Římané pálili na Pompeje ze starověkého kulometu. Archeologové našli na hradbách stopy po řecké opakovačce

Tři skupiny drobných čtvercových zásahů na severních hradbách Pompejí mohou být první materiální stopou po polybolu, starověké opakovací zbrani, kterou jsme dosud znali jen z textů.

Foto: Public Domain Pictures

Léto roku 89 před naším letopočtem. Lucius Cornelius Sulla stojí se svými legiemi před Pompejemi, městem, které se v sociální válce postavilo proti Římu. Na hradby dopadají kamenné koule z balist, olověné střely z praků, a možná i salvy krátkých železných šipek z mechanismu, jaký antický svět do té doby neviděl. Tým italských badatelů v čele s Luigim Rossim a Stefanií Bertacchi teď tvrdí, že stopy po této zbrani přečkaly dva tisíce let, erupci Vesuvu i bombardování za druhé světové války. Jejich studie vyšla 28. února 2026 v časopise Heritage a opatrně, ale přesvědčivě otevírá otázku: díváme se na první bojový otisk polybolu?

Co je polybolos a proč mu říkat „kulomet“

Označení „starověký kulomet“ je novinářská zkratka, ale ne úplně od věci. Polybolos nebyl ruční palná zbraň, šlo o torzní katapult na stativu, poháněný zkroucenými šlachovými svazky. Od běžné balisty se ale lišil zásadním způsobem: měl zásobník na šipky, otočný válec se žlábky, posuvník a dvojici ozubených kol s řetězovým převodem. Obsluha otáčela klikou, šipka ze zásobníku automaticky spadla do drážky, tětiva se zachytila, napjala a uvolnila, a celý cyklus se opakoval bez ručního přebíjení. Výsledkem byla rychlá sekvence výstřelů, něco jako dávka.

Konstrukci připisují antické prameny Dionýsiovi z Alexandrie, který ji navrhl pro obranu Rhodu. Filón z Byzance ji popsal ve svém pojednání o dělostřelectvu a rovnou přidal i kritiku: střely letí po úzkém oblouku do jednoho bodu, proti rozptýlenému cíli se municí plýtvá. Právě tato slabina možná vysvětluje, proč se polybolos nestal standardní výzbrojí. Byl příliš složitý na to, aby ho vyráběly polní dílny, a příliš úzce zaměřený na to, aby nahradil osvědčené balisty.

Tři shluky na pompejských hradbách

Rossi a Bertacchi provedli v letech 2024–2025 systematický průzkum severních hradeb Pompejí mezi branami Porta Vesuvio a Porta Ercolano. Použili fotogrammetrii, terestrický laserový sken a takzvané reverzní 3D modelování: z každé stopy vytvořili virtuální pozitivní i negativní odlitek, proměřili tvar, hloubku, osu průniku a úhel dopadu.

Identifikovali tři skupiny zásahů:

• Západně od věže X – asi 82 cm nad dnešním terénem. Nejčitelnější shluk: čtyři podobné čtvercové stopy v krátkém oblouku a pátá, lehce vyosená.
• U Porta Vesuvio – přibližně 1,75 m nad dnešním terénem.
• Západně od věže XI – asi 1,74 m nad současným povrchem, což odpovídá zhruba 3,40 m nad antickou úrovní terénu.

Klíčové bylo, že stopy mají čtvercový průřez odpovídající pyramidálnímu hrotu kovové šipky o průměru kolem tří centimetrů. Vějířovité rozložení v krátkých pravidelných odstupech přitom odpovídá spíš opakované střelbě z jednoho mechanismu než sérii nesourodých zásahů od různých střelců. Autoři spočítali i energii dopadu podle objemu rozprášeného kamene, a výsledky odpovídají torznímu stroji na vzdálenost 70 až 100 metrů.

Proč to nikdo neviděl dřív

Pompejské hradby zkoumají archeologové přes sto let. Kruhové krátery po kamenných koulích rozpoznal už Amedeo Maiuri ve dvacátých letech minulého století. Jenže drobné čtvercové vrypy od kovových šipek se čtou nesrovnatelně hůř. Železné hroty korodují a mizí, dopad rozštípne porézní tuf a výsledný otvor se tvarově vzdálí původní střele. Navíc samotný vulkanický kámen je plný přirozených dutin, které se snadno zaměňují se stopami po zásahu.

Teprve kombinace laserového skenování a 3D reverzního modelování umožnila odlišit přírodní dutiny od stop s charakteristickým čtvercovým průřezem a měřitelným úhlem průniku. Paradoxně pomohla i erupce Vesuvu v roce 79, vrstva popela hradby zakonzervovala dřív, než je stihlo zvětrat staletí deště.

Sulla a rhodská stopa

Jak se římský velitel dostal k helénistické superzbrani? Autoři studie skládají pravděpodobný, ale nedoložený scénář. V roce 96 př. n. l. Sulla působil ve východním Středomoří, v prostoru, kde Rhodos fungoval jako centrum špičkového dělostřeleckého know-how. Mohl odtud získat buď hotový stroj, nebo konstruktéra. O sedm let později stál před Pompejemi, městem, které se v sociální válce přidalo k italským spojencům proti Římu a zaplatilo za to obléháním.

Důležité je, co studie netvrdí. Neříká, že Římané polybolos běžně používali. Neříká, že šlo o tajnou zbraň. Počítá spíš s jedním stabilním strojem nasazeným na konkrétním úseku, ne s baterií opakovaček podél celé obléhací linie. A výslovně mluví o pracovní hypotéze vyžadující další ověření, ne o uzavřeném důkazu.

Co to mění a co ne

Polybolos jako koncept není novinkou. Filónův popis znají historici vojenství už staletí. Novinkou by bylo fyzické potvrzení, že tato extrémně složitá zbraň skutečně fungovala v boji, a ne jen jako prototyp v rhodské zbrojnici. Pokud se hypotéza udrží, půjde o nejsilnější materiální indicii nasazení automatizované helénistické zbraně v poli.

Autoři už připravují klasifikační protokol a interoperabilní dataset, který by umožnil srovnávací analýzu drobných, dosud nečitelných zásahů na jiných antických opevněních. Pompeje by tak mohly otevřít dveře revizi balistických stop na desítkách dalších lokalit.