Borečský vrch ohřívá vzduch prouděním puklinami v hornině. Ohřejete se tu i v zimě, je to největší ventarola v Česku

Uprostřed Českého středohoří stojí nenápadný kopec, z jehož vrcholu v mrazivých dnech stoupá pára. Není to sopka, je to fyzika.

Foto: Juandev - licence CC BY-SA 3.0

Borečský vrch měří pouhých 449 metrů a na první pohled splývá s desítkami dalších kuželů kolem Litoměřic. Jenže stačí přijít v lednu, kleknout ke správné puklině a ucítíte proud vzduchu o teplotě kolem šestnácti stupňů. Ruce se u něj dají zahřát, okolní kameny jsou suché a bez námrazy, zatímco o pár kroků dál leží sníh. Efektu se říká ventarola a Boreč je místo, kde ho v Česku zažijete nejnázorněji. Vysvětlení nemá nic společného s magmatem ani geotermální energií. Celý trik spočívá v tom, jak se vzduch chová uvnitř rozpukaného horninového masivu a proč se v zimě rozhodne stoupat vzhůru.

Jeskyně bez stropu

Borečský vrch je pozůstatek třetihorní vulkanické intruze. Jeho jádro tvoří sodalitický trachyt, tvrdá hornina prostoupená složitým systémem puklin a dutin. Kolem jádra leží mohutné balvanité sutě, které celý masiv obklopují jako porézní plášť. Česká geologická služba přirovnává tento systém k oboustranně otevřené jeskyni, dole i nahoře má otvory, mezi nimi stovky metrů klikatých kanálů.

V létě slunce rozehřívá povrch a teplo se pomalu ukládá do horniny a sutí. Maximum akumulované energie nastává zhruba v září až říjnu. Jakmile přijde zima a venkovní teplota klesne pod teplotu uvnitř masivu, spustí se komínový efekt: studený, těžký vzduch je nasáván otvory u úpatí, prochází dutinami, ohřívá se o stěny horniny, nabírá vlhkost a na vrcholu vystupuje ven. Viditelný „kouř“ nad kopcem Boreč není nic jiného než vodní pára, která zkondenzuje při kontaktu s mrazivým okolním vzduchem.

Čím větší mráz venku, tím dramatičtější podívaná. Při minus patnácti je teplotní rozdíl tak výrazný, že pára stoupá z puklin v hustých oblacích.

Dva extrémy na jednom kopci

Zimní ventaroly jsou jen polovina příběhu. V létě se směr proudění obrací. Teplý vzduch je nasáván na vrcholu, uvnitř masivu se ochlazuje a u paty sutí vychází ven studený. V dolních partiích Borče proto bývají ještě na začátku léta zbytky ledu a teplota v sutích se drží hluboko pod okolním průměrem.

Jeden kopec, dvě klimatická patra, opačné režimy podle sezóny. Právě tato dvojakost dělá z Borče výjimku i mezi dalšími ventarolovými lokalitami Českého středohoří. Podobný princip funguje třeba na Plešivci, Kamenci nebo Panně; odborná studie UJEP z let 2011–2012 jich v regionu zmapovala hned několik. Boreč ale vyniká názorností: vrcholové výdechy jsou silné, snadno přístupné a vizuálně spektakulární.

Borečka, která roste jen tady

Stabilní mikroklima ventarol má ještě jeden důsledek, kvůli kterému je Boreč chráněný od roku 1951, dnes v kategorii národní přírodní památka. Teplé, vlhké výdechy vytvářejí na vrcholu ostrůvky, kde nepromrzá půda a vzduch si drží stálou vlhkost. V těchto podmínkách přežívá borečka vzácná (Targionia hypophylla), drobná játrovka, která v celém Česku roste pouze zde.

Vedle ní se na Borči vyskytují desítky dalších chráněných druhů:

• Koniklec otevřený – teplomilný druh suchých strání
• Bělozářka liliovitá – vázaná na výslunné skalní stepi
• Kosatec bezlistý – v Čechách vzácný, na Borči stabilní populace
• Řeřišničník skalní a lomikámen trsnatý křehký – druhy navázané přímo na vlhké pukliny u ventarol

Část flóry těží z tepla, část naopak z letního chladu v dolních sutích. Boreč tak na necelých dvanácti hektarech hostí rostlinná společenstva, která by se normálně nepotkala.

Jak tam a kdy jet

Nejběžnější výchozí bod je vesnice Režný Újezd. Od kapličky na okraji obce vede okružní naučná stezka dlouhá necelé tři kilometry, s informačními panely vysvětlujícími geologii i botaniku. Alternativní trasa startuje v obci Boreč a měří čtyři a půl kilometru.

Pravidla jsou jasná: pohyb výhradně po značených stezkách. Návrh plánu péče o NPP výslovně zmiňuje, že turisté v minulosti rozhrnovali kameny kolem vývěrů, čímž poškozovali křehký systém puklin i rostliny na nich závislé.

Co se týče načasování, nejsilnější zážitek nabídne suchý mrazivý den v lednu nebo únoru. Právě tehdy jsou ventaroly nejviditelnější a teplotní kontrast u puklin nejvýraznější. Ale pozor: ohřejete se opravdu jen u konkrétních vývěrů, ne na celém kopci. Bundu nechte na sobě.

Omyl starý dvě století

Poprvé si „kouřícího“ kopce všimli lidé už v roce 1833 a logicky usoudili, že jde o sopečnou činnost. Trvalo téměř padesát let, než pražský univerzitní profesor Jan Krejčí v roce 1881 podal správné vysvětlení: žádné plyny z hlubin, žádné magma, jen vzduch, hornina a fyzika. Přesto se mýtus o „živé sopce“ drží dodnes; geologická služba opakovaně upozorňuje, že laici si ventaroly pletou s plynnými exhalacemi.

Boreč žádnou sopkou není. Je něčím vzácnějším, kopcem, který dýchá.