Vlezlého a sprostého účastníka zájezdu neusměrnila ani průvodkyně. Pomohla až potupa od řidiče autobusu

Stačil jediný problémový pasažér a nálada v autobuse šla rychle dolů. Situace došla tak daleko, že musel zasáhnout řidič – a jeho postup nakonec přinesl kýžený klid.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Znáte to – pět dní v Chorvatsku, tyrkysové moře, dechberoucí Plitvická jezera a parta lidí, co se těší na zasloužený relax. Jenže stačí jeden jediný „profesionální stěžovatel“ a i ta nejkrásnější dovolená může dostat hořkou příchuť. Tentokrát se ale ukázalo, že boží mlýny melou sice pomalu, ale v doprovodu syčení oxidu uhličitého a lepkavého cukru o to efektivněji.

Když je všechno špatně: Od vstupného po vosí štípnutí

Náš hlavní hrdina, pán v nejlepších letech, pojal zájezd jako osobní křížovou výpravu proti všemu a všem. Plitvická jezera? Příliš drahá. Klimatizace v autobuse? Jednou mrazírna, za pět minut tropy. Řidič musel mít svatou trpělivost, když každou chvíli kroutil knoflíkem termostatu podle toho, jak se pan šedesátník zrovna vyspal. A vrchol všeho? Když ho v jednom malebném městečku štípla vosa, museli jsme poslouchat několikahodinový epos o jeho utrpení, jako by ho napadl minimálně rozzuřený medvěd. To už ho trochu okřikla i průvodkyně, protože to jeho brblání bylo k nesnesení, ale on ji úplně ignoroval.

Velký třesk aneb Coca-Colové inferno

Všechno má ale své hranice a osud si na pána počkal u jednoho historického hradu. Řidič nás vysadil s jasným varováním: „Vezměte si vše, co potřebujete, autobus tu parkovat nemůže a vrátí se až za pár hodin.“ Náš nespokojenec si ale nad sedadlem nechal velkou lahev koly. Celý výlet nám to připomínal (protože si přece nebude kupovat to předražené pití všude okolo) a my jen potichu počítali minuty do chvíle, než se s tím svým pokladem v autobuse znovu shledá.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když se autobus vrátil, pán tam vletěl jako první. Ta žízeň musela být asi nepopsatelná. Jenže fyzikální zákony neoklamete. Horkem roztažený plyn a cestou po dírách poctivě protřepaný obsah vykonaly své. Jakmile otočil víčkem, ozvala se rána a během vteřiny byla polovina interiéru pokrytá lepkavou, hnědou kejdou. Pán byl mokrý od hlavy až k patě a s ním i několik sedadel a ulička.

Drhnout, leštit a mlčet

Řidič, který už měl pána pravděpodobně „plné zuby“, nezaváhal ani vteřinu. „Takhle to tady nenecháte,“ oznámil mu rezolutně. Pán nafasoval kýbl, hadr a čistící prostředky. Zatímco my jsme si venku v klidu vychutnávali kávu a potutelně se uculovali, on musel v tom horku čistit každý centimetr ulepeného plastu a čalounění. A řidič? Ten byl přísnější než vrchní inspektor – dvakrát ho poslal výsledek předělat, dokud se podlaha neleskla jako nová.

Tři hodiny dřiny udělaly s pánovou povahou zázraky. Zbytek cesty už byl jako vyměněný. A jakmile se nadechl, aby si snad přece jen na něco postěžoval, stačilo, aby někdo z nás jen lehce cuknul koutkem úst, a pán raději pohled zabodl do okna. Konečně nastal ten pravý dovolenkový klid.