Tajná přísada v betonu? Odhalujeme největší mýty o československých řopících
Tajemná lahvička, nezničitelný beton a přísní stavbyvedoucí. Příběhy o řopících baví dodnes – jenže pravda je možná mnohem prostší.
Československé pohraniční opevnění bylo v roce 1938 jedním z nejambicióznějších vojenských projektů své doby – to asi nelze popřít. Dnes po něm zůstávají nejen kompletní bunkry, ale i nedokončené stavby, v nichž můžete zahlédnout (s trochou štěstí) rozestavěné betonové skelety. A sem tam po nich taky zbyla už jenom ta jáma, jak jsme v redakci VědaŽivě zjistili.
Prý jsou nezničitelné
„Němci by je prý jen tak nezdolali,“ říká se. A něco na tom bude. I když pevnosti nikdy nesloužily ve skutečném boji, jejich odolnost byla testována při cvičeních, demolicích i během druhé světové války. Není tajemství, že Němci část opevnění zkoušeli podminovat a analyzovali tak jeho slabiny – někdy úspěšně, jindy ne.
Ale kolují i legendy o tajné přísadě do betonu, která měla bunkry učinit nezničitelnými. A co je na tom pravdy?
Mýtus o tajné přísadě do betonu
Jednou z legend, která se o opevněních traduje, je příběh o profesoru Stanislavu Bechyňovi a jeho tajné složce, kterou přimíchával do betonu. Vypráví se, že tento významný odborník na betonáž měl vždy přijít ke směsi, nalít do ní obsah lahvičky a odejít, aniž by komukoliv prozradil, co do betonu přidal (předtím prý navíc vše řádně zamíchal). A nikomu až do konce života své tajemství neprozradil. A co bylo v té lahvičce? Přísada, která měla údajně zajišťovat nebývalou pevnost bunkrů.
Jenže – je to pravda, nebo jen zajímavá historka pro turisty? Asi už tušíte, jak to asi bude, přesto tenhle mýtus mezi lidmi pořád koluje. Takže jasně a stručně: Prakticky vzato je tahle teorie spíš úsměvnou legendou než realitou.
Opevnění se stavěla v různých oblastech Československa současně, každý den se betonovaly nové a nové bunkry na různých místech. Profesor Bechyně by tedy musel být něco jako Santa Claus, který by objížděl všechna staveniště a osobně dohlížel na každý objekt. Navíc jedna míchačka rozhodně nestačila na celý bunkr, takže tajemná lahvička by musela nějak proputovat i mezi jednotlivými vrstvami. Ne, to nezní ani jako dobrý námět pro sci-fi knížku, když se nad tím takhle zamyslíte.
Ve skutečnosti byla pevnost bunkrů zajištěna standardizovanou betonovou směsí s přesně daným složením a kvalitní ocelovou výztuží. Žádná kouzla, žádné tajné přísady – jen precizní inženýrství. Inženýrství, které by nám tehdy mohl kdekdo závidět.
A ještě jedna historka…
Na tohle téma jsem slyšela jinou historku – možná je to jen další vojenská srandička určená zelenáčům, ale průvodce, který nás po pár krásných řopících provázel, se dušoval, že mu strýc, který na stavbě pracoval, říkal tohle:
Jednou si prý jeho kolega do betonu určeného na řopík řádně odplivl. Viděl to nadřízený a hned rozkázal celou dávku zlikvidovat – prý, aby to neohrozilo kvalitu. Provinilec pak celou várku musel uhradit ze své výplaty. Tak nevím – že by tohle byla ta tajná přísada?
Námořníci vozili obří želvy z Galapág jako živé konzervy. Když je vyložili na jiném ostrově, spustili křížení, které dnes odhaluje vyhynulé druhy
Kamenný komplex Zorats Karer v Arménii zůstává jednou z nevyřešených záhad Kavkazu
Dva Irové v Edinburghu vraždili, aby prodali těla lékařům. Na kopci nad městem pak někdo vyřezal 17 panenek a uložil je do rakví
Tyrkysová laguna v Polsku vyschla za pár týdnů. Za optickou iluzí stojí tvar dna, kde centimetry mění kilometry břehu
Vraždu z roku 1984 vyřešil otisk dlaně, ne prstů. Daktyloskopický systém ho dokázal přiřadit až po 33 letech, když pachatel udělal jinou chybu
