Největší grázl české historie: Prodal Karlštejn naivním Američanům a pak posílal sousedy na smrt

Josef „Harry“ Jelínek inkasoval od amerického milionáře zálohu za státní hrad, který nikdy nemohl vlastnit. Pak se dal do služeb nacistické bezpečnosti.

Foto: Creative Commons

Příběh, který začíná jako brilantní podvodnická komedie a končí jako temný protokol o udavačství, vydírání a zmařených životech, má jednoho společného jmenovatele: muže, který se s lehkostí převtělil do jakékoli role, pokud v ní viděl prospěch. Na počátku třicátých let hrál zchudlého aristokrata, aby z cizince vylákal desítky tisíc dolarů. O deset let později sepisoval pro Sicherheitsdienst hlášení, v nichž doporučoval deportace Židů a jmenovitě označoval lidi k zatčení. Nikdy nebyl potrestán.

Hrad za třicet tisíc dolarů

Legenda říká toto: někdy na počátku třicátých let se Jelínek pohyboval v pražském prostředí obchodu s uměním, kde narazil na zámožného Američana. Představil se mu jako šlechtic, který přišel o majetek, a nabídl mu unikátní příležitost, koupi hradu Karlštejn, gotického symbolu české státnosti založeného Karlem IV. Následovala údajně zinscenovaná prohlídka hradu, při níž Jelínek vystupoval jako právoplatný majitel. Výsledek: záloha třicet tisíc dolarů, což v tehdejším kurzu představovalo astronomickou částku.

Háček je v tom, že Karlštejn byl a je státním hradem, nemovitostí, kterou žádný soukromník nemohl převést. Americký kupec to netušil. Podle historika Piotra M. Majewského, který Jelínkův případ podrobně zpracoval na základě archivů ABS, je ovšem identita onoho Američana v pramenech nestabilní, jméno se mění zdroj od zdroje, někde chybí úplně. Slavná historka je tedy zčásti legendizovaná. Co legendizované není, je Jelínkova metoda: jazyky, šarm, falešná identita a absolutní absence zábran.

Pět set žalob a žádný trest

Karlštejn nebyl ojedinělý kousek. Mezi lety 1928 a 1937 na Jelínka padlo podle rozhlasových shrnutí téměř pět set žalob pro podvody. Údajně „prodal“ i pražskou tramvajovou linku číslo 1. Trestu unikal prostě, střídal adresy, vyhýbal se obsílkám, mizl. Prvorepubliková justice na něj nestačila.

Důležitější než výčet podvodů je ale vzorec. Jelínek nebyl impulzivní lhář. Byl systematický sociální herec, který rozuměl prostředí, ve kterém operoval, a přesně věděl, jakou roli v něm zahrát. Právě tato schopnost se za okupace proměnila v něco nesrovnatelně nebezpečnějšího.

Konfident SD: seznamy, deportace, vydírání

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se Jelínek stal informátorem Sicherheitsdienstu, zpravodajské služby SS. Nebyl přitom jen pasivní donašeč, který občas něco prošeptá. Sepisoval podrobná hlášení o náladách v české společnosti, zaznamenával výroky konkrétních lidí a, a to je klíčový detail, aktivně doporučoval tvrdší postup. V jednom hlášení navrhl zahájit deportace Židů z Protektorátu a „svézt“ s nimi i několik „faktických židomilců“.

Současně provozoval nakladatelství, které mu sloužilo jako fasáda i jako zdroj kontaktů. Když se dostal do vazby, paradoxně kvůli svým vlastním machinacím, sepsal seznam pracovníků nakladatelství s obviněními, která mohla vést k vězení nebo koncentračnímu táboru. Vydíral jednotlivce hrozbou udání; mezi doloženými oběťmi jeho nátlaku figuruje Zorka Janů. Po válce nalezl Karel Chalupa v kanceláři nakladatelství dvě objemné složky plné udání, životopisů a jmenných seznamů, které předal kriminalistům.

Jelínek tedy nejen informoval. Navrhoval, koho zničit.

Útěk bez konce

17. dubna 1945, jedenáct dní před koncem války v Evropě, Jelínek z Prahy zmizel. Směr: Bavorsko. Na podzim téhož roku se objevují zprávy o jeho pobytu v Dolních Rakousích. 31. května 1946 proti němu bylo zahájeno řízení podle malého retribučního dekretu, 16. července vydán zatykač. Ale Jelínek byl pryč.

Proč ne Národní soud? Dekret č. 17/1945 vymezoval jeho pravomoc pro vrcholné protektorátní představitele, vedoucí politické funkcionáře a prominentní propagandisty. Jelínek byl informátor, vyděrač a menší nakladatel, dost nebezpečný na to, aby ničil životy, ale ne dost vysoko postavený na to, aby spadal do kategorie Emanuela Moravce. Československé orgány vyslýchaly svědky, shromažďovaly důkazy, ověřovaly i možnou Jelínkovu identitu ve Varšavě. Marně.

V roce 1952 vydal v Mnichově knihu. V roce 1956 se v Bavorsku oženil. Později se přesunul do Itálie. Zemřel v roce 1986 v Guarene d’Alba v Piemontu. Nikdy nestanul před soudem.

Proč si ho pamatujeme špatně

Jelínkův příběh žije v české paměti hlavně jako anekdota o Karlštejnu, vtipná historka o drzém podvodníkovi, který oklamal hloupého Američana. Jenže ta anekdota zakrývá podstatu. Skutečně děsivé na Jelínkovi není to, že prodal hrad, který mu nepatřil. Je to, že tutéž schopnost, převtělit se, manipulovat, zneužít důvěru, bez váhání nasměroval proti lidem, kteří kvůli jeho hlášením mohli skončit v transportu nebo v cele.

Podle Majewského nebyla jeho motivace čistě finanční. Jelínek toužil po uznání, po pocitu vlivnosti, po roli „významného analytika“. V jednom období údajně ani nepobíral za informátorskou činnost plat, protože chtěl demonstrovat loajalitu a postavení. Směs zištnosti a narcismu, která se za každého režimu dokázala přizpůsobit a za každého režimu z toho vytěžit maximum.

Muž, který uměl zahrát cokoli, zemřel v italském městečku pod alpskými kopci. Složky s udáními zůstaly v Praze.