Obří propast Xiaozhai Tiankeng funguje jako laboratoř. Vlhkost a chlad z ní udělaly unikátní svět

Propast Xiaozhai v čínském Chongqingu sahá do hloubky 662 metrů, a na jejím dně roste les, který se řídí jinými pravidly než krajina nahoře.

Foto: Rhododendrites - licence CC BY-SA 4.0

Když Arthur Conan Doyle v roce 1912 publikoval román Ztracený svět, vymyslel náhorní plošinu odříznutou od civilizace, kde přežívá jiný přírodní režim než v okolí. O sto let později se ukazuje, že podobný princip funguje i obráceně, ne na vrcholu, ale na dně. Čínské krasové propasti zvané tiankengy vytvářejí uzavřená mikroklimatická refugia, kde rostliny hospodaří se živinami jinak, stromy rostou v permanentním stínu stěn a les si drží charakter, který okolní krajina dávno ztratila. Xiaozhai Tiankeng je toho nejmonumentálnějším příkladem. Ne proto, že by o něm nikdo nevěděl; místní ho znali odjakživa a vědci do něj poprvé sestoupili v roce 1994. Ale teprve novější ekologický výzkum čínských tiankengů odhaluje, co přesně se na jejich dnech děje a proč je to důležité.

Dvě patra, jedna propast

Xiaozhai není jen díra v zemi. Je to dvoupatrová geologická stavba, kterou po tisíciletí modelovala podzemní řeka. Horní část má eliptický průřez o průměru 537 až 626 metrů a sahá do hloubky 320 metrů. Pod ní se otevírá spodní „studna“ o dalších 342 metrech. Celková maximální hloubka činí podle UNESCO 662 metrů, minimální 511 metrů; záleží na tom, odkud měříte okraj.

Na dně protéká aktivní jeskynní řeka napojená na krasový systém s povodím o rozloze 230 čtverečních kilometrů. Průměrný průtok dosahuje necelých devíti kubíků za sekundu, při povodních ale vyskočí na 174. Teplota v jeskynním systému se drží pod deseti stupni Celsia. Právě tato kombinace (strmé stěny, stálá vlhkost, chlad a omezený přístup slunečního světla) vytváří na dně podmínky radikálně odlišné od subtropické krajiny nahoře.

Les, který se chová jinak

Samotný fakt, že na dně propasti roste vegetace, není překvapivý. Překvapivé je, jak se tamní rostliny liší od těch na povrchu. Studie publikovaná v červenci 2024 v odborném časopise Chinese Journal of Plant Ecology zkoumala listové vlastnosti rostlin uvnitř čínských tiankengů, konkrétně v oblasti Dashiwei v provincii Kuang-si, a zjistila, že tiankengové rostliny mají nižší obsah uhlíku, ale výrazně vyšší koncentrace dusíku, fosforu, draslíku, vápníku a hořčíku. Jinými slovy: rostou v prostředí, které jim nabízí bohatší zásoby živin, a podle výsledků studie rostou rychleji než jejich povrchové protějšky.

Nejde přitom o prostou adaptaci na nedostatek světla, jakou známe třeba z podrostu deštných pralesů. Tiankengy kombinují stín s nadprůměrnou dostupností minerálů z krasových stěn a konstantní vlhkostí. Výsledkem je specifická růstová strategie, kterou povrchový les nezná. Pro Xiaozhai konkrétní botanický inventář v otevřených zdrojích chybí, ale vzhledem k jeho extrémní hloubce a aktivní hydrologii se dá předpokládat, že zdejší podmínky jsou ještě výraznější než v mělčích tiankezích.

Kontinentální ostrovy uprostřed pevniny

Vědci přirovnávají tiankengy ke „kontinentálním ostrovům“. Strmé stěny fungují jako oceán kolem ostrova: omezují výměnu druhů s okolím a chrání vnitřní prostředí před degradací, která postihla krajinu nahoře. Studie publikovaná v Scientific Reports v roce 2017 prokázala, že tiankengy v jihozápadní Číně uchovávají starolesní společenstva, která v okolní zdevastované krasové krajině už neexistují. Novější výzkum z roku 2022 potvrdil refugijní funkci i u degradovaných tiankengů v Jün-nanu a výslovně ji dává do souvislosti s ochranou před dopady klimatické změny a lidské činnosti.

Xiaozhai je v tomto kontextu nejikoničtější případ, ne nejlépe prostudovaný, ale rozměrově a vizuálně nejpůsobivější. Dashiwei a jünnanské tiankengy slouží jako biologické laboratoře, Xiaozhai jako obálka celého příběhu.

Od expedice k turistickému schodišti

O propasti věděli místní obyvatelé dávno před příchodem vědců. Vědecké „znovuobjevení“ přišlo v roce 1994, když geologové z Guilin Institute hledali novou průzkumnou oblast a narazili na Xiaozhai. Následovala britsko-čínská expedice China Caves Project, která provedla sestup a první systematický průzkum. Dnes k propasti vede turistické schodiště o 2 800 stupních. Tajemnost Xiaozhai tedy není geografická, je ekologická.

A není bez hrozeb. Část jeskynní řeky už byla odvedena pro hydroelektrárnu. Změna hydrologického režimu přitom přímo ohrožuje to, co dělá dno propasti výjimečným: stálou vlhkost, nízkou teplotu a izolované mikroklima, na kterém celý „ztracený svět“ stojí.

Český případ stejného principu

Kdo chce pochopit, jak izolované mikroklima funguje jako refugium, nemusí létat do Číny. Stačí propast Macocha v Moravském krasu. Na její severovýchodní stěně přežívá jediná česká lokalita kruhatky Matthioliho moravské, glaciálního reliktu, který tu vydržel díky chladnému a vlhkému mikroklimatu napojenému na jeskynní systém. Rozměry jsou nesrovnatelné: Macocha má hloubku 138 metrů, Xiaozhai téměř pětinásobek. Princip je ale totožný. Strmé stěny, omezený sluneční svit, stabilní vlhkost a teplota vytvářejí kapsu, kde přežívá to, co okolní krajina už dávno nedokáže uživit.

Xiaozhai Tiankeng není příběh o tom, že někdo našel neznámou propast. Je to příběh o tom, že i místo, které lidé znají staletí a turisté zdolávají po schodech, může uvnitř fungovat jako biologicky jiný svět. Stačí se podívat na správná data, ne na mapu, ale na listy stromů na dně.