Největší sňatkový podvod středověku? Karel IV. měl v rodině ženu, ze které muži udělali ohyzdné monstrum

Tyrolská hraběnka se v roce 1341 zbavila manžela zamčením hradních bran. Její trest se prodloužil na staletí.

Foto: By Wilfredor, Public Domain, Wikimedia Commons

Večer na přelomu 1. a 2. listopadu 1341 se Jan Jindřich Lucemburský, mladší bratr budoucího císaře Karla IV., vracel z lovu na hrad Tirol nad Meranem. Brány byly zavřené. Za nimi stála jeho vlastní manželka Markéta, dědička Tyrolska, a otevřít nehodlala. Jedenáct let trvající manželství skončilo jedním otočením klíče, a začal jeden z nejdelších propagandistických lynčů evropského středověku. Z panovnice, která si vzala dynastickou otázku do vlastních rukou, vyrobily generace kronikářů, malířů a romanopisců groteskní monstrum s deformovaným obličejem. Příběh o tom, jak se to stalo, je přitom zajímavější než jakákoli pomluva.

Manželství jako politická past

Markéta Korutanská se provdala za Jana Jindřicha v roce 1330. Bylo jí kolem třinácti let, jemu ještě méně. Sňatek byl čistě dynastický tah: Lucemburkové chtěli získat kontrolu nad strategickým Tyrolskem, které leželo na klíčové cestě mezi říší a Itálií. Jenže manželství nefungovalo, ani osobně, ani politicky. Po jedenácti letech neměl pár žádné dítě a tyrolské elity stále hůř snášely lucemburskou správu.

Markéta nebyla bezmocná manželka, ale zemská panovnice s vlastním nárokem na Tyrolsko. Když se rozhodla jednat, měla za sebou podporu místní šlechty. Tvrzení, které pak použila jako právní zbraň, bylo drtivé: manželství prý nebylo nikdy naplněno, Jan Jindřich není schopen zplodit dědice. Argument o impotenci fungoval jako účinný nástroj kanonického práva; ověřit ho bylo prakticky nemožné, vyvrátit ještě těžší. Pikantní detail: Jan Jindřich ve svém druhém manželství zplodil pět dětí.

Odveta přišla z Avignonu i z Prahy

Vyhnání lucemburského prince nebylo beztrestné. Už 10. února 1342 se Markéta provdala za Ludvíka Braniborského z rodu Wittelsbachů, bez papežského souhlasu a bez formálního zrušení prvního manželství. Reakce byla tvrdá: exkomunikace, interdikt nad celým Tyrolskem, diplomatická izolace.

Karel IV. se pokusil o vojenskou odvetu. V roce 1347 vytáhl do Tyrol, ale Markéta hrad Tirol ubránila. Teprve v roce 1349 došlo k pragmatickému smíru: Karel potřeboval vyřešit právní situaci svého bratra, který se chtěl znovu oženit, a Markéta potřebovala sejmout církevní klatbu. Manželství bylo formálně zneplatněno s argumentem o „očarování“, elegantní formulkou, která zachránila tvář oběma stranám. Karel roku 1350 uznal vládu Markéty a Ludvíka v Tyrolsku.

Krátkodobě Markéta vyhrála. Dlouhodobě ji ale dějiny potrestaly jinak než mečem.

Jak se z nadávky stala diagnóza

Přezdívka „Maultasch“ (v češtině tradičně „Pyskatá“) je klíčem k celému mýtu. Její přesný význam není mezi badateli uzavřen. Nejčastěji se uvádí narážka na ústa či spodní ret, ale odborný katalog National Gallery připouští i vulgární význam blízký slovu „děvka“. Šlo tedy spíš o urážku mravnosti než o popis obličeje.

Jenže propaganda funguje vrstvením:

• 14. století: Lucemburská a papežská strana šíří obraz Markéty jako sexuálně podezřelé, „neslušné“ ženy.
• 15.–16. století: Přezdívka se začíná číst doslovně, jako fyzická deformace úst.
• 17. století: S Markétou se mylně ztotožňuje groteskní obraz „Stará žena“ od Quentina Massyse, namalovaný kolem roku 1513, tedy více než 150 let po její smrti.
• 18. století: Na grafice z roku 1777 se poprvé objevuje Markétino jméno přímo u Massysovy grotesky. Na portrétu ve Španělském sále zámku Ambras jí byl dokonce dodatečně domalován výrazný spodní ret, aby odpovídal legendě.
• 20. století: Londýnský tisk kolem roku 1920 zpopularizoval označení „ošklivá vévodkyně“ a Lion Feuchtwanger svým románem z let 1923/1927 spojení zabetonoval definitivně.

Massys přitom nikdy nemaloval Markétu. Jeho obraz je renesanční groteska, satirická studie stáří, ne portrét konkrétní ženy ze 14. století.

Jediný skutečný obraz

Jak Markéta doopravdy vypadala? Jediné prokazatelně dobové vyobrazení je její portrétní pečeť, dochovaná v Südtiroler Landesmuseum na hradě Tirol. Ukazuje elegantní, štíhlou postavu pod baldachýnem s erby Tyrolska a Bavorska. Žádná groteska, žádné deformované rysy. Jeden ze současníků ji dokonce popsal jako „mimořádně krásnou“.

Kontrast s Massysovou starou ženou v londýnské National Gallery je tak dramatický, že sám o sobě vypovídá víc než jakýkoli odborný text. Dochoval se i takzvaný Markétin svatební pohár z první poloviny 14. století, dnes v Kunsthistorisches Museum ve Vídni, s nápisem „Dlouhé strádání láskou je ostnem v mém srdci.“ Jako by artefakt sám komentoval nešťastné první manželství, které celý řetězec pomluv spustilo.

Trest za to, že jednala jako panovník

V evropském středověku nebylo neobvyklé, že se manželství rušila z dynastických důvodů. Eleonora Akvitánská se zbavila francouzského krále a vzala si anglického, a dějiny ji pamatují jako mocnou královnu, ne jako monstrum. Ingeborg Dánská se bránila proti odvržení manželem s pomocí papeže a stala se symbolem nespravedlivě trpící ženy. Markéta udělala něco jiného: manžela fyzicky a mocensky vytlačila z vlastního území. Neodešla, vyhodila. A to byl čin, který středověká i novověká paměť ženě neodpustila.

Rehabilitace přichází pomalu. Univerzita v Innsbrucku výslovně konstatuje, že „neblahá pověst“ byla již vyvrácena. V roce 2007 proběhla na hradě Tirol výstava, jejímž cílem bylo kriticky rozebrat, jak se Markétin obraz v dějinách vytvářel a přenášel. Akademická obec dnes ví, že „Pyskatá“ je produkt propagandy, ne fyzický popis.

Sedm století stačilo k tomu, aby se z jednoho zamčeného hradního portálu stal nejdelší pomlouvačný řetězec středověkých dějin. Klíč otočila Markéta. Zámek na její pověsti zaklapli všichni ostatní.