Jedna z nejtemnějších kapitol: Žena, která zabila osm lidí bez výčitek. Na popravu ji ale museli dovléct

Soud děsila její nehnutá tvář, jenže skutečný chlad ležel jinde: v několika větách sepsaných ještě před jízdou. A ty mění celý pohled na případ.

Foto: Public Domain

Nejděsivější na Hepnarové nebyl křik, ale klid popsaný ještě před masakrem. Když člověk odloží pozdější legendy, zůstane tvrdé jádro případu: dopisy, přiznání a soudní slova. Právě tam její chladnost nepůsobí jako dojem, ale jako plán.

Dopisy ukazují, že to nebyl zkrat

Dopis přišel dřív než náraz.

Ve veřejně dostupné reprodukci archivního materiálu o Olze Hepnarové jsou oba dopisy do redakcí Svobodného slova a Mladého světa datované do noci ze 7. na 8. července 1973 a nesou jádro věty o „trestu smrti přejetím“. Radiožurnál ukazuje totéž: ne výbuch, ale předem formulovaný rozsudek nad lidmi.

Její vlastní slova po činu udeřila ještě víc. Česká televize v pořadu Já, Olga Hepnarová shrnuje, že prvnímu příslušníkovi řekla, že to udělala schválně, a Novinky citují formulaci o správném, promyšleném a logickém jednání. Deník navíc připomíná, že nelitovala samotného skutku a mrzel ji spíš nižší počet obětí. Tady už chladnost nepůsobí jako maska, ale jako pokračování stejné věty.

Legenda o popravě proto vypadá vedle těchto materiálů skoro zbytečně. V redakci VědaŽivě po srovnání dopisů a veřejně dostupných soudních shrnutí vychází nejpevnější jádro případu mnohem dřív než na Pankráci: v textech, které po sobě zanechala, a v přiznání, které neuhýbalo. A jen pro orientaci: tehdejší třída Obránců míru je dnešní ulice Milady Horákové, takže stejné místo dnes čteme pod jiným názvem. Jakmile odpadne představa náhlého zkratu, nastupuje těžší otázka, proč soud viděl odpovědnost, ne nepříčetnost.

Soud neřešil dojem, ale odpovědnost

Osm mrtvých. Na tom se veřejně dostupné přehledy shodují. Podle Národní knihovny ČR zaútočila 10. července 1973 u Strossmayerova náměstí v Praze 7 na tehdejší třídě Obránců míru a pevné jádro případu tvoří právě osm obětí, zatímco počty zraněných se ve zdrojích rozcházejí. Soud proto nezačínal u dojmu, ale u přesně ohraničeného masakru.

Znalci nepopsali psychózu, která by člověka zbavila odpovědnosti. Ve veřejně dostupném shrnutí soudního líčení se uvádí, že znalci z psychiatrie, psychologie a sexuologie ji označili za příčetnou a plně zodpovědnou, přestože obhajoba chtěla nový posudek. Porucha osobnosti v tomhle rámci znamená dlouhodobě pokřivené prožívání a vztahy k lidem; duševní choroba zbavující odpovědnosti by naopak člověku lámala kontakt s realitou tak, že za čin právně nemůže nést plnou vinu. Hepnarová navíc sama na příčetnosti trvala. A právě tím soudní rovnice ztvrdla.

Nálepka „šílená“ proto selhává. V redakci VědaŽivě ji považuji za zkratku, která maže rozdíl mezi poruchou osobnosti a nepříčetností, a tím zkresluje celý rozsudek. Stejné soudní shrnutí připomíná, že u hlavního líčení znovu mluvila o dlouhé přípravě, nelitovala následků a v posledním slovu žádala trest smrti. Když odložíme pohodlnou nálepku, zbývá poslední filtr: co z případu ještě opravdu drží a co už jen živí mýtus.

Nejslavnější historky stojí na nejslabší opoře

Nejslabší částí celého příběhu jsou právě jeho nejslavnější historky. Rozbor protokolu o výkonu trestu smrti popisuje střízlivý sled kroků: eskorta z cely, přečtení rozsudku, oznámení o zamítnutí milosti, oběšení a lékařské konstatování smrti přibližně po patnácti minutách.

Žádost o milost tehdy znamenala poslední formální pokus zastavit nebo změnit trest; když ji systém zamítl, cesta k vykonání rozsudku se uzavřela. Tentýž rozbor zároveň říká, že v protokolu neleží opora pro nejdramatičtější verze o posledních minutách.

Dnešní právo i paměť varují před kultem pachatelky

Dnešní rámec mluví jinak než tehdejší stát. Zákon, který vypustil trest smrti z trestního zákona, trest smrti z trestního zákona odstranil a Listina základních práv a svobod výslovně stanoví, že trest smrti se nepřipouští. V debatě k padesátému výročí útoku podle Novinek Praha 7 neprosazovala na místě činu samostatnou desku a na svém oficiálním webu připomíná Miladu Horákovou a další oběti komunistického režimu. VědaŽivě v tomhle postoji čte správnou opatrnost: nepěstovat kult pachatelky.

Největší hrůza proto neleží v temném finále na Pankráci. Leží v tom, že doložené jádro případu už dávno máme před očima: dopisy, přiznání, osm mrtvých a soud, který neřešil legendu, ale vědomé jednání. Jestli dnes tenhle příběh ještě něčím opravdu šokuje, pak ne popravou, ale tím, jak ochotně z něj děláme mýtus a necháváme v něm zmizet osm mrtvých.