Proč letušky při startu sedí s rukama pod stehny? Nejde o únavu, ale o promyšlený trik pro přežití

Není to nervozita ani zvyk. Je to nacvičená poloha, která má jediný cíl: aby posádka přežila náraz a dokázala velet evakuaci.

Foto: Chalmers Butterfield - licence CC BY-SA 3.0

Kdo někdy seděl naproti jumpseatu, mohl si všimnout zvláštního gesta: letuška si těsně před rozjezdem zasune ruce pod stehna dlaněmi nahoru, stiskne bradu k hrudníku a znehybní. Vypadá to podivně, možná až úzkostně. Jenže tohle gesto nemá nic společného s pocity. Je to přesně definovaná ochranná poloha, bezpečnostní postoj zakotvený v manuálech dopravců, procvičovaný ve výcviku a opřený o desetiletí výzkumu nárazové biomechaniky. A platí při každém vzletu a každém přistání, bez výjimky.

Co přesně se děje s tělem při nárazu

Klíčový pojem, který celou věc vysvětluje, pochází z výzkumu amerického Federálního leteckého úřadu: sekundární dopad. Primární náraz je střet letadla se zemí nebo vodou. Sekundární náraz je to, co následuje, tedy nekontrolovaný kontakt těla s interiérem kabiny. Právě ten způsobuje nejzávažnější zranění.

Volné ruce a končetiny při prudkém zpomalení nekontrolovaně „létají“. Ruka, která není zafixovaná, se může vymrštit do stěny, do souseda, do vlastního obličeje. Může přidat vůli popruhům a snížit účinnost celého zádržného systému. Ochranná poloha tohle řeší jednoduše: předpolohuje tělo tak, aby se při nárazu nemuselo nikam přesouvat. Ruce pod stehny eliminují nekontrolovaný pohyb horních končetin, brada na hrudníku chrání krční páteř, chodidla na podlaze stabilizují dolní polovinu těla. Pár vteřin biomechaniky, které mohou rozhodnout o tom, jestli posádka po nárazu vstane.

Pravidlo, ne osobní rituál

Představa, že si letušky „samy od sebe“ sedají na ruce, je pochopitelná. Cestující o téhle poloze nikdy neslyší v bezpečnostním briefingu, protože ten míří na ně, ne na posádku. Jenže detailní provedení ochranné polohy žije v provozních manuálech jednotlivých dopravců a je součástí povinného výcviku.

Výňatky z manuálů zveřejněné v podkladech NTSB ukazují formulace jako „ruce pod stehny, dlaněmi nahoru“ nebo „sedět na rukou, dlaněmi nahoru“ a výslovně uvádějí, že tuto polohu zaujímá palubní personál „při každém vzletu a přistání“. Ne jen při nouzovém přistání. Při každém.

Evropský rámec EASA pak stanoví, že kabinová posádka musí být v kritických fázích letu usazena na přidělené stanici a při vzletu a přistání řádně zajištěna všemi dostupnými zádržnými systémy. České aerolinky, ať už jde o ČSA, Smartwings, nebo kohokoliv dalšího, spadají do téhož režimu. Konkrétní provedení polohy se může lišit podle dopravce a typu letadla, ale princip je jednotný.

Dopředu, nebo dozadu: poloha se mění podle jumpseatu

Ne každý jumpseat míří stejným směrem, a to mění biomechaniku nárazu. FAA ve svém Advisory Circular 121-24E rozlišuje dvě základní varianty:

• Jumpseat po směru letu: vzpřímený posed, brada stažená ke sternu, ruce v klíně nebo pod stehny dlaněmi nahoru, chodidla na podlaze.
• Jumpseat proti směru letu: hlava opřená o opěrku, ruce v klíně nebo pod stehny, chodidla na podlaze.

Některé manuály dopravců to mají přesně obráceně: hlavu na opěrce u sedadla po směru letu a bradu na hrudi u sedadla proti směru letu. Záleží na typu popruhů a konstrukci sedadla. Podstatné je, že nic z toho není ponecháno na úsudku jednotlivce. Každá varianta je předepsaná, natrénovaná a ověřovaná při pravidelných prověrkách.

Proč se o tom nemluví a co dělá posádka „navíc“

Bezpečnostní komunikace v letectví dlouhodobě míří na cestující: připoutejte se, podívejte se na bezpečnostní kartu, poslouchejte briefing. Detailní poloha posádky na jumpseatu je standardní operační postup, který žije v interních manuálech a výcvikových programech. Není to tajemství, jen informace, kterou běžný cestující nepotřebuje k vlastní bezpečnosti.

Co ale cestující nevidí vůbec, je takzvaná tichá rekapitulace. Ve chvíli, kdy letuška sedí připoutaná v ochranné poloze, nepřemýšlí o ničem jiném než o svých nouzových úkolech: mentálně prochází rozmístění východů, pořadí povelů, postup evakuace. Výcvikové standardy s tím výslovně počítají, jde o součást počátečního i každoročního opakovacího tréninku. Ochranná poloha tedy není pasivní čekání. Je to poslední okamžik přípravy před tím, než by se z rutinního letu mohl stát ten jediný, kdy na těch pár nacvičených vteřinách záleží.

A co cestující?

Běžný vzlet a přistání nevyžadují od cestujících ochrannou polohu; stačí být připoutaný nízko a pevně přes boky, sedět vzpřímeně a mít nohy na podlaze. Pokud by ale přišel povel „zaujměte ochrannou polohu“, platí bezpečnostní karta a pokyny posádky, protože doporučená poloha se liší podle typu sedadla a prostoru před vámi. Jedno pravidlo je ale univerzální: nedávejte si nohy pod sedadlo před sebou a nevkládejte mezi tělo a opěradlo polštář ani deku.

Až příště uvidíte letušku, jak si v tichosti zasunuje ruce pod stehna, vězte, že právě začala pracovat. Dlaněmi nahoru.