Vítejte v konstrukční zóně Sluneční soustavy. Dnes použijeme naše kosmické pískoviště a postavíme zcela novou a neporušenou planetu. Snad bude obyvatelná.
Co by vlastně bylo potřeba na vytvoření skalnaté planety podobné Zemi? Kde by se musela nacházet, aby se na ní dalo přebývat? A jak by její přítomnost ovlivnila zbytek Sluneční soustavy? Během formování Sluneční soustavy před miliardami let rotoval kolem naší mladé hvězdy obrovský disk plynů a prachu. Vířil tam vodík, helium a mnoho dalších prvků. Nakonec je spojila gravitace a vytvořila planetesimály. To byl první krok k vzniku planet.
Postupný růst zárodků planet
Planetesimály jsou kamenná nebo ledová tělesa o velikosti jednotek kilometrů. Předpokládá se, že právě tyto útvary stály za zrodem Sluneční soustavy. Postupně rostly do protoplanet, skalnatých planet skládajících se z prvků s vysokým bodem tání, které vznikly v hlubinách Sluneční soustavy. Na jejích vnějších okrajích zase došlo k formování ledových obrů. Celý tento proces přirozeně zabral mnoho milionů let. Co by se tedy stalo, kdybyste to chtěli provést rychleji?
Došlo by nakonec ke zničení naší domovské planety? Pro začátek takového konstrukčního projektu budou potřeba základní materiály. Skalnatá planeta jako Země bude potřebovat 4 klíčové prvky, ze kterých se skládá na 90 % zemské kůry. Kyslík bude hlavní, protože je nejhojnější. Tvoří 47 % kůry a 21 % atmosféry. Druhou nejpodstatnější složkou bude křemík, který přidává dalších 28 % zemské kůry. Zbylé dva budou hliník a železo.
Těžba v Oortově oblaku
S touto čtveřicí byste postavili vesmírnou skálu. Pokud bude potřeba věci okořenit, dají se přidat další prvky, např. vápník, sodík a hořčík. A nyní začíná ta náročná část. Protože dny vývoje Sluneční soustavy jsou daleko za námi, bude třeba alternativa k onomu úvodnímu víření kolem protohvězdy. Případná přítomnost nové rodící se hvězdy by způsobila nepěkné gravitační narušení, nemluvě o teplotách v hladině 1 700 stupňů Celsia, což by vše spálilo.
Takže kde vzít všechny přísady? Daly by se vytěžit asteroidy mezi Marsem a Jupiterem, ale získaného materiálu by bylo poměrně málo. Kdybychom se vydali za Pluto, najdeme toho v Oortově oblaku mnohem víc. Z místních ledových komet bychom získali asi pětinásobek objemu Země. Dalším krokem by byla volba lokality nové krásné planety. Pro životní podmínky by byla třeba obyvatelná zóna, tedy někde mezi 0,9 – 1,2 astronomické jednotky od Země.
Sousedství nás, Marsu a Venuše
Bylo by to tedy někde mezi námi a Venuší nebo námi a Marsem. Tato blízkost by na nás měla značný vliv. Naše planeta je hlavně v gravitačním tahu Slunce, nový přírůstek by přidal další sílu. Tím by pozměnil naši oběžnou dráhu a způsobil obrovské tsunami či zemětřesení. Moudrým řešením by tedy byla menší planeta, než jsme my. Přesná velikost je ale sázka do loterie. Teď přichází konečně stavba, což znamená pořádně se vším zatřást, až nastane fúze prvků.
Zdá se to být snadné? Ne tak docela. Přirozeně trvá planetám zformování minimálně 10 milionů let. Navíc je potřeba počkat na doručení surovin z Oortova oblaku. Na základě očekávaných 300 let, které by zabraly Voyageru 1 od NASA se tam vůbec dostat, by jen tento krok zabral minimálně 600 let. No, možná je lepší nepouštět se do narušení křehké rovnováhy Sluneční soustavy. Kdoví, jaké komplikace by s novou sousedkou přišly.
Která planeta Sluneční soustavy se vám líbí nejvíc?