Investice století: Koupil si doživotní letenku a „prolétal“ 480 milionů korun. Aerolinka ho musela udat

Znělo to jako nákup života. Pak se ukázalo, že i „letenka navždy“ může narazit na jedinou klauzuli, a právě ta celý slavný příběh převrátila.

Foto: Jeffry Surianto/Pexels

Titulek svádí k jednoduché legendě o geniální investici. Jenže veřejné soudní materiály kreslí střízlivější obrázek: muž si mimořádné právo létat bez limitu skutečně koupil, ale konec nepřinesla závist ani policie. Přinesl ho spor o to, co ještě dovolovala smlouva.

Slavná investice skončila jedním dopisem

Doživotní první třída skončila po 21 letech jediným dopisem na letišti. Dne 13. prosince 2008 dostal Steven Rothstein na chicagském O’Hare při odbavení oznámení, že mu American Airlines ruší pass, s nímž média spojovala nejméně přes 30 milionů nalétaných mil.

V redakci VědaŽivě jsem prošla soudní memorandum v případu Rothstein v. American Airlines a dobové zprávy jako ABC News; datum, místo i okamžité odebrání passu sedí. Tady ten příběh zamrzne a začne být zajímavý z jiného důvodu.

Rothstein si totiž v roce 1987 nekoupil obyčejnou letenku. Za 250 tisíc dolarů pořídil AAirpass, tedy speciální produkt American Airlines, který mu dovoloval létat bez běžných limitů, jak uvádí soudní memorandum. O dva roky později přidal dalších 150 tisíc dolarů za možnost brát na každý let ještě jednoho doprovázejícího cestujícího. Právě tahle druhá výsada později změnila romantickou historku o svobodném létání v právní problém.

A tady se láme i titulek. Částka kolem 21 milionů dolarů, často přepočítaná na 480 milionů korun, funguje ve veřejném prostoru hlavně jako mediální odhad hodnoty prolétaných míst nebo ušlých tržeb, ne jako soudem potvrzená škoda; navíc přepočet redakce VědaŽivě podle kurzu ČNB vyhlášeného pro 17. 4. 2026 dává z 21 milionů dolarů zhruba 432,8 milionu korun.

Ještě důležitější je druhá korekce: veřejně dohledatelné materiály ukazují civilní spor, ne jasně doložené trestní oznámení. Přesnější věta proto zní, že aerolinka ho obvinila ze zneužívání passu, zrušila mu ho a spor skončil civilně, jak ukazuje i soudní příkaz. Skutečná otázka tedy nezní, kolik proletěl, ale co dělal, že aerolinka sáhla po smlouvě.

Štědrý pass byl skutečný, problém vznikl až u doprovodu

Základ příběhu přitom stojí na reálném produktu, ne na internetovém mýtu. Podle soudního spisu a dobových textů šlo AAirpass za dalších 150 tisíc dolarů rozšířit o companion feature, tedy právo rezervovat na každém letu jedno místo pro doprovod. V redakci VědaŽivě jsem si právě tady ověřila, že mimořádná štědrost neležela v nějaké kličce. Seděla už v samotné nabídce.

Podle soudu ale American Airlines tvrdila, že Rothstein tuhle výsadu používal způsobem, který už se do smlouvy nevešel. Rozhodnutí výslovně zmiňuje jména „Steven Rothstein, Jr.“ a „Bag Rothstein“, pod nimiž měl držet vedlejší sedadlo nebo blokovat kapacitu pro nikoho konkrétního. Soud zároveň zaznamenal i výtku k takzvanému speculative booking, tedy rezervaci pro doprovod bez potvrzeného úmyslu dané osoby opravdu letět. Po upozornění v dubnu 2004 měl Rothstein přestat používat jméno „Steven Rothstein, Jr.“, jenže tím spor neskončil.

Jeden zvláštní trik by ještě šel odbýt jako exces. Jenže podle interní analýzy popsané v médiích vznikl mnohem větší obraz: během necelých čtyř let evidovala aerolinka 3 009 rezervací a 2 523 storen, jak uvádí Press Herald. Tentýž mediálně popsaný interní pohled doplnil i údaj, že mezi květnem 2005 a prosincem 2008 skončilo 84 procent Rothsteinových segmentů jako storno nebo no show, tedy situace, kdy rezervovaný cestující na let vůbec nepřijde, jak připomněl The Guardian. V tu chvíli už nešlo jen o excentrického frequent flyera.

Příběh se tehdy změnil z legendy o chytré koupi v debatu o blokování kapacity. Aerolinka tvrdila, že prázdná nebo spekulativní doprovodná místa zabírala sedadla, která mohla prodat jiným lidem, a právě proto začala mluvit o zneužívání. V redakci VědaŽivě mi z těch podkladů vyšla jedna podstatná věc: spor se netočil kolem počtu mil, ale kolem toho, jak daleko smí držitel tak velkorysého passu zajít, než ho dostihne smluvní brzda.

Nešlo o míle, rozhodla jediná klauzule

Rozhodující se nakonec stala jediná formulace. Podle soudního memoranda dovoloval odstavec 12 smlouvy American Airlines pass ukončit, pokud jeho užití sama považovala za fraudulent usage, zjednodušeně za podvodné či zneužívající používání podle smlouvy. Soud v roce 2011 podržel ukončení passu a Rothsteinův smluvní nárok neprošel. Následný únorový příkaz z roku 2012 pak řešil hlavně procesní dopad bankrotu mateřské AMR, ne návrat zlaté vstupenky.

Marketingový triumf se změnil v účetní bolest

Ironie celého příběhu začala už v roce 1981. American tehdy AAirpass spustila jako rychlý zdroj hotovosti, jak shrnuje Time v textu The $250,000 airline pass that was worth every penny, a dobové zpravodajství přes Press Herald připomíná i snahu vybrat miliony na expanzi v době vysokých úroků. O tři desetiletí později se ten samý produkt u extrémních držitelů obrátil proti aerolince a interní analýza popsaná v médiích pracovala s nákladem přes 1 milion dolarů ročně na osobu. Když jsem to ve VědaŽivě skládala dohromady, vyšel z toho skoro učebnicový obrat: marketingový triumf se změnil v účetní bolest.

Tohle proto není důkaz, že každé doživotní členství skrývá past. Je to mnohem střízlivější lekce z jedné konkrétní smlouvy s klauzulí o zneužití: i ten největší slib platí jen do chvíle, než narazí na svůj právní výklad. Kdo věří slovu „doživotní“ víc než podmínkám, nekupuje svobodu, ale budoucí spor.