Prototaxites měřil 8 metrů a nebyl ani houba, ani strom. Věda odhalila organismus, který kombinuje dvě říše života najednou

Největší známý suchozemský organismus devonské éry odolává zařazení už 165 let. Nová studie ukazuje proč.

Foto: Віщун - licence CC BY 3.0

V lednu 2026 tým vedený Corentinem Loronem z Dublin City University publikoval v časopise Science Advances práci, která po dvou letech analýz skotské fosilie dospěla k závěru, o němž paleontologové spekulovali desetiletí: Prototaxites není houba. Není ani strom, řasa, lišejník ani nic, co dnes na Zemi roste. Jde s největší pravděpodobností o zástupce zcela vyhynulé eukaryotní linie, samostatné evoluční větve, která nemá mezi současnými organismy žádného potomka.

Kmen bez dřeva, houba bez chitinu

Prototaxites poprvé popsal kanadský geolog John William Dawson v roce 1859. Měl před sebou zkamenělý sloupec připomínající kmen stromu a podle toho ho pojmenoval, „první tis“. Jenže anatomie neseděla. Chybělo dřevo, chyběla cévní pletiva, chyběly letokruhy. Pozdější výzkumy v průběhu 20. století přehodily výhybku směrem k houbám: vnitřek tvořily propletené trubice, což vypadalo jako houbové hyfy. V roce 2007 izotopová studie Boyceho a kolegů změřila u různých exemplářů Prototaxites široký rozptyl poměru uhlíkových izotopů, až 13 promile, výrazně odlišný od okolních rostlin. To podpořilo představu heterotrofního organismu, tedy něčeho, co si potravu nevyrábí fotosyntézou. Houbová hypotéza se zdála uzavřená.

Loronův tým ji znovu otevřel. A tentokrát měl k dispozici něco, co předchůdci neměli: exemplář NSC.36 druhu Prototaxites taiti z rhynijského rohovce ve Skotsku, zachovaný ve stejné hornině jako prokazatelné devonské houby, rostliny, řasy i bakterie.

Proč je skotský rohovec tak důležitý

Rhynie chert, 410 milionů let stará křemitá hornina z Aberdeenshire, je pro paleontology něco jako Rosettská deska raného suchozemského života. Mineralizace oxidem křemičitým proběhla tak rychle, že zachovala buněčné struktury v trojrozměrném detailu. A hlavně: všechny organismy v téže hornině prošly stejným procesem fosilizace. Když tedy Loronův tým porovnával chemii buněčných stěn Prototaxites s chemií hub ze stejného vzorku, mohl vyloučit, že rozdíly způsobila odlišná tafonomie, tedy odlišný průběh rozkladu a mineralizace.

Výsledky byly jednoznačné. Klasifikační model odlišil vzorky P. taiti od hub s přesností 91 % a od všech vzorků obsahujících chitin s přesností 93 %. U Prototaxites chyběly produkty, které by se daly čekat po rozkladu chitinu a β-glukanů, základních stavebních látek houbových buněčných stěn. Místo toho se objevily signály připomínající polyfenolické sloučeniny a materiály blízké ligninu, tedy chemii typickou spíš pro rostliny. Autoři navíc ve fosilii identifikovali biomarker perylen, který v kontextu rhynijského rohovce nepodporuje houbový původ.

Tři typy trubic a žádná známá škatulka

Vnitřní stavba P. taiti je fascinující právě tím, jak systematicky odmítá zařazení. Autoři popsali tři odlišné typy trubic:

• Typ 1 – průměr kolem 10 μm, s přepážkami (septy), povrchně připomíná houbové hyfy.
• Typ 2 – průměr 20–40 μm, dvojvrstevná stěna, bez sept, nic srovnatelného u známých hub.
• Typ 3 – průměr kolem 40 μm, silnostěnný, s prstencovým zesílením stěny, struktura nápadně připomínající zpevňovací mechanismus cévnatých rostlin.

Všechny tři typy se propojují v takzvaných medulárních uzlech, hustě větvených sítích o průměru 200–600 μm. Právě ty mohly fungovat jako distribuční centrum pro transport látek a zároveň jako mechanická opora. Funkčně tedy Prototaxites řešil problémy, které dnes řeší dřevo a cévní svazky, ale zcela jinou cestou. Rod Prototaxites přitom dosahoval výšky až osmi metrů; tento údaj se vztahuje k největším známým exemplářům napříč fosilním záznamem, nikoli přímo ke skotskému P. taiti.

Nezávislý experiment na rané souši

Seán Jordan, spoluautor studie z Dublin City University, v univerzitním shrnutí uvedl, že Prototaxites může být zatím jediným známým dokladem celé vyhynulé linie. National Museums Scotland, kam exemplář NSC.36 nově vstoupil do sbírek, mluví o „nezávislém experimentu“ s budováním velkých komplexních organismů na souši.

A právě tohle je podle nás nejsilnější pointa celého příběhu. V devonu, kdy cévnaté rostliny sotva dorůstaly do výšky pasu, existoval na souši osmimetrový organismus, který nebyl ani houba, ani strom, a přesto dokázal vybudovat složité mnohobuněčné tělo s vnitřním transportním systémem. Evoluce na rané souši zjevně zkoušela cesty, které dnes nemají žádného žijícího dědice. Prototaxites prosperoval desítky milionů let, zhruba od středního devonu po jeho konec, a zmizel pravděpodobně s přestavbou ekosystémů, kdy vyšší cévnaté rostliny převzaly dominanci. Proč přesně jeho linie nepřežila, zůstává otevřené.

Co vlastně víme a co ne

Studie publikovaná v Science Advances nenavrhuje formálně novou biologickou říši. Netvrdí, že Prototaxites je hybrid houby a rostliny. A rozhodně nestojí na DNA. Říká něco skromnějšího, ale v jistém smyslu převratnějšího: že fosilní záznam rané souše obsahuje organismy, které se nevejdou do žádné z linií, jež přežily do současnosti. Klasifikační model, konfokální mikroskopie a infračervená spektroskopie společně oslabily houbovou hypotézu natolik, že nejpoctivější odpovědí na otázku „co to bylo?“ je dnes: nevíme přesně, ale víme, čím to nebylo.

Prototaxites stál na devonské souši miliony let před prvními lesy. Dnes stojí v muzejní vitríně v Edinburghu, a v taxonomii stále sám.