Laboratorní nehoda odhalila fascinující záhadu. Kusy tkáně mořské okurky žijí samy i po několika letech

Kus trubicovité nožky mořské okurky přilepený na skle akvária odmítl odumřít. Po třech letech byl stále aktivní.

Foto: Pixnio

Když bioložka Sara Jobson z kanadské Memorial University vyndávala mořskou okurku druhu Psolus fabricii z nádrže, malý fragment nožky zůstal přichycený na stěně. Tým čekal, že tkáň se během pár dnů rozloží, jak říká učebnicový předpoklad o oddělené živočišné tkáni. Jenže dny se protáhly v týdny, týdny v měsíce. Fragment se nerozložil. Naopak: zahojil si ránu, mírně narostl a vykazoval známky buněčného dělení. Z rutinní manipulace v akváriu se tak vyklubalo pozorování, které vyústilo ve studii publikovanou 27. května 2026 v časopise Science Advances, a které zpochybňuje dosavadní představu o tom, co oddělená tkáň dokáže.

Tři roky bez těla, bez sterilního média, bez degradace

Formální experiment trval rok. Vědci odebrali explantáty (malé kousky tkáně) ze tří jedinců Psolus fabricii a ponechali je v proudící přírodní mořské vodě. Žádné sterilní kultivační médium, žádné přidané živiny. Jen nefiltrovaná voda plná bakterií a mikroorganismů, tedy prostředí, ve kterém by běžná tkáňová kultura neměla šanci.

Po roce ale experimenty neskončily. Následovalo takzvané oportunistické sledování, které se protáhlo na více než tři roky. Když tým výsledky uzavřel kvůli publikaci, explantáty stále nevykazovaly známky odumírání. Autoři pro tento fenomén zavedli vlastní označení: LiPfe, z anglického „living immortal P. fabricii explants“.

Co vlastně ta tkáň dělá

Říct, že fragment „přežívá“, by bylo příliš málo. Data ze studie ukazují aktivní biologické procesy:

• Hojení ran – povrch explantátu se uzavřel během 5–6 dnů.
• Růst – po počátečním zmenšení o 24 % se fragmenty vrátily na výchozí velikost mezi 60. a 120. dnem. Po 180 dnech byly asi o 21 % větší než při odebrání.
• Buněčné dělení a apoptóza – tkáň si udržovala normální cyklus života a smrti buněk.
• Imunitní aktivita – v explantátech migrovaly a přetrvávaly coelomocyty, obdoba imunitních buněk.
• Příjem živin – fragmenty absorbovaly rozpuštěné aminokyseliny přímo z mořské vody.
• Reakce na podněty – explantáty chapadel si zachovaly schopnost pohybu a reagovaly na dotek.

Nejde tedy o pouhou masu přežívajících buněk. Jde o organizovanou tkáň s epidermální, vazivovou, nervovou i svalovou složkou, která se sama hojí, přestavuje a komunikuje se svým okolím. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl oproti standardním buněčným kulturám v laboratoři.

Ne každý kus okurky je „nesmrtelný“

Důležitá nuance: ne všechny tkáně Psolus fabricii tuto schopnost mají. Hluboké explantáty tělní stěny bez známek hojení odumřely do 37 dnů, povrchové do 54 dnů. Dlouhodobě přežívaly hlavně trubicovité nožky a chapadla, tedy struktury, které mořská okurka běžně používá k přichycení a interakci s okolím.

A co jiné druhy? Tým testoval i další sumýše, Cucumaria frondosa a Chiridota laevis, a další ostnokožce. Žádný srovnatelný explantát nepřežil déle než 3,5 měsíce. Některé degradovaly už kolem 42.–55. dne. Fenomén LiPfe je zatím doložený výhradně u Psolus fabricii.

Tady je na místě srovnání s jinými regeneračními šampiony živočišné říše. Ploštěnky a hydry dokážou z malého fragmentu obnovit celý organismus. Některé hvězdice vyrostou z jediného ramene. U Psolus fabricii se ale nic takového neděje; fragment se nevyvíjí v nového jedince. Zůstává tkání. Autonomní, aktivní, ale bez ambice stát se zvířetem. Podle nás je právě tohle nejpodivnější aspekt celého objevu: evolučně nedává zřejmý smysl udržovat schopnost, která nevede k rozmnožení ani k obnově jedince.

Proč si toho nikdo nevšiml dřív

Mořské okurky patří mezi vědecky studované organismy desítky let. Jejich schopnost regenerovat vnitřní orgány (včetně kompletního trávicího traktu po evisceraci) je dobře zdokumentovaná. Genom jednoho druhu byl sekvenován už v roce 2017 a studie v PLOS Biology tehdy ukázala, proč jsou sumýši zajímavým modelem pro regenerativní biologii.

Jenže pozornost se vždy soustředila na to, co se děje uvnitř zvířete, jak dorostou orgány, jak se obnoví nervová soustava. Osud „odpadu“, tedy tkáně, která zůstane po poranění nebo autotomii mimo tělo, nikoho nezajímal. Jak píší autoři studie: dlouhodobé životaschopnosti odhozených tkáňových explantátů dosud nebyla věnována systematická pozornost. Předpoklad byl prostý: oddělená tkáň zemře. Nikdo to neověřoval, protože to všichni považovali za samozřejmost.

Co to může znamenat pro vědu

Autoři mluví o „nové třídě experimentálního modelu“ s potenciálními dopady pro regenerativní biologii, biomedicínu a tkáňové inženýrství. Tisková zpráva Bigelow Laboratory for Ocean Sciences zmiňuje možné využití při výzkumu hojení, antimikrobiální odolnosti nebo testování vlivu znečištění na živou tkáň. Výhoda je zřejmá: komplexní tkáň, která se drží pohromadě, sama se hojí a nevyžaduje sterilní podmínky.

Zároveň je třeba říct, co studie nedokazuje. Neříká, že tkáň je prokazatelně nesmrtelná; říká, že po více než třech letech nevykazovala známky degradace. Neříká, jakým mechanismem to funguje; nabízí dílčí pozorování o buněčné plasticitě, lokální „samosprávě“ tkáně a roli kolagenu ve vazivové přestavbě. A rozhodně neříká nic o přímé použitelnosti pro lidskou medicínu. Jobson v rozhovoru pro CNN uvedla, že dalším krokem bude zkoumání struktury DNA a telomer, tedy ověření, zda tkáň skutečně nestárne.

Fragment mořské okurky na skle akvária položil otázku, na kterou biologie zatím nemá odpověď: proč by oddělená tkáň měla umět žít sama, když z toho organismus ani druh nic nezíská? Někdy stačí zapomenout vyhodit odpad z nádrže, aby se ukázalo, jak málo toho víme.