Havajská vrána ʻalalā se vrací do volné přírody. Po více než 20 letech dostala novou šanci

Biologové vypustili na východním Maui pět vzácných ptáků ʻalalā, kteří jsou oficiálně stále vedeni jako vyhynulí ve volné přírodě. Po více než roce ale všichni přežívají, sami hledají potravu a ukazují chování, které dává ochranářům novou naději.

Foto: pete. #hwcp - licence CC BY 2.0

V listopadu 2024 otevřeli biologové dveře terénní voliéry v údolí Kīpahulu na východním Maui a pětice černých ptáků s mohutnými zobáky poprvé vzlétla mezi koruny stromů ʻōhiʻa. Nebyl to první pokus vrátit ʻalalā do přírody, ale poprvé se uskutečnil na ostrově, kde nežije jejich hlavní predátor. A po více než roce jsou všichni naživu. Sami hledají potravu, hlasitě si značí teritoria a vykazují chování, které ochranáři při předchozích vypouštěních na Velkém ostrově marně čekali. Oficiální status druhu Corvus hawaiiensis se zatím nezměnil: v databázích stojí „extinct in the wild“. Ale v deštném lese nad Tichým oceánem teď létá hrstka ptáků, která by ten zápis mohla jednou přepsat.

Duchovní ochránci, kteří zmizeli

V havajské kultuře nejsou ʻalalā jen ptáci. Jsou ʻaumākua, rodinní duchové, průvodci mezi světem živých a mrtvých. Objevují se v Kumulipo, starobylém stvořitelském zpěvu, a partneři záchranného projektu mluví o jejich návratu do lesa jako o „návratu člena rodiny“. Jenže tenhle člen rodiny chyběl přes dvacet let.

Poslední divoký pár byl spatřen v roce 2002 v oblasti South Kona na Velkém ostrově Hawaiʻi. Příčin kolapsu bylo víc: kácení a degradace lesů, zavlečení predátoři, ptačí malárie přenášená nepůvodními komáry, toxoplazmóza od zdivočelých koček. Populace se hroutila už od 70. let, chovný program běží od 90. let a dnes drží přes 110 ptáků v péči lidí. Vrány přežily, ale jen za plotem.

Lekce z neúspěchu na Velkém ostrově

Mezi prosincem 2016 a rokem 2020 vypustili biologové na Velkém ostrově zhruba tři desítky ʻalalā. Výsledky vypadaly zpočátku nadějně: ptáci se párovali, někteří začali hnízdit. Žádné mládě ale nedospělo. A pak přišla vlna úhynů. Hlavní viník měl křídla a zahnutý zobák: havajský jestřáb ʻio, endemický dravec, který si na nezkušené vrány zvykl jako na snadnou kořist. Zbývající ptáci museli být odchyceni a vráceni do voliér.

Projekt se nezhroutil, ale musel se přepsat. Biologové strávili roky analýzou dat a hledáním alternativy. Odpověď ležela 150 kilometrů přes průliv: východní Maui. Deštný les v údolí Kīpahulu nabízí vhodný biotop, a hlavně zde nežije jestřáb ʻio. Jestřáb je endemitem výhradně Velkého ostrova. Tím odpadla příčina, která předchozí pokus pohřbila.

V únoru 2024 vydala US Fish & Wildlife Service finální posouzení dopadu a zelenou pro pilotní vypuštění. V listopadu téhož roku se otevřela voliéra.

Jak se vrána učí být divoká

Celý proces je přesným opakem toho, co si člověk představí pod slovem „vypuštění“. Nejde o otevření klece. Ptáci určení pro Maui prošli měsíce trvající přípravou:

• Skupinová socializace – ʻalalā jsou vysoce sociální; kandidáti museli fungovat jako soudržná skupina ještě v chovném centru.
• Terénní voliéra – přímo u vypouštěcí lokality strávili ptáci další týdny, aby si zvykli na zvuky, pachy a mikroklima lesa.
• Hodnocení kondice – u každého jedince se posuzovala schopnost samostatně hledat potravu a reakce na potenciální predátory.
• Měkké vypuštění – po otevření voliéry zůstaly k dispozici doplňkové krmné stanice, aby byl přechod na divokou stravu postupný.
• Denní monitoring – každý pták nese VHF vysílač, terénní tým sleduje pohyb, chování i zdravotní stav každý den.

Podle aktualizace havajského DLNR z června 2025 pětice po půl roce v lese samostatně konzumovala plody více než třiceti druhů původních rostlin, ozývala se teritoriálním voláním a dva jedinci vytvořili pár, který začal stavět hnízdo. To je zásadní posun; při pokusech na Velkém ostrově trvalo, než se ptáci dostali do podobné fáze, a mnozí se jí nedožili.

V listopadu 2025 projekt přidal do terénní voliéry další dva ptáky, kteří mají postupně rozšířit volnou skupinu. Pilot vstoupil do druhého roku.

Kdy bude druh skutečně zachráněn

Stavba hnízda je milník, ne cílová čára. Revidovaný plán obnovy americké federální služby pro ryby a divokou přírodu stanoví kritéria, která jsou od jednoho hnízda na Maui ještě daleko: minimálně dvě stabilní volné subpopulace, které se rozmnožují bez trvalého doplňování z chovu, s modelovaným rizikem vyhynutí pod pět procent v horizontu sta let.

Jinými slovy, i kdyby mauiský pár úspěšně vyvedl mláďata, bude to teprve začátek. Projekt potřebuje desítky ptáků ve volnosti, druhou lokalitu a generace narozené mimo voliéru. Evropa ukazuje, jak dlouhý to může být běh: reintrodukce orlosupa bradatého v Alpách trvá od roku 1986 a teprve po téměř čtyřiceti letech a 426 vypuštěných mláďatech se populace blíží třem stovkám ptáků.

ʻAlalā mají navíc roli, kterou orlosup neplní. Jsou klíčovými šiřiteli semen, konzumují plody desítek havajských rostlin a roznášejí je po lese. Bez nich podrost regeneruje hůř. Návrat vran není jen záchrana jednoho druhu, ale pokus o opravu celého ekosystému.

Co s tím můžeme dělat odsud

Vypouštěcí lokalita v Kīpahulu není veřejnosti přístupná, oficiální FAQ projektu to říká výslovně. Kdo chce program sledovat, může začít na sociálních sítích @alalaproject nebo absolvovat virtuální prohlídku chovného centra Keauhou. Finanční podpora jde přes Maui Forest Bird Recovery Project. A kdo hledá paralelu blíž domovu: české zoologické zahrady dodávají mláďata do evropského programu záchrany ibise skalního, v němž se učí migrační trasu následováním ultralehkého letadla. Jiná metoda, ale stejná logika učení života ve volné přírodě.

Sedm černých vran v deštném lese na Maui zatím nedokazuje, že je druh zachráněn. Dokazuje něco menšího a zároveň většího: že po dvaceti letech bez jediného volného jedince je znovu možné o záchraně mluvit v přítomném čase.