Případ Mary Toftové ukázal, jak snadno se v 18. století šířily senzace. Porodu králíků věřili všichni

Na podzim 1726 přesvědčila chudá žena ze Surrey královské lékaře, že rodí králíky. O případu vyšlo přes 140 knih a pamfletů.

Foto: Wellcome Collection - licence CC BY 4.0

Příběh začal v Godalmingu, malém městě jihozápadně od Londýna, kde místní chirurg John Howard oznámil, že jeho pacientka Mary Toftová porodila části zvířat, nejprve prý kočičí vnitřnosti a poté kusy králíků. Howard rozeslal dopisy „zvědavým osobám“ v Londýně a 10. října 1726 se zpráva objevila ve Weekly Journal or British Gazeteer. Během několika týdnů se z regionální kuriozity stala celonárodní senzace, do které vstoupil královský dvůr, přední chirurgové a desítky pamfletistů.

Jak se senzace dostala z venkovského domu do královského paláce

Mary Toftová byla negramotná žena z chudé rodiny, která v létě 1726 prodělala potrat. Krátce nato začala tvrdit, že rodí další plody, tentokrát ale zvířecí. Howard, který ji ošetřoval, neměl důvod pochybovat: dobová teorie takzvané „maternal imagination“ považovala za možné, že silný zážitek těhotné ženy, třeba setkání s králíkem na poli, může fyzicky ovlivnit plod. Tato představa nebyla okrajová; patřila k běžnému repertoáru tehdejší medicíny.

Howard tedy nejenže případ přijal za svůj, ale aktivně ho propagoval. Psal do Londýna, zval další lékaře k vyšetření a de facto vybudoval síť důvěryhodnosti kolem jedné pacientky. Když se zpráva dostala ke dvoru, král Jiří I. vyslal do Guildfordu svého chirurga Nathaniela St Andrého a sekretáře Samuela Molyneuxa z okruhu prince z Walesu. St André Toftovou vyšetřil, uvěřil jí a vydal pamflet A Short Narrative of an Extraordinary Delivery of Rabbets, v němž případ prezentoval jako ověřený lékařský fakt. Královská pečeť na obálce udělala zbytek.

Proč podvod nepůsobil průhledně

Z dnešního pohledu se zdá absurdní, že vzdělaní muži věřili ženě rodící králíky. Jenže tehdejší lékaři neměli ultrazvuk, rentgen ani moderní anatomické znalosti reprodukce. Pracovali s hmatem, pozorováním a především se svědectvím, pacientky i jejího okolí. Historička Karen Harvey ve své studii z roku 2015 upozorňuje, že lékaři v jednu chvíli považovali Mary za „jediný a hlavní zdroj informací“ o tom, co se děje v jejím těle.

K tomu přistupovaly tři zesilovače:

• Autorita potvrzovala autoritu. Howard přesvědčil St Andrého, St André přesvědčil dvůr, dvůr legitimizoval celou věc v očích veřejnosti. Každý další lékař, který případ viděl a neprotestoval, přidával vrstvu důvěryhodnosti.
• Tisk fungoval jako zesilovač, ne jako filtr. Pamflety vycházely rychle, často od samotných lékařů, kteří měli na výsledku reputační zájem. Čím víc se o případu psalo, tím reálnější se zdál.
• Emoční šok blokoval kritické myšlení. Příběh ženy rodící králíky byl tak silný, že přitahoval pozornost i těch, kteří by jinak zachovali odstup. Být „u toho“ znamenalo prestiž.

Přesto existovali skeptici. Cyriacus Ahlers, další z lékařů vyslaných ke dvoru, měl podezření na podvod už v listopadu 1726 a ještě téhož roku vydal pamflet, v němž poukazoval na anatomické nesrovnalosti. Richard Manningham, londýnský porodník, který Toftovou vyšetřoval po jejím převozu do hlavního města, byl také postupně stále opatrnější. Jenže skeptické hlasy zpočátku zanikaly v hluku senzace.

Přiznání, vězení a otázka, kdo za hoaxem skutečně stál

Zlom přišel až v prosinci 1726. Pod tlakem vyšetřování a poté, co se ukázalo, že do její cely někdo pašoval části králíků, se Mary přiznala. Soudce Thomas Clarges ji 8. prosince poslal do věznice Bridewell ve Westminsteru, kde byla podle dobových zpráv držena na nucených pracích. Propuštěna byla až 13. dubna 1727, bez formálního odsouzení, protože obvinění z podvodu bylo právně obtížně uchopitelné.

A tady příběh získává další rozměr. Harvey ve své pozdější práci z roku 2018 argumentuje, že Mary „to nemohla udělat sama“, a nejspíš ne zcela dobrovolně. Z jejích výpovědí vyplývá role tchyně Ann Toftové, dalších příbuzných a sousedek, které měly přístup k jejímu tělu a které podle Harvey uplatňovaly autoritu nad chudou, negramotnou ženou ve zranitelné situaci po potratu. Manžel Joshua Toft se v záznamech objevuje v souvislosti s vyšetřováním, ale jednoznačné odsouzení se nepodařilo doložit.

Nejhůř tedy dopadla Mary. Lékaři, kteří případ legitimizovali, čelili hlavně výsměchu; St André se stal terčem satirických grafik a jeho kariéra utrpěla trvalou ránu. Howard byl vázán k dalšímu stání před soudem pro podezření ze spiknutí, ale doložený rozsudek chybí.

Co případ změnil, a co připomíná dodnes

Případ Toftové nevyvolal žádnou okamžitou reformu lékařské praxe. Žádný nový předpis, žádná komise. Ale vyvolal něco možná důležitějšího: pamfletovou debatu o tom, co vlastně znamená lékařský důkaz. Argumenty kolem Toftové podle starších výkladů, které Harvey cituje, představovaly zásadní posun v medicínské epistemologii, od spoléhání na svědectví a autoritu směrem k požadavku materiálního, ověřitelného důkazu. Teorie „maternal imagination“ sice přežívala ještě desítky let, ale její nejextrémnější verze, že žena může porodit zvíře, dostala smrtelnou ránu.

Mechanismus šíření senzace je přitom nápadně současný. Autorita potvrzuje autoritu, opakování vytváří zdání pravdy, emoční náboj příběhu překonává racionální pochybnosti a ti, kdo protestují, jsou zpočátku přehlušeni. Rozdíl mezi rokem 1726 a dneškem není v logice šíření. Je jen v rychlosti.

Mary Toftová zemřela v roce 1763, dávno zapomenutá. Její příběh ale přežil, ne jako kuriozita o hlouposti minulosti, ale jako připomínka toho, jak křehká je hranice mezi „dobře doloženým faktem“ a kolektivní iluzí. Stačí správná kombinace autority, tisku a příběhu, kterému chcete věřit.