DNA z matčiny strany potvrdila, že v Dakotě žije přímý potomek Sedícího býka. Okamžitě začal spor o jeho hrob

Pramen vlasů starý přes 130 let, 2 259 genetických bodů a čtrnáct let práce v laboratoři. Tolik stálo potvrzení jednoho rodokmenu.

Foto: Von Bern / Creative Commons / CC BY-SA

Ernie LaPointe celý život věděl, kým byl jeho pradědeček. Rodina si příběh předávala ústně, generaci po generaci, od Sedícího býka přes jeho dceru Standing Holy až po Ernieho matku. Jenže ústní tradice lakotské komunity pro část veřejnosti nikdy nestačila. Lidé zpochybňovali, další samozvaní příbuzní se hlásili, a přestože washingtonský Smithsonian už v roce 2007 uznal LaPointea a jeho tři sestry za nejbližší žijící lineální potomky náčelníka, pochybnosti přetrvávaly. Pak přišla genetika a řekla totéž, co rodina říkala odjakživa.

Vlas, arsen a 0,02násobné pokrytí

Příběh vzorku začíná 15. prosince 1890, dnem, kdy byl Sedící býk zastřelen u řeky Grand River. Armádní lékař Horace Deeble tehdy z těla odebral pramen vlasů a pár legín, bez právního oprávnění, jak později konstatovala repatriační kancelář Smithsonianu. Předměty putovaly do washingtonského Národního přírodovědného muzea, kde ležely až do roku 2007, kdy je muzeum vrátilo rodině.

Většinu vlasů LaPointe po repatriaci spálil při duchovní ceremonii. Malý vzorek však předtím poskytl mezinárodnímu týmu vedenému genetikem Eskem Willerslevem z Cambridgeské univerzity. A tady začalo čtrnáct let laboratorního boje. Vlas byl přes století skladovaný při pokojové teplotě a pravděpodobně ošetřený anorganickými sloučeninami arsenu. DNA v něm byla extrémně degradovaná; průměrné pokrytí genomu dosáhlo pouhých 0,02×. Pro srovnání: moderní forenzní analýza běžně pracuje s pokrytím třicetkrát i stokrát vyšším.

Nová metoda pro nemožná data

Klasické přístupy (Y-chromozomální nebo mitochondriální DNA) by v tomto případě nestačily. Uniparentální markery sledují jen jednu linii předků a mají omezenou rozlišovací sílu. Tým proto zvolil autosomální DNA, tedy markery zděděné od obou rodičů napříč celým genomem. Problém byl v tom, že z tak poškozeného vzorku zbyla jen hrstka čitelných dat.

Ida Moltkeová, Thorfinn Sand Korneliussen a další členové týmu proto vyvinuli novou pravděpodobnostní metodu navrženou přímo pro nízkopokryvná data. Po filtraci jim zůstalo 2 259 informativních SNP lokusů, polymorfních bodů v genomu, kde se lidé navzájem liší. Tyto body porovnali s genotypem Ernieho LaPointea i dalších nepříbuzných Lakotů. Výsledek, publikovaný v časopise Science Advances 27. října 2021, potvrdil: LaPointe je se Sedícím býkem ve vztahu odpovídajícím pravnukovi. Jde o vůbec první publikovaný případ, kdy byla ze staré DNA takto nízké kvality potvrzena příbuznost mezi historickou a žijící osobou.

Pozoruhodný detail: LaPointe není jen objektem výzkumu. Je spoluautorem studie. Věda tu nepřišla zvenčí s verdiktem, komunita a laboratoř pracovaly společně.

Tři typy legitimity, jedna odpověď

Podle nás je nejzajímavější vrstvou tohoto příběhu střet tří odlišných zdrojů pravdy, které se výjimečně sešly na stejném závěru:

• Orální tradice – rodina LaPointeových si po generace předávala linii od Sedícího býka přes Standing Holy. Pro lakotskou komunitu to nikdy nebylo sporné.
• Archivní dokumenty – rodné a úmrtní listy, rodinný strom a historická rešerše Smithsonianu, na jejichž základě muzeum v roce 2007 rozhodlo o repatriaci vlasů a legín.
• Moderní genetika – autosomální DNA analýza z roku 2021, která přidala nezávislou biologickou oporu.

Slovo „oficiálně“ v kontextu LaPointeova příbuzenství tedy neznamená soudní verdikt. Znamená kombinaci institucionálního uznání ze strany Smithsonianu a peer-reviewed vědeckého potvrzení. Žádný soud o statusu potomka nerozhodoval, a nebylo to potřeba. Papírová stopa i DNA ukazují stejným směrem.

Kde leží Sedící býk, a kdo o tom rozhodne

Genetické potvrzení má i zcela praktický rozměr. Dodnes totiž není jisté, kde přesně spočívají ostatky Sedícího býka. Fort Yates v Severní Dakotě je veden jako původní pohřebiště. Zároveň existuje monument u Mobridge v Jižní Dakotě, spojený s kontroverzním přesunem ostatků v roce 1953. Národní registr historických míst u mobridgeského památníku výslovně uvádí, že spor o skutečné místo posledního odpočinku trvá.

LaPointe dlouhodobě usiluje o to, aby byly ostatky ověřeny a případně důstojně přepohřbeny. Cambridgeský tým upozorňuje, že před jakýmkoli dalším krokem by se kosti z Mobridge musely geneticky porovnat s referenčním materiálem, a že o takové analýze může rozhodovat právě LaPointe jako potvrzený lineální potomek. Přímý právní mechanismus, který by mu dnes automaticky umožnil přesun, v dostupných zdrojích není. Ale jeho hlas v celé debatě teď váží víc než kdykoli předtím.

Co otevírá do budoucna

Autoři studie zdůrazňují, že jejich metoda není jednorázový trik. Kdekoli existuje byť jen malý biologický vzorek historické osobnosti (pramen vlasů, zub, fragment kosti), lze stejným postupem testovat příbuzenství se žijícími lidmi. Cambridge jako příklady zmiňuje Jesseho Jamese nebo Romanovce.

Ernie LaPointe dnes mluví o „čtvrtém způsobu potvrzení“ svého původu, po orální tradici, dokumentech a ceremoniální zkušenosti přibyla genetika. Pro něj samotného to možná není překvapení. Pro vědu je to precedent, který mění pravidla hry v historické genealogii.