Poušť, která lže: V Brazílii najdete místo, kde v dunách plavou ryby a písek není suchý!

Vypadá jako Sahara, ale po deštích se mezi bílými dunami otevřou modré laguny. A právě v nich se objeví něco, co do „pouště“ vůbec nepatří.

Foto: Leo Castro/pexels

Ta brazilská „poušť“ není poušť, a právě proto v ní žijí ryby. Lençóis Maranhenses, brazilský národní park s bílými dunami a sezonními lagunami, klame oči dokonale: člověk čeká suchý písek, jenže tady rozhodují déšť, podzemní voda a krajina, která se mění skoro před očima.

Nejde o poušť, jen tak vypadá

Fotky nelžou. V redakci VědaŽivě jsem si v UNESCO i na profilu ICMBio pro Lençóis Maranhenses ověřila, že mezi bílými dunami se tu opravdu objevuje sladká voda. Virální trik z toho dělá jen první pohled.

Klíč leží pod pískem. Po deštích se zvedne hladina podzemní vody, tedy úroveň vody pod povrchem, a mezi dunami vzniknou interdunální laguny, prostě voda mezi jednotlivými dunami. Jak popisuje Serviço Geológico do Brasil, voda se hromadí na kontaktu velmi propustného písku a nepropustnější vrstvy pod ním, takže nejde o trvale mokrý písek, ale o sezonní jezírka.

Právě proto slovo poušť mate. V redakci VědaŽivě jsem při kontrole podkladů našla čísla, která pravou poušť rovnou vylučují: Smithsonian Magazine uvádí zhruba 47 palců srážek ročně a nominační dokumentace UNESCO mluví místy až o 2 000 milimetrech. Voda tedy dává smysl, jenže tím se otevírá ještě divnější otázka: odkud se tu berou ryby.

Ryby v dunách nejsou trik, jen špatně položená otázka

Ryby ale nikdo nevylovil z duny. Plavou v dočasných lagunách, ne v suchém písku, a inventář v Biota Neotropica pro park a přilehlé oblasti eviduje 49 sladkovodních druhů. V redakci VědaŽivě jsem dohledala i vysvětlení shrnuté ve Smithsonian Magazine: část ryb se do lagun dostane sezonním propojením s okolními vodními cestami a některé druhy včetně wolf fish přečkají sucho v dosud vlhkém bahně pod pískem.

Tahle krajina nevydrží stejná ani jednu sezonu. UNESCO uvádí, že laguny v suchu mizí a po dalších deštích se vracejí na nových místech a s jinými tvary. Když jsem to v redakci VědaŽivě porovnala s pohybem dun, vyšel z toho ještě silnější paradox: stejná duna se může posunout přibližně o 4 až 25 metrů za rok.

Obří měřítko z ní dělá živý systém, ne pustinu

Měřítko je obří. Podle UNESCO World Heritage Centre zabírá park 156 562 hektarů, lemuje asi 80 kilometrů pobřeží a jeho duny dosahují kolem 30 metrů, zatímco řetězy barchanů, srpovitých dun modelovaných větrem, se táhnou až 75 kilometrů. A právě proto dává smysl i pojem restinga, tedy pobřežní vegetace rostoucí na písčitých půdách: tohle není mrtvá pustina, ale proměnlivý pobřežní systém.

Právě tady naše hlava chybuje. Písek si automaticky přeloží jako poušť, jenže v redakci VědaŽivě jsem si na stránce ICMBio ověřila, že jde o federálně chráněný národní park vytvořený dekretem z 2. června 1981. Neklame příroda, ale naše zkratka.

UNESCO jen potvrdilo to, co oči popírají

Definitivní razítko přidalo UNESCO. V červenci 2024 výbor zapsal Lençóis Maranhenses na seznam světového dědictví a v rozhodnutí 46 COM 8B.6 ho popsal jako jediné místo na světě s tak rozsáhlým rozvojem dynamických dun a lagun dohromady. Právě v tom spočívá jeho síla: po deštích se laguny naplní, v suché sezoně zmizí a písek mezitím dál putuje.

Proto ten park neohromuje „mokrým pískem“. Ohromuje přesnou souhrou dešťů, zvednuté podzemní vody, dočasných lagun a pohyblivých dun, kterou připomnělo i vládní oznámení o zápisu UNESCO. Kdo mu dál říká poušť, ten už nepopisuje Brazílii, ale vlastní optický klam.