednoho cizince do lokální příbuzenské sítě. Mechanismus ale zůstává stejný: manželství mění cizího v příbuzného a příbuzný má práva, povinnosti a důvod nebýt zabit.

Co zbylo z legendy

Dnes je souostroví Tabar součástí provincie New Ireland v nezávislé Papui-Nové Guineji. Doložení potomci Petterssona a Singdo žijí v Austrálii; vnučka Maria Chan Hoerlerová jejich příběh aktivně udržuje. Zda na samotném Tabaru žije další větev rodiny, otevřené zdroje bezpečně nepotvrzují.

Petterssonův příběh mimochodem pravděpodobně inspiroval i Astrid Lindgrenovou: její otec Singdo a „krále Karla“ údajně znal z novinových článků a motivy námořníka-krále na tichomořském ostrově se ozývají v postavě kapitána Efraima Dlouhé punčochy. I to je ale spíš rodinná tradice než tvrdý důkaz.

Síla příběhu nakonec neleží v exotice ani v kanibalech. Leží v tom, že jeden ztroskotanec přežil díky instituci, kterou lidstvo používá od doby bronzové, protože se stal něčím příbuzným, a ne něčím cizím.