Nenápadné skleničky mohou být poklad. Stačí jeden detail a jste o 100 000 Kč bohatší

Tmavá sklenička po babičce může vypadat bezcenně a přitom stát desítky tisíc. Jenže stejný znak, který láká sběratele, umí majitele zradit během minuty.

Foto: Stephen Chappell - licence CC BY-NC-SA 2.0

Největší šanci mají kusy, které vypadají spíš jako kámen než sklo. Právě tenhle dojem často oddělí obyčejnou skleničku od předmětu, který byste neměli vyhodit ani rychle prodat. Jenže jeden detail sám o sobě nestačí a nejdražší chyba přichází obvykle hned potom.

Kamenový vzhled umí cenu vystřelit

192 tisíc korun nevydělá jen okázalá váza. Když jsem pro VědaŽivě prošla archiv Livebidu u položky Luxusní agatinový pohár, Buquojské sklárny, narazila jsem na dražbu z 1. prosince 2022, kde kladívko spadlo na 160 000 korun. Artplus u téže položky uvádí 192 000 korun včetně aukčního poplatku, a právě to je první studená sprcha pro každého, kdo si myslí, že poklad musí vypadat slavnostně.

Podezřelý bývá hlavně kamenový efekt. Uměleckoprůmyslové museum v Praze popisuje hyalit jako neprůhledné, často černé nebo červené sklo, zatímco agatin napodobuje achát a další polodrahokamy. Když tedy u skleničky uvidíte opakní sklo, tedy neprůsvitnou hmotu, opakní čerň, voskovou červeň, mramorování nebo žilkování, zbystřete, protože právě tyhle znaky často vytvářejí dojem kamene.

Tím ale jistota končí. Kamenový vzhled funguje jen jako vstupní síto, protože cenu pak lámou tvar, zlacení, provenience a hlavně stav. I drahý agatinový pohár z roku kolem 1835 nevyhrál jen barvou skloviny, ale také bohatým broušením a jemným zlacením, takže samotná tmavá nebo barevná sklenička bez dalších znaků nic negarantuje. Jenže právě v té chvíli většina lidí udělá první chybu: obrátí skleničku dnem vzhůru a začne hledat značku.

Značka na dně bývá slepá stopa

Podpis svádí, ale aukce čtou předmět jinak. Když jsem pro VědaŽivě porovnávala veřejné lotové karty, všimla jsem si, že katalog k agatinovému poháru řeší dílnu, barvu skloviny, tvar, broušení a zlacení, zatímco signaturu vůbec nestaví do středu. Podobně karta POHÁR BIEDERMEIER zdůrazňuje materiál, provenienci, rytinu a výjimečně dobrý původní stav. Aukční čtení tedy nezačíná podpisem, ale materiálem, dekorem a kondicí kusu.

České výsledky navíc ukazují, že nejde o jednu kuriozitu. Artplus uvádí u černého hyalitového poháru 20 000 korun bez provize, u číše z červeného hyalitu s lithyalinovou lazurou 31 200 korun včetně aukčního poplatku a u agatinového poháru už zmíněných 192 000 korun včetně poplatku. Dosažená cena, tedy částka po dražbě, se přitom může lišit podle toho, zda zahrnuje aukční provizi, a právě proto se vyplatí číst čísla opatrněji, než jak působí v rychlém přehledu.

O částce často rozhodne jediný kaz

Nejtvrději ale mluví stav detailu. Artplus výslovně říká, že restaurované, hůře zachovalé nebo poškozené kusy mohou spadnout na zlomek ceny exemplářů ve skvělé zachovalosti. Setřené zlacení, prasklina nebo oťuk proto nefungují jako drobná vada pro puntičkáře, ale jako rozdíl, který z podobně působícího poháru udělá cenově úplně jiný předmět. A kdo hledá praktické pravidlo doma ve vitríně, měl by začít právě tady.

Konkrétní katalogy ten mechanismus ukazují bez příkras. Luxusní biedermeierový pohár, Egermann, nesl jemně otřené zlacení na hrdle a zůstal neprodán za 35 000 korun, zatímco Hejtmánkův POHÁR BIEDERMEIER, který katalog označil jako výjimečně dobře zachovalý kus v původním stavu, se v aukční síni prodal za 85 000 korun. Nejde o přímé srovnání stejného předmětu, ale přesně o to cennější je lekce: podobný dojem nestačí, rozhoduje kvalita zachování i dekor, třeba chinoiserie, tedy orientálně laděný dekor často ve zlacení. Když už víte, že rozhoduje celek a stav, zbývá poslední otázka: jak nález doma nepoškodit dřív, než ho někdo posoudí.

Největší škodu uděláte při čištění

Rok 1828 je u lithyalinu správně, 1928 ne. Uměleckoprůmyslové museum v Praze uvádí, že Friedrich Egermann lithyalin vyvinul a nechal si jej patentovat už v roce 1828, ne 1928. Lithyalin je žilkované sklo s kamenovým efektem, patentované Egermannem v roce 1828, a právě tenhle opravený letopočet ukazuje, jak snadno dokáže zkratka zmást. Stejně tak signatura nebývá hlavním nosičem ceny, protože aukční karty ji často řeší jen doplňkově nebo vůbec, zatímco tvar, dekor a stav stojí v popisu hned vpředu.

První správný krok proto není čištění. Ve VědaŽivě doporučujeme při nálezu nejdřív nafotit celek, dno a detail dekoru a teprve potom řešit další postup, protože tohle je bezpečné domácí pravidlo, ne aukční formalita. Smithsonian Museum Conservation Institute klade důraz na fotodokumentaci před ošetřením, Preservation Self Assessment Program varuje před neodborným čištěním a Canadian Conservation Institute připomíná, že voda a alkalické čisticí prostředky mohou sklu dál škodit. Agresivní leštění tedy neurychlí odhad ceny, ale může nenápadně zničit to, co ji teprve vytváří.

Verdikt je nakonec tvrdší, než slibuje titulek. Kamenový vzhled funguje jen jako první filtr a ve VědaŽivě mi z aukčních popisů i výsledků vychází pořád totéž: finální cenu lámou tvar, zlacení, provenience a stav, ne samotná barva ani honba za značkou na dně. Kdo uvěří jedinému znamení, ten u starého skla nenajde poklad rychleji, spíš ho rychleji zlevní.