Finsko připravuje první „jadernou hrobku“ na světě. Eliminuje tím možná nebezpečí radioaktivního odpadu na 100 tisíc let

Zvolená oblast byla geologicky neaktivní po celé miliardy let. Jaderná energie sama je z ekologického hlediska poměrně slibná. Nezahrnuje emise skleníkových plynů ani znečištění vzduchu, nezávisí na rozmarech počasí a mohlo by jít o velmi silnou energii, ke které se dá přesunout od fosilních paliv. Má ovšem velkou nevýhodu – radioaktivní odpad, který může zůstat velmi nebezpečnou komoditou i po tisíce let od uložení.

Pohřeb jako ve starověkém Egyptě

A přestože by jaderná fúze tento problém odstranila, proces nebyl dosud bezpečně ovládnut. Vedlejší produkty jaderného štěpení jsou tak aktuálně nevyhnutelnou složkou věci. Pod finskými lesy se ale shromáždili přední světoví vědci, aby začali naprosto klíčový projekt. Během několika let bude horký odpad umístěn do měděného sarkofágu a důkladně zapečetěn. Pak bude uložen k odpočinku, aby v této „jaderné hrobce“ nerušeně spal 100 000 let.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Místo jménem Onkalo se nachází na finském ostrově Olkiluoto a půjde o první světovou geologickou skládku jaderného odpadu neboli GDF (geological disposal facility). Místo bylo zvoleno, protože bylo po celé miliardy let geologicky naprosto tiché a neaktivní. Leží mezi dvěma paralelními oblastmi zlomů, které by absorbovaly energii případných zemětřesení. Samotné místo s hrobkou by tak bylo zcela bezpečné i při takových katastrofách.

Chráněné místo a rozvržené podzemí

Je to ovšem voda, ne zemětřesení, co představuje pro radioaktivní odpad nejhorší nebezpečí. Z toho důvodu musí být místo vybudováno z voděodolných hornin a minerálů. Každou případnou prasklinu je potřeba pečlivě zmapovat a zacpat. Použité palivové články z finských elektráren (jaderná energie poskytuje zemi víc jak třetinu domácí spotřeby) se budou nejdřív dekády chladit v nádržích. Teprve pak dojde k jejich převozu do Onkala.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Zde budou zapečetěny v labyrintu tunelů víc jak 400 metrů pod povrchem. Když použité palivo dorazí, veškerá voda bude důkladně odsáta roboty. Pak bude uzavřeno do železných nádob v měděných rakvích s vrstvou argonu mezi nimi. Argon je jeden z inertních vzácných plynů. Měděné kanystry pak obklopí další bariéra z bentonitu, druhu jílu, který umí pohltit vodu a také zadrží neúnavné útoky veškerých myslitelných mikrobů.

Jediné dostatečně bezpečné řešení

„Nikdy se tu nelze spoléhat jen na jednu bariéru,“ uvádí Emily Stein, badatelka ze Sandia National Laboratories. Objevily se samozřejmě i jiné návrhy jako pohřbívání do moře, zakopání pod mořské dno nebo odeslání do vesmíru. Všechny tyto postupy byly ale nakonec zavrhnuty jako příliš riskantní. Klíčová vlastnost GDF – schopnost držet po stovky tisíc let veškerý jaderný odpad – je splněna právě multibariérovým konceptem předvedeným na Onkalo.

Několik vědců projevilo i tak obavy z ukládání materiálu v této oblasti. Podle pokusů chemika Petera Szakálose a jeho kolegů dojde u mědi nakonec k popraskání. Zařízení tak podle něj mělo využít bronzu. Další týmy ovšem nebyly schopny takové výsledky zopakovat. Případně shledaly, že dlouhodobé změny jsou extrémně pomalé, a tím pádem nepředstavují riziko. Největší bariérou tak může být pro GDF to samé co pro jádro – pohled veřejnosti.

Jaký je váš pohled na možnosti využití jaderné energie?

Zdroj: TheScientist