Venušiny misky vznikly zvětráváním žuly a erozním působením srážkové vody
Necelých sedmnáct kilometrů vzdušnou čarou od slavného Rejvízu leží skalisko, v němž příroda miliony let tesala kamenné vany, křesla i výklenky, a většina návštěvníků Jeseníků o něm vůbec neví.
Obsah článku
Rejvíz má svou pověst zaslouženou. Rašeliniště, Velké mechové jezírko, atmosféra horské osady v mlze, to všechno z něj dělá jednu z nejfotogeničtějších zastávek v Jeseníkách. Jenže kdo si s regionem spojuje jen mokřadní krajinu a hřebenové túry, míjí lokalitu, kterou Česká geologická služba i Agentura ochrany přírody řadí mezi nejvýznamnější ukázky žulového zvětrávání v celém Česku. Na Smolném vrchu v Žulovské pahorkatině, v katastru obce Velká Kraš, stojí národní přírodní památka Venušiny misky. Největší z nich má průměr kolem 1,6 metru, hloubku přes metr a pojme asi 65 litrů vody. Není to „pár minut pěšky od Rejvízu“, je to samostatný výlet do jiné, nižší a méně okoukané části Jeseníků. A právě proto stojí za pozornost.
Žula, která se propadá sama do sebe
Skalní mísy nevznikly přes noc. Proces začal už ve třetihorách, kdy tropické klima rozkládalo minerální zrna žuly a granodioritu působením srážkové vody. Voda se zachytávala v drobných nerovnostech povrchu, chemicky nahlodávala horninu, v zimě mrzla a rozšiřovala trhliny. Vítr a déšť pak odnášely rozpadlý materiál. Výsledkem jsou mísovité až polokulovité prohlubně, které vypadají, jako by je někdo vymodeloval dlátkem.
Na Smolném vrchu ale nejde jen o mísy. Celé skalisko je galerií drobných forem zvětrávání:
- skalní křesla a sedadla – konkávní tvary připomínající opěradla
- žlábkové škrapy – úzké rýhy vyryté stékající vodou
- tafoni – dutiny a výklenky v bočních stěnách skal
Geologové přitom stále diskutují o jednom detailu. Běžný výklad říká, že Smolný vrch (404 m n. m.) vyčníval v době zalednění nad povrch pevninského ledovce jako takzvaný nunatak, a proto si skály uchovaly křehké mikroformy. Popularizační materiál AOPK ale připouští i druhou variantu: vrch mohl být při maximu zalednění celý pod ledem, jenže ledovec byl přimrzlý k podloží a tvary pod ním přežily nepoškozené. Obě interpretace se v odborné literatuře objevují vedle sebe, ale definitivní verdikt zatím chybí.
Venušiny lidičky a schůdky z roku 1879
Název Venušiny misky sahá ke starším německým označením Venusnappla a Fenisnappla. Podle místních pověstí obývaly Smolný vrch „Venušiny lidičky“, drobné bytosti, které si ve skalních prohlubních údajně připravovaly koupele. Už geolog Karl Jüttner věnoval lokalitě studii v roce 1926 pod názvem Die Schalensteine und Venusnappla des Friedberger Granitstockes, což dokládá, že místo přitahovalo pozornost dávno před vznikem dnešní ochrany.
A nejen odbornou. Ve skále jsou dodnes vytesané schůdky s nápisem „1879 AK“ a vyhlídková partie byla zabezpečena zábradlím už na počátku 20. století. Venušiny misky tedy nejsou žádný čerstvě objevený poklad, spíš lokalita, která z kolektivní paměti vypadla, zatímco Rejvíz si svou značku udržel.
Dva výlety, dva světy
Srovnávat Rejvíz a Venušiny misky je trochu jako srovnávat akvarel s reliéfem. Rejvíz nabízí naučnou stezku vedoucí mokřadní krajinou po prkenných chodnících nad rašelinou a pohled na hladinu mechového jezírka, kde se zrcadlí obloha. Je to pomalý, meditativní zážitek v nadmořské výšce kolem 780 metrů.
Venušiny misky jsou jiný žánr. Kratší, koncentrovanější zastávka na nižším vrchu, kde hlavní atrakcí není výška ani rozloha, ale geologická originalita soustředěná na pár desítek metrů skalního hřbetu. Vyhlídka ze Smolného vrchu navíc otevírá panorama Žulovské pahorkatiny, krajiny, kterou většina jesenických turistů projíždí jen po silnici.
Vzdálenost mezi oběma místy jsme orientačně dopočítali z GPS souřadnic: vzdušnou čarou vychází přibližně 16,8 km. V praxi to znamená přesun autem do okolí Velké Kraše, Kobylé nad Vidnavkou nebo Černé Vody a samostatný nástup na trasu. Nejde o dvě zastávky na jednom okruhu, ale o dva různé výlety do dvou různých částí Jeseníků.
Jak se tam dostat a co respektovat
Praktický přístup vede po zelené turistické značce z Černé Vody nebo od rozcestí Velká Kraš. Regionální portál Jeseníky.cz uvádí vzdálenost 2,38 km od Cyklokempu Černý Potok ve Velké Kraši. Terén je nenáročný až středně náročný, rozhodně ne bezbariérový; posledních pár desítek metrů k samotnému skalisku vyžaduje trochu jistoty v nohách.
Vstup je volný, bez vstupného a bez sezónní uzávěry. Ale pozor: jde o národní přírodní památku. AOPK výslovně upozorňuje na nutnost omezit lezení v partiích s nejcitlivějšími drobnými tvary. Mísy, které přežily miliony let zvětrávání a možná i celý ledovec, by neměly podlehnout podrážkám turistických bot.
Smolný vrch je důkaz, že v Jeseníkách nemusíte stoupat na hřeben, abyste narazili na něco výjimečného. Stačí sjet o pár set výškových metrů níž, do krajiny, kde žula pracuje potichu a výsledek mluví sám za sebe.