Sny se zdají hlavně ptákům a savcům. Lovci prožívají noční dobrodružství i díky ochrnutí svalů

Kočka, které chirurgicky zrušili svalovou paralýzu ve spánku, vstala se zavřenýma očima a začala lovit neviditelnou kořist. Stalo se to v lyonské laboratoři v roce 1965.

Foto: Pexels

Neurofyziolog Michel Jouvet tehdy s kolegou Jeanem-Françoisem Delormem provedl experiment, který dodnes patří k nejcitovanějším důkazům, že zvířata skutečně sní. Kočkám cíleně poškodili oblast mozkového kmene zodpovědnou za útlum svalů během REM fáze spánku. Výsledek překvapil i samotné autory. Spící kočky se postavily, zaujaly lovecký postoj, skákaly, útočily na neexistující cíle a prováděly obranné manévry, to vše s očima pevně zavřenýma, hluboce ponořené ve spánku. Jouvet to později nazval „oneirické chování“, chování řízené snem. A právě tenhle pokus otevřel otázku, která fascinuje neurovědce dodnes: kdo všechno ve zvířecí říši sní a proč přitom zůstává nehybný?

Bezpečnostní brzda jménem REM-atonie

Během REM spánku se mozek savce nebo ptáka chová téměř jako při bdění. Neurony pálí ve vysoké frekvenci, oči se rychle pohybují pod víčky, EEG záznam připomíná aktivní vědomí. Jenže tělo leží bez hnutí. Velké kosterní svaly, ty, které hýbou končetinami, trupem, čelistí, jsou dočasně odpojené od mozkových povelů. Neurologové tomu říkají REM-atonie a jde v podstatě o bezpečnostní brzdu: mozek může „přehrávat“ scénáře, aniž by tělo vstalo a začalo je provádět.

Když tahle brzda selže, sen se stane viditelným. Přesně to ukázaly Jouvetovy kočky. A přesně to popisuje i moderní veterinární medicína u psů, kde se stav označuje jako porucha chování v REM spánku; zvíře ve spánku vrčí, kouše, prudce švihá končetinami a může se i zranit. Bývá to zaměňováno s epilepsií, přitom jde o poruchu spánku, ne záchvatové onemocnění.

Proč právě lovci předvádějí nejdramatičtější scény

Formulace „lovci prožívají noční dobrodružství“ není náhoda. Když REM-atonie nefunguje, navenek se projeví ty motorické vzorce, které jsou pro daný druh nejsilněji zakódované. U predátorů (koček, psů, šelem) to jsou stereotypní lovecké sekvence: plížení, skok, kousnutí, orientační pohyby hlavou. Jsou to pohyby tak hluboce vtištěné do nervového systému, že se přehrávají i bez jakéhokoli vnějšího podnětu.

Neznamená to ovšem, že by snili jen lovci. Spíš platí, že lovecké a obranné vzorce jsou pro pozorovatele nejčitelnější. Býložravec, který ve spánku „přehrává“ pastvu, nevypadá dramaticky. Kočka útočící na neviditelnou myš ano. Jouvetovy experimenty tak neodhalily výlučnost predátorského snění, ale jeho vizuální nápadnost.

Zajímavé je, co o obsahu zvířecích snů prozrazují novější metody. Tým Matthewa Wilsona z MIT zjistil, že potkaní mozek během spánku přehrává přesné sekvence neuronální aktivity z předchozího běhu bludištěm. U zebřiček zase Dave a Margoliash ukázali, že ptačí mozek ve spánku „zpívá“; neurony v pěveckém centru se aktivují ve stejném pořadí jako při denním zpěvu. Zvířata tedy pravděpodobně nesní abstraktní příběhy, ale přehrávají si konkrétní zkušenosti. A to je mechanismus, který podle všeho slouží konsolidaci paměti.

Hranice snění se posouvá za ptáky a savce

Dlouho platilo, že jasně rozlišitelný dvoustupňový spánek s REM a pomalými vlnami (NREM/SWS) mají jen dvě skupiny obratlovců: savci a ptáci. Obě jsou teplokrevné, obě mají komplexní mozek, obě vykazují měřitelné EEG vzorce. Jenže v roce 2016 přišel zlom.

Tým kolem Gila Shein-Idelsona publikoval v Science studii na vousatém agamovi (Pogona vitticeps), australském ještěrovi, který rozhodně není ani savec, ani pták. Přesto jeho mozek během spánku pravidelně střídal pomalé vlny a epizody podobné REM s periodou kolem 80 sekund. A v roce 2022 přibyl ještě překvapivější kandidát: skákavky. Daniela Rößlerová s kolegy popsala u těchto pavoukovců pravidelné záchvěvy končetin a pohyby sítnicových tubusů během klidové fáze, vzorec nápadně připomínající REM. U členovců přitom nelze měřit klasické oční pohyby, protože mají jinak stavěné oči; pohyby sítnicových tubusů jsou nejbližší analogie.

Bezpečná formulace dnes zní: sny jsou nejlépe doložené u savců a ptáků, ale nejsou nutně výlučné jen jim. Starší ostrá hranice se rozmazává.

Co z toho plyne pro majitele psů a koček

Když pes ve spánku cuká tlapkami, kňučí nebo pohybuje očima pod víčky, s největší pravděpodobností prochází REM fází. Celý spánkový cyklus psa trvá zhruba 20 minut, z toho REM zabírá přibližně šest. U ptáků jsou REM epizody ještě kratší, často nepřesahují 16 sekund.

Běžné záškuby není třeba řešit. Problém nastává, když zvíře ve spánku prudce švihá končetinami, vrčí, kouše nebo vyskakuje. Tehdy nejde o roztomilé „honí ve snu míček“, ale potenciálně o poruchu chování v REM spánku. Důležité pravidlo: nebudit dotykem. Zvíře v tomto stavu může reflexivně kousnout. Při opakovaných epizodách je na místě návštěva veterináře, který odliší poruchu spánku od epileptického záchvatu.

Jak poznat rozdíl? Běžný REM: zavřené oči, jemné záškuby, nepravidelné dýchání, občasné zvuky. Varovné příznaky: generalizované křeče celého těla, ztráta vědomí, pěna u tlamy, pomočení. Mezi těmito dvěma extrémy existuje šedá zóna, kterou bez odborného vyšetření spolehlivě nerozsoudíte.

Otázka, na kterou odpověď neexistuje

Zůstává jedno zásadní omezení: zvíře nám sen nepřeloží do slov. Vědci dokážou změřit mozkovou aktivitu, zaznamenat přehrávání neuronálních sekvencí, pozorovat motorické projevy při selhání atonie. Ale subjektivní prožitek, jestli kočka „vidí“ myš, jestli potkan „cítí“ bludiště, jestli zebřička „slyší“ vlastní zpěv, zůstává za hranicí současné metodologie.

Co říct můžeme: mozek spícího savce nebo ptáka dělá něco, co se fyziologicky i behaviorálně nápadně podobá lidskému snění. A tělo přitom leží nehybně díky mechanismu, který chrání spáče před jeho vlastními sny. Když tahle ochrana selže, lyonská kočka vstane a loví stíny.