Přednosta stanice se v Horní Bříze postavil esesákům. Zachránil tím tři tisíce lidí z vlaku smrti

Dne 21. dubna 1945 ve 20:58 zastavila na nádraží v Horní Bříze souprava s asi třemi tisíci vězni. V jednom z patnácti otevřených uhláků ležela desetidenní Hanička.

Foto: FelixMittermeier/pixnio

Narodila se 12. dubna 1945 ve Freibergu v Sasku, v pobočce koncentračního tábora Flossenbürg, kde její matka Priska Löwenbeinová-Lomová pracovala jako nuceně nasazená v muniční výrobě. O dva dny později SS nařídila evakuaci. Priska s novorozenou dcerou skončila v otevřeném vagonu na uhlí, bez střechy, bez přikrývky, v dubnovém dešti. Nebyla sama: v transportu byly ještě dvě další ženy v šestinedělí s nemluvňaty. Souprava o pětačtyřiceti vozech bloudila přes Sasko a severní Čechy směrem na Mauthausen. Mrtví se vynášeli při každé zastávce. Pak vlak uvízl v malém městě na plzeňské trati a na necelé dva dny se stalo něco, co archivní záznamy zachytily s neobvyklou přesností.

Proč vlak zastavil tam, kde neměl

Spojenecké bombardování plzeňského nádraží 17. a 18. dubna 1945 přerušilo trať. Souprava, která projela přes Teplice, Most, Chomutov, Žatec a Blatno, narazila na neprůjezdný úsek a byla odstavena v Horní Bříze, částečně přímo na nádraží, částečně na seřaďovacím nádraží Západočeských kaolinek. Neplánovaná zastávka trvala do 23. dubna, kdy vlak v 6:21 ráno pokračoval dál.

Právě ta dvoudenní prodleva vytvořila prostor, který by za normálních okolností neexistoval. Přednosta stanice Antonín Pavlíček stál na perónu a viděl, co je ve vagónech. A rozhodl se jednat.

Co dokázal jeden přednosta a desítky místních za 34 hodin

Pavlíčkův poválečný dopis z 21. června 1945, adresovaný Národnímu výboru a dnes zveřejněný v městské kronice Horní Břízy, je jedním z nejpodrobnějších civilních svědectví o pomoci během transportů smrti. Pavlíček v něm popisuje, co viděl: vyhladovělé, promoklé postavy v otevřených uhláčcích, tři matky s novorozenci, mrtvá těla.

Přednosta vyjednal s velitelem transportu, Unterscharführerem Richardem Beckem, přesun žen z otevřených vozů do krytých. Pak zmobilizoval město. Jména, která dopis zachoval, stojí za to vypsat:

• Josef Zoubek, ředitel kaolinek, uvolnil prostory a zásoby
• Antonín Wirth, hostinský, vařil pro vězně
• Jan Rajšl, učitel, organizoval sběr potravin
• Mlynáři Kovář a Kesl, dodali mouku
• Řezník Kočandrle, maso
• Ženy Rothová, Benešová a Krahulíková, šily výbavičku pro novorozence

Celkem místní připravili kolem pěti tisíc porcí jídla. Rozdávali chléb, kávu, ovoce, vejce. Pro tři nemluvňata, včetně Haničky, sháněli pleny a oblečení. Pavlíček nabídl Beckovi, aby sám uprchl a vězně nechal v Horní Bříze. Velitel odmítl. Podle Pavlíčkova dopisu prohlásil, že je „rozhodnut plnit svou povinnost až do samého konce“. O mrtvých řekl, že „pro svět jako lidé nic neznamenají“.

Osmadvacet těl, devatenáct mužů a devatenáct žen, bylo pohřbeno u nádraží. Dnešní pomník na hornobřízském hřbitově uvádí číslo 35; rozdíl mezi dobovým hlášením a pozdější paměťovou fixací se nepodařilo spolehlivě vysvětlit.

Kontrast, který definuje výjimečnost Horní Břízy

Vězeňkyně Lisa M., jejíž svědectví cituje US Holocaust Memorial Museum, vzpomíná na zimu, déšť a dlouhou zastávku v Horní Bříze, kde dostaly jídlo od místních. Vzpomíná ale i na Mauthausen, kam transport nakonec dorazil 29. dubna; tam místní ženy od fontány odháněli a házeli po nich kameny.

Evakuační transporty jara 1945 měly společné rysy: hlad, vyčerpání, ozbrojená brutalita SS, vysoká úmrtnost cestou. Nacisté přesouvali vězně proto, aby nepadli živí do rukou spojenců. Civilní zásah byl riskantní a vzácný. Horní Bříza vyčnívá nejen rozsahem pomoci, ale tím, že Pavlíček měl na místě reálnou železniční autoritu a využil ji v plném rozsahu. Dvoudenní zdržení navíc poskytlo čas, jaký jiné zastávky nedávaly. Několik hodin iniciativy jednoho přednosty a desítek sousedů: to je přesně ten moment, kdy se abstraktní otázka „co by člověk udělal“ mění v konkrétní odpověď se jmény, daty a pěti tisíci porcemi polévky.

Hanička přežila. A vrátila se

Z desetidenního miminka v uhláku vyrostla Hana Berger Moranová. V roce 1975 poslala do Horní Břízy děkovný dopis, který je součástí městské kroniky. V roce 2016 přijela osobně, společně s dalšími dvěma „sourozenci srdce“, Markem a Evou, dětmi narozenými během téhož transportu, jejichž příběhy propojila britská spisovatelka Wendy Holdenová kombinací archivní práce a rodinných materiálů do knihy Narodili se, aby přežili. Česky vyšla podruhé v roce 2021 u Mladé fronty.

Horní Bříza příběh drží v živé paměti. Místní škola realizovala projekty „Kolébka ve vlaku“ a „Novorozeně z transportu smrti zavítá do Horní Břízy“, připomínka vstoupila do naučné stezky a 7. května 2026 město uctilo 81. výročí konce války. Památník na hornobřízském hřbitově stojí dodnes, volně přístupný. Pamětní deska na nádraží, kde Pavlíček stál, tam ale zatím není.

Třicet čtyři hodin mezi příjezdem a odjezdem vlaku. Tolik času stačilo, aby jedno malé město na plzeňské trati zanechalo v dějinách holokaustu stopu, která se dá přečíst jméno po jménu.