Vypadá jako mimozemšťan z hlubin Tichého oceánu. Vědci popsali doposud neznámou modrou chobotnici

Tělo velikosti golfového míčku, sytě fialový spodek a kůže hladká jako sklo. Nový druh chobotnice z hlubin u Galapág.

Foto: Public Domain Pictures

1. července 2015, téměř dva kilometry pod hladinou Tichého oceánu, nasál robotický podvodní stroj Hercules do odběrové nádoby drobné stvoření. Na palubě výzkumné lodi E/V Nautilus tehdy nikdo netušil, že malý zavalitý tvor s velkýma očima bude jedenáct let čekat na své jméno. Dnes ho má: Microeledone galapagensis. A jeho popis přinutil vědce přepsat definici celé čeledi.

Chobotnice, která se vymyká všemu známému

Holotyp, jediný odebraný exemplář, má plášť dlouhý 31,5 milimetru a široký necelých 29 milimetrů. Nejdelší ramena měří kolem 43 milimetrů, na každém sedí jen 29 až 33 přísavek v jedné řadě. Pro srovnání: běžná chobotnice obecná dorůstá celkové délky přes metr. Tady se celé zvíře pohodlně schoulí do dlaně.

Vizuálně působí jako nic, co si člověk pod slovem „chobotnice“ představí. Žádné dlouhé elegantní chapadla, žádná hrbolatá kůže měnící barvu. Hřbet je téměř bez pigmentu, skoro bělavý. Spodní strana těla a vnitřní plochy ramen jsou naopak sytě purpurové až kaštanové. Autoři studie mluví o výrazném „opačném stínování“, u většiny mořských živočichů bývá tmavší hřbet, tady je to naopak. Kůže je dokonale hladká, bez papil a hrbolků. Velké, lehce vystouplé oči doplňují dojem tvora, který jako by patřil spíš do science fiction než do tichomořského bahna.

Jedenáct let od nálezu k popisu, a ztracená DNA

Proč trvalo od sběru v roce 2015 tak dlouho, než druh dostal jméno? Janet Voightová z chicagského Field Museum, hlavní autorka studie a badatelka se čtyřicetiletou praxí ve výzkumu chobotnic, nechtěla jediný existující exemplář rozřezat klasickou pitvou. Místo toho tým sáhl po mikro-CT skenování, rentgenové tomografii s rozlišením na úrovni mikrometrů. Bez jediného řezu tak získali detailní obraz vnitřních orgánů, zobáku, raduly, slinných žláz i obsahu žaludku. Navíc zcela bez kontrastních látek s těžkými kovy, které by mohly vzorek poškodit.

Komplikaci přidala ztráta tkáně odložené pro molekulární analýzu, data o DNA prostě chybí. Celý popis proto stojí výhradně na morfologii a zobrazovacích datech. I tak stačil k jednoznačnému závěru: kombinace znaků neodpovídá žádnému dosud popsanému druhu. Od nejbližšího příbuzného Microeledone mangoldi se liší hlavně rozložením pigmentu uvnitř pláště. Nemá inkoustový vak. Nemá anální laloky. Má neobvykle velký radulární zub a specifický tvar takzvaného funnel orgánu. Studie byla přijata 8. dubna 2026 a publikována 25. května 2026.

Jeden exemplář, který změnil celou čeleď

Tady přestává příběh být jen o jedné roztomilé chobotnici. Čeleď Megaleledonidae, skupina, do níž Microeledone patří, byla dosud definována jako domov převážně velkých druhů z chladných vod kolem Antarktidy. Nový galapážský druh je malý, žije v tropických hlubinách, a přesto do čeledi morfologicky zapadá. Autoři proto museli upravit její diagnózu. Jeden drobný exemplář z podmořské hory u rovníku tak přepsal učebnicovou představu o celé taxonomické skupině.

Při stejném ponoru navíc vědci pozorovali další dva jedince zřejmě téhož druhu v hloubkách 1 770 až 1 800 metrů a jednoho podobného tvora o šedesát kilometrů dál, v hloubce přes dva kilometry. Nešlo tedy o osamělou anomálii, druh tam zjevně žije.

Proč Galapágy stále překvapují

K dubnu 2026 bylo moderními metodami zmapováno jen 28,7 procenta světového mořského dna. Vizuálně, kamerou nebo lidským okem, jsme viděli méně než jednu tisícinu procenta hlubokého oceánu. Charles Darwin Foundation označuje hlubokomořské ekosystémy kolem Galapág za rozsáhlé a z velké části neprozkoumané. Studie v Scientific Reports z roku 2020, vycházející ze stejné expedice lodi Nautilus, je nazývá „prakticky neprozkoumanými“ ve srovnání s mělkými vodami, a přitom jen z té jedné výpravy vzešlo třicet taxonů nových pro vědu.

Podle odhadů NOAA žije v oceánech 700 tisíc až milion druhů a zhruba dvě třetiny z nich dosud nebyly formálně popsány. Galapážská mořská rezervace, zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO, chrání obrovské území, ale ochrana se tradičně soustředí na mělké vody, korálové útesy, lachtany a želvy. Nové hlubokomořské nálezy, včetně Microeledone galapagensis, podle ředitelky Galapážského národního parku Loreny Sánchezové přímo pomáhají formulovat, co přesně je třeba chránit i pod hranicí, kam dosáhne sluneční světlo.

Co říká jeden malý tvor o velkém oceánu

Pro Voightovou je to po čtyřiceti letech studia evoluce chobotnic první nový druh, jehož formální popis sama vedla. Že k němu došlo díky mikro-CT místo skalpelu, považuje za průlom: budoucí badatelé budou moci holotyp znovu prozkoumat, aniž by přišli o jediný milimetr tkáně.

Fialová chobotnice z hloubky 1 773 metrů není jen internetová kuriozita. Je důkazem, že i jeden exemplář vejdoucí se do dlaně dokáže přepsat taxonomii celé skupiny, a připomínkou, jak málo toho víme o světě pod hladinou.