Italský šmrnc získala po ničivém požáru. České Florencii dělají reklamu prestižní světová média

National Geographic, Travel + Leisure i The Guardian: Telč na Vysočině si v posledních letech vysloužila pozornost médií, která běžně píší o Paříži nebo Barceloně.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Město s necelými pěti tisíci obyvateli se v zahraničních redakcích objevuje jako „romantická renesanční perla“ nebo místo, které „vypadá jako práce hollywoodského scénografa“. Jenže za tím pohádkovým dojmem nestojí náhoda ani staletí nerušeného vývoje. Stojí za ním katastrofa. Přesněji řečeno dvě katastrofy oddělené sto čtyřiceti lety, které smazaly starší podobu města a uvolnily prostor pro něco zcela nového.

Dva požáry, které přepsaly město

Telč nebyla vždycky kamenná. Podle Národního památkového ústavu stály na místě dnešních renesančních domů původně dřevěné stavby. Roku 1386 vyhořela celá západní polovina náměstí včetně kostela a radnice. Katastrofa přiměla tehdejší pány z Hradce k zásadnímu rozhodnutí: město se obnoví z kamene, obežene hradbami a ochrání soustavou rybníků, které dodnes tvoří charakteristickou vodní kulisu.

Jenže to nebyl konec. V roce 1530 přišel další ničivý požár, který zničil městské kroniky a listiny, a paradoxně tím ztížil rekonstrukci starší historie. Zároveň ale urychlil proměnu, která teprve dala Telči její dnešní tvář. Obě události se v popularizačních textech občas slévají do jedné, ve skutečnosti jde o dvě odlišné vrstvy: gotická kamenná obnova po roce 1386 a renesanční sjednocení ve druhé polovině 16. století.

Zachariáš z Hradce a italský import

Klíčovou postavou renesanční proměny byl Zachariáš z Hradce, jeden z nejmocnějších moravských šlechticů své doby. Ekonomické zázemí mu zajistil sňatek s Kateřinou z Valdštejna a s ním spojené stříbrné výnosy. Peníze investoval do ambiciózního plánu: pozvat italské stavitele a přetvořit gotické město i hrad podle renesančního vzoru.

Co přesně „italský šmrnc“ znamená? Nejde o vágní atmosféru, ale o soubor konkrétních architektonických prvků:

• Arkády – průběžné podloubí propojující měšťanské domy po celém obvodu náměstí.
• Štíty a sgrafita – zdobené fasády domů čp. 15, 54–55 nebo 61, které dodávají náměstí jednolitý renesanční rytmus.
• Renesanční zahrada s nízkými arkádovými ochozy kolem zámku.
• Zlatý sál – reprezentativní interiér zámku, jeden z nejcennějších renesančních prostor v Česku.
• Urbanistická jednota – trojúhelné náměstí, zámek, kostel a rybníky fungují jako sevřená kompozice, ne jako shluk jednotlivých památek.

Za konečnou podobou areálu stojí podle oficiálního webu zámku pravděpodobně italský architekt Baldassare Maggi z Arogna. Zachariáš ale nenechal přestavět jen svou rezidenci, italští řemeslníci pomáhali i měšťanům proměnit gotické domy na stavby s atraktivními fasádami a arkádami. Výsledkem je město, které vypadá, jako by ho navrhl jeden člověk. A v jistém smyslu to tak skutečně bylo.

Foto: Palickap - licence CC BY-SA 4.0

Proč zrovna Telč fascinuje zahraniční média

National Geographic zařadil Telč mezi nejromantičtější malé obce Evropy a vyzdvihl podzemní labyrint, věž sv. Jakuba i „pohádkové kouzlo“ centra. Travel + Leisure ji umístil mezi sedmnáct nejlepších malých měst kontinentu a popsal náměstí jako místo s „bonbónově zbarvenými“ domy, které vypadá jako filmová kulisa. The Guardian věnoval městu obrazovou rubriku zachycující tradiční výlov Zámeckého rybníka.

Co mají tyto texty společné? Všechny reagují na tutéž kvalitu: okamžitou vizuální čitelnost. Telč nepotřebuje průvodce, aby zapůsobila. Stačí vstoupit na náměstí. Arkády, pastelové fasády, sgrafitové vzory, všechno je na jednom místě, v jednom stylu, v jednom záběru. Pro fotografa i pro editora cestovatelské sekce je to ideální materiál.

Přezdívka „česká Florencie“ se v tomto kontextu nabízí, ale drží jen v rovině stylového dojmu a italského vlivu. V měřítku, dějinné váze ani rozsahu uměleckých sbírek srovnání neobstojí. Přesnější je říct, že Telč je vzácně dochovaná ukázka toho, co dokáže s malým městem jeden silný stavební mecenáš a důsledně držený styl.

Město, které se vyplatí nespěchat

Strategický plán Telče uvádí za rok 2019 necelých 17 tisíc ubytovaných hostů s průměrným pobytem kolem dvou dnů. Zámek ročně navštíví zhruba 100 tisíc lidí. Oproti Českému Krumlovu nebo Praze jde o zlomek, a právě v tom je šance: centrum není přeplněné a dá se skutečně prožít, ne jen proběhnout.

Z Prahy se sem člověk dostane přímým autobusem za necelé tři hodiny, z Brna kombinací přes Jihlavu za něco přes dvě. Na samotné město je rozumné počítat minimálně půlden; zámecké okruhy, zahrada, podzemí a výhled z věže sv. Jakuba mají v sezoně samostatné návštěvní režimy. Kdo chce klid, zamíří sem ve všední den v květnu, červnu nebo září, kdy hlavní okruhy už fungují, ale prázdninová špička teprve přijde nebo už odezněla.

Telč nevděčí za svou krásu staletím nerušeného klidu. Vděčí za ni ohni, který smazal to staré, a člověku, který měl dost peněz, vkusu a ambicí postavit na troskách něco jednotného. Že to dnes vypadá jako pohádka, je vedlejší efekt; původní záměr byl čistě reprezentativní.