Ptáci v českých parcích mají jasno: Ženy jsou nebezpečnější než muži

Městští ptáci v pěti evropských zemích včetně Česka prchají před ženami v průměru o metr dříve než před muži. Proč, to zatím nikdo neví.

Foto: Pexels

Na jaře 2023 vyrazily do městských parků sedmi evropských měst dvojice výzkumníků, vždy muž a žena. Podobně vysocí, v nenápadném oblečení, se stejným tempem chůze. Mířili přímo k ptákovi a čekali, kdy odletí. Výsledek, který letos zveřejnil mezinárodní tým v časopise People and Nature, zní jednoduše: ptáci se před ženami dávali na útěk dřív. Průměrná úniková vzdálenost činila 8,5 metru při přiblížení ženy a 7,5 metru při přiblížení muže. Rozdíl jednoho metru, zhruba jedenáct procent, se ukázal konzistentní napříč 37 druhy a pěti zeměmi. Českou republiku nevyjímaje.

Co přesně vědci měřili

Klíčovou veličinou studie je takzvaná FID, flight initiation distance, tedy vzdálenost, na kterou pták pustí přibližujícího se člověka, než se rozhodne odletět. Čím delší FID, tím nervóznější pták. Celkem tým shromáždil 2 701 pozorování, z nichž po vyřazení druhů s příliš malým vzorkem analyzoval 2 581 záznamů. Bayesovský statistický model kontroloval řadu proměnných:

• startovní vzdálenost (jak daleko pozorovatel začínal)
• velikost hejna
• pohlaví pozorovaného ptáka
• pokryv stromů a keřů
• typ využití krajiny
• město jako náhodný efekt
• fylogenetickou příbuznost druhů

I po odfiltrování všech těchto faktorů zůstal efekt pohlaví pozorovatele statisticky zřetelný. Ženy vyvolávaly delší únikovou vzdálenost než muži a trend mířil stejným směrem ve všech pěti zemích (Česko, Itálie, Francie, Polsko, Španělsko).

Proč zrovna ženy? Odpověď zatím chybí

Tady studie poctivě přiznává mezeru. Autoři se snažili eliminovat hrubé vizuální rozdíly: muž a žena v páru měli podobnou výšku, neutrální barvy oblečení, delší vlasy zakryté. Pořadí, kdo šel k ptákovi první, se střídalo, aby se vyloučil vliv habituace. Ženy navíc nesbíraly data během menstruace, i to byl kontrolovaný faktor.

Co tedy zbývá? Tým kolem Federica Morelliho z Turínské univerzity zmiňuje tři možné kanály: subtilní rozdíly v chůzi, jemnou morfologii těla a případně pachové signály. Žádný z nich ale studie přímo netestovala. Spoluautorka Yanina Benedetti z České zemědělské univerzity to ve vyjádření pro Britskou ekologickou společnost shrnula jasně: navazující výzkum by měl tyto kanály oddělit a testovat zvlášť, místo aby se vše schovávalo pod jedinou proměnnou „pohlaví pozorovatele“. Sami autoři přitom olfaktorické vysvětlení považují za méně pravděpodobné, přibližování probíhalo z větší vzdálenosti a bez manipulace s ptáky. Nejpravděpodobnějším kandidátem tak podle nás zůstávají vizuální a pohybové znaky, ale bez dalších experimentů je to stále jen kvalifikovaný odhad.

Kdo je v parku odvážnější: holub, vrabec, nebo sýkora?

Vedle hlavního zjištění nabízí studie i zajímavý pohled na základní „plašivost“ jednotlivých druhů:

Druh	Průměrná FID
Holub skalní (zdivočelý)	3,5 m
Sýkora koňadra	5,7 m
Vrabec domácí	6,6 m

Holubi tedy člověka pouštějí nejblíž, což překvapí málokoho, kdo někdy jedl sendvič na lavičce. Efekt ženy versus muže ale autoři popisují jako konzistentní napříč všemi 37 druhy; kompletní rozpad po jednotlivých druzích v hlavním textu nezveřejnili.

Další zjištění z modelu: samci ptáků byli obecně odvážnější než samice. A prostředí hrálo roli, větší pokryv stromů souvisel s delší únikovou vzdáleností, zatímco keře ji naopak zkracovaly. Pták v koruně stromu se zřejmě cítí bezpečněji a může si dovolit počkat déle; v keři má únikovou trasu kratší a reaguje rychleji.

Proč je to víc než kuriozita z parku

Nejsilnější dopad studie nesměřuje k návštěvníkům parků, ale k vědcům samotným. Desítky let behaviorálních terénních výzkumů pracovaly s předpokladem, že lidský pozorovatel je v podstatě neutrální proměnná, že nezáleží na tom, kdo k ptákovi jde, pokud dodržuje protokol. Benedetti to komentuje bez obalu: „Mnoho behaviorálních studií předpokládá, že lidský pozorovatel je neutrální, ale v našich datech to neplatilo.“

Prakticky to znamená, že starší studie, kde se pohlaví pozorovatele neevidovalo ani nevyvažovalo, mohou obsahovat nehlídanou systematickou chybu. Nikdo tím neříká, že jsou neplatné. Ale otevírá se metodická slabina, kterou bude třeba ošetřit: minimálně zapisovat a reportovat pohlaví pozorovatele, ideálně ho vyvažovat mezi lokalitami a zahrnout jako kovariátu do statistických modelů.

Pro běžné pozorovatele a fotografy ptáků z toho neplyne žádný genderový návod. Univerzální pravidla zůstávají stejná pro všechny: držet odstup, nepřibližovat se přímo, respektovat odletovou zónu, používat delší ohnisko.

Městští ptáci nás zjevně čtou jemněji, než jsme předpokládali. Jeden metr rozdílu v parku je drobnost. Jako trhlina v základech desítek let terénní metodiky je to něco docela jiného.