Pamukkale tvoří travertin z horkých pramenů přesycených uhličitanem vápenatým. Přesto vypadá jako nadýchaný sníh

Bílé kaskády v jihozápadním Turecku nejsou mrtvá skála. Jsou živou chemickou laboratoří, kde termální voda každý den staví nový vápenec.

Foto: Tatyana - licence CC BY-SA 4.0

Představte si téměř dvousetmetrový útes, který vypadá, jako by ho někdo přelil mlékem. Jenže to mléko teče pořád: z horkých pramenů pod antickým městem Hierapolis vytéká voda nasycená rozpuštěnými karbonáty, a jakmile se dotkne vzduchu, začne ze sebe vylučovat bílý uhličitan vápenatý. Vrstvu po vrstvě, terasu po terase. Výsledek nese jméno Pamukkale, turecky „bavlněný hrad“, a od roku 1988 je zapsaný na seznamu UNESCO. Jenže to, co dnes vidíte na fotografiích, není jen dílo přírody. Je to i výsledek tvrdé regulace, která lokalitu zachránila před jejími vlastními obdivovateli.

Chemie pod bílou kůží

Celý proces začíná hluboko pod zemí. Dešťová voda prosakuje do podloží, kde se setkává s vysokou koncentrací oxidu uhličitého. Za zvýšeného tlaku a teploty rozpouští vápencové horniny a sytí se hydrogenuhličitanem vápenatým, nese v sobě víc rozpuštěných karbonátových složek, než kolik jich dokáže udržet na povrchu. Jakmile tato přesycená voda vystoupí z pramene, tlak klesne, CO₂ uniká do atmosféry a z roztoku se začne srážet uhličitan vápenatý v podobě kalcitu. Právě ten tvoří travertin, sladkovodní vápenec, který v Pamukkale pokrývá svahy, plní mělké bazénky a modeluje kaskády.

Průměrná teplota vody, která terasy aktivně buduje, se podle hodnocení IUCN pohybuje kolem 35 °C. Geochemické studie ale ukazují, že v různých fázích toku a na různých místech systému se teplota pohybuje zhruba od 13 do 51 °C. Čerstvý bílý povlak vzniká průběžně, doslova den po dni. Celý reliéf teras je ovšem výsledkem geologického vývoje trvajícího tisíce let.

Město, které vyrostlo na prameni

Horké prameny nepřitahovaly jen geology. Už na konci 2. století př. n. l. zde pergamská dynastie Attalidů založila lázeňské město Hierapolis. Termální voda nesloužila jen ke koupání: UNESCO výslovně uvádí, že se v ní prala a sušila vlna, což z města udělalo i textilní centrum. Hierapolis postupně vyrostlo v plnohodnotnou antickou metropoli s divadlem, chrámovým okrskem a jednou z největších nekropolí v celé jihozápadní Anatolii. Tisíce sarkofágů a hrobek se táhnou podél cest vedoucích z města.

Bělost, kterou málem spolkl turismus

V 70. a 80. letech minulého století vyrostly přímo na lokalitě hotely. Silnice vedla přes terasy, návštěvníci se volně brodili v bazéncích, odpadní vody z hotelů kontaminovaly prameny. Travertiny ztmavly, pokryly se řasami, bílá kůra se začala drolit.

Zlom přišel po zápisu na seznam UNESCO. Hotely byly odstraněny, silnice přes jihovýchodní terasy uzavřena, soukromá auta do areálu nesmějí. Termální voda se dnes rozvádí řízeným systémem kanálů, z nichž část je krytá, aby se omezil růst řas a nekontrolované odtoky. Celý hydraulický systém sahá až 70 km na severozápad k Alaşehiru a podél údolí řeky Menderes zásobuje vesnice i zemědělskou půdu. Návštěvníci smějí na vápencové povrchy pouze bez obuvi a jen po vyhrazených trasách. Pamukkale je fotogenické právě proto, že už není ponecháno volnému turistickému provozu.

Křehká rovnováha

UNESCO řadí vysoké počty turistů mezi hlavní tlaky na integritu lokality. Biologické znečištění, eroze koupacích zón, ztráta bělosti, to všechno jsou dokumentované hrozby, ne hypotetické scénáře. Ochranný režim funguje, ale vyžaduje neustálou údržbu a kontrolu.