Překvapivá hypotéza vědců: Sluneční erupce mohou „nakopnout“ otřesy Země

Titulek působí jako hotová vesmírná hrozba. Nová japonská práce ale stojí na mnohem užší a méně jisté myšlence, a právě tam se láme celý příběh.

Autor: Fatih Renkligil - licence CC BY-SA 4.0

Slunce zemětřesení nevyrábí, ale vědci zkoumají, zda je neumí popostrčit. Nová japonská studie nehlásí nový recept na předpověď otřesů. Zkouší jen popsat, co by se mohlo stát ve chvíli, kdy zlom už balancuje těsně před selháním.

Nejde o příčinu ani o předpověď

Brzda přichází hned na začátku. Podle Kyoto University i autorů v International Journal of Plasma Environmental Science and Technology jde o teoretický model, ne o návod, jak zemětřesení předvídat. Ve VědaŽivě jsme si všimli, že sami autoři tohle omezení zdůrazňují velmi otevřeně.

To hlavní proto neleží ve slově příčina. Autoři píšou o možnosti posledního impulzu pro zlom, který už je v křehkém nebo kritickém stavu, nikoli o náhradě běžných geologických příčin. Jinými slovy, horniny, napětí i samotný zlom odvádějí hlavní práci dávno předtím, než do příběhu vstoupí cokoli z horní atmosféry.

Tím padá i největší zkrat. Tahle práce nepředkládá důkaz, že sluneční aktivita běžně spouští otřesy, a už vůbec nezavádí novou metodu předpovědi zemětřesení. Jestli má titulek vůbec nějaké pevné jádro, rozhodne až otázka, jak by se takový poslední impulz mohl přenést až ke zlomu.

Klíčový je jen poslední impulz

Model kreslí odvážný obraz. Autoři přirovnávají soustavu mezi zemí a ionosférou ke kondenzátoru. Ionosféra je elektricky nabitá vrstva horní atmosféry. Sluneční erupce, tedy výbuch energie na Slunci, umí její stav rychle změnit a právě odtud hypotéza startuje.

Další krok zní ještě dramatičtěji. TEC, tedy množství elektronů v ionosféře podél signálové dráhy, může podle modelu vzrůst o 10 až 90 TECU. V porušené zóně s velmi horkou a stlačenou vodou by pak taková změna mohla v nanometrových dutinách vytvořit tlak v řádu několika MPa. Důležitý detail sedí právě tady. Jde o výpočet modelu, ne o přímé měření na skutečném zlomu.

Nejsilnější příběhový háček přidává Japonsko. NOAA uvádí, že erupce třídy X5.0 přišla 31. prosince 2023 ve 21:55 UTC, zatímco japonská meteorologická agentura JMA eviduje hlavní zemětřesení na poloostrově Noto 1. ledna 2024 v 16:10 japonského času o magnitudu 7,6. Vypadá to nápadně. Jenže i Kyoto University výslovně říká, že časová blízkost sama o sobě příčinu nedokazuje.

A přesně tady čtenář nejčastěji uklouzne. Z věty „může přispět“ ještě neplyne „už umíme předvídat“. Ve VědaŽivě bychom právě tenhle skok četli jako největší omyl kolem celé studie. Autoři jen připouštějí, že budoucí kombinace dat z GNSS, tedy družicové navigace používané i k měření změn v ionosféře, a údajů o sluneční aktivitě může jednou pomoct lépe chápat podmínky, za nichž by podobný efekt vůbec mohl nastat.

První článek řetězce drží, druhý už skřípe

První půlka řetězce stojí pevněji. NOAA dlouhodobě popisuje, že sluneční erupce mění ionizaci v ionosféře a mohou narušit radiovou komunikaci. Tohle nepůsobí kontroverzně. Spor začíná až ve chvíli, kdy nový model prodlouží známý jev z atmosféry hluboko do zemské kůry přes kapacitní vazbu.

Právě tam čeká silná protiváha. V témže časopise Ken’ichi Yamazaki z Earthquake Research Institute při The University of Tokyo napadl předchozí verzi stejné hypotetické linie. Tvrdil, že odhad ohřevu ignoroval tepelnou difuzi a že popis vzniku elektrického pole odporoval základní elektromagnetické teorii. Scénář proto označil za nepravděpodobný, i když experimentální výsledky úplně nesmetl ze stolu.

Praktický dopad pro českého čtenáře zůstává malý. Ve VědaŽivě proto oddělujeme fascinující nápad od míry důkazů, první část příběhu vychází ze známé fyziky, druhá zůstává spekulativní. A navíc Geofyzikální ústav AV ČR dlouhodobě uvádí, že velká ničivá zemětřesení v Česku nehrozí, seismicky aktivní jsou hlavně západní Čechy a v roce 2025 tam podle ústavu roje dosáhly maxima 2,5. Skutečná hrozba tedy neleží ve Slunci, ale v tom, jak snadno zaměníme zajímavou hypotézu za hotovou pravdu.