Vstoupit jen s ucpaným nosem? Objevte nejvoňavější (a nejstrašidelnější) rezervaci v Česku

Pár kilometrů od lázeňské promenády leží místo, kde vás příroda nejdřív udeří do nosu a teprve potom do očí. Stojí za to to vydržet.

Foto: Chmee2 - licence CC BY-SA 3.0

V lese nad Mariánskými Lázněmi existuje rezervace, která si své jméno nezasloužila kvůli legendě. Smraďoch páchne po zkažených vejcích dřív, než zahlédnete první bublinu v rašeliništi, a ten pach není náhoda ani závada. Je to přímý signál, že pod vašima nohama pracuje geologie, která v těchto místech nikdy úplně neusnula. Mariánské Lázně jsou od roku 2021 součástí světového dědictví UNESCO jako jedno z velkých evropských lázeňských měst, a Smraďoch je jejich přesný opak: žádná kolonáda, žádná hudba, žádný pohár s minerálkou. Jen les, pach a bublající rašeliniště, které vypadá, jako by se sem omylem zatoulalo z jiné planety.

Pach přichází první, krajina až potom

Sirovodík, který za ten charakteristický zápach může, nevzniká hluboko v zemi. Vzniká blízko povrchu, kde sirné bakterie pracují v bezkyslíkatém prostředí rašeliniště, a právě proto ho ucítíte ještě na přístupové cestě, dřív než uvidíte cokoliv zajímavého. Dominantní plyn na Smraďochu je ale jiný: oxid uhličitý, který sem stoupá přímo z nitra Země podél tektonického zlomu jako dozvuk dávné vulkanické aktivity v západních Čechách. Geopark Mariánské Lázně to popisuje jako juvenilní plyn, tedy takový, který nikdy předtím nebyl na povrchu. To není poetická licence, ale geochemická realita, kterou potvrzuje i výzkum publikovaný v Bulletin of Volcanology v roce 2023.

Mrtvý hmyz a vybělené lebky nejsou výmysl

Turistický portál Mariánských Lázní zmiňuje u puklin v rašeliništi vybělené lebky drobných živočichů a mrtvý hmyz. To není hororová nadsázka. Oxid uhličitý je těžší než vzduch a v prohlubních se drží při zemi, takže malá zvířata, která se dostanou příliš blízko, nemají šanci. Dřevěný povalový chodník, po kterém návštěvníci procházejí, není jen ochrana rašeliniště před sešlapáváním, ale i praktický důvod, proč se vyplatí zůstat na trase. Celý chodník měří 67 metrů, celá naučná stezka pak 200 metrů se dvěma informačními panely a dvěma vyhlídkovými plošinami, a přesto tohle místo dokáže zanechat dojem, který se nevyrovná mnoha mnohakilometrovým výšlapům.

Masožravé rostliny jako bonus, který nikdo nečeká

Smraďoch je přírodní rezervací od roku 1968 a jeho předmět ochrany zní suše: skupina nevelkých lesních vrchovištních rašelinišť s mofetovými poli. Za tou formulací se ale skrývá biotop, který v Česku nemá mnoho obdob. Rostou tu rosnatka okrouhlolistá a tučnice obecná, masožravé rostliny, které si nedostatek živin v kyselém rašeliništním prostředí kompenzují tím, že loví hmyz. Vedle nich tu najdete klikvu bahenní, šichu černou nebo prhu arniku. Rezervace má dnes podle aktuální evidence ochrany přírody rozlohu přes 11 hektarů, přestože starší turistické texty stále opakují číslo 8 hektarů. To je jeden z mnoha případů, kdy turistická komunikace nestíhá za aktuálními daty.

Výlet, který zvládnete za půl hodiny, ale budete si ho pamatovat déle

Smraďoch leží asi 5 až 6 kilometrů od Mariánských Lázní u silnice směrem na Prameny, s parkovištěm přímo u odbočky. Stezka je nenáročná a bezbariérová, celá návštěva nezabere víc než třicet minut. Kdo chce výlet prodloužit, může pokračovat asi 700 metrů po značené trase k Farské kyselce, volně přístupnému prameni, který místní turistické zdroje popisují jako jednu z nejchutnějších minerálních vod v okolí. Je to přechod, který funguje skoro jako dramaturgický oblouk: nejdřív pach, bubliny a tísnivá scenérie, pak svěží pramen s pohárem v ruce.

Smraďoch není místo, kam se jezdí kvůli výhledu nebo délce trasy. Je to místo, kde si člověk fyzicky uvědomí, že krajina kolem Mariánských Lázní není jen kulisou pro lázeňské procházky, ale živým geologickým systémem, který funguje podle vlastních pravidel, a občas si o sobě dá vědět způsobem, který se nedá přehlédnout ani přečichat.