Krajinná laboratoř místo klasického výběhu

Zoo Praha provozuje mimo svůj hlavní trojský areál přinejmenším dvě veřejně přístupné lokality. Na Dívčích hradech koně Převalského spásají stepní trávníky, v Dolních Počernicích plní tutéž krajinotvornou úlohu zubři. Princip je shodný: velcí kopytníci fungují jako „živý management“ prostředí, které by jinak zarůstalo náletovými dřevinami a ztrácelo druhovou pestrost.

V Počernicích jde o území dříve poznamenané zemědělským hospodařením a navážkami z okolní infrastruktury. Projektová brožura Zoo Praha popisuje konkrétní mechanismy obnovy: zubři spásají trávy, ostřice a byliny, okusují keře, rozrušují půdu svým pohybem a vytvářejí mozaiku nízké vegetace, nedopasků a keřových skupin. Výsledkem má být návrat motýlů, ptáků hnízdících na zemi i koprofágního hmyzu vázaného na trus velkých býložravců. Areál první etapy měří přesně 10,6 hektaru, výhledově se počítá s rozšířením až na patnáct.

Tohle místo zkrátka nemá sloužit jen jako výloha. Je to pokus proměnit kus pražské periferie v polopřírodní ekosystém, a zubři v něm hrají hlavní roli.

Proč zakládající stádo nepřijelo z Troje

Kdo by čekal, že pražská zoo pošle do svého nového areálu vlastní zvířata, bude překvapený. Důvod je genetický. Evropský záchranný program EEP koordinuje chov zubrů napříč kontinentem podle plemenné knihy, jejíž historie sahá do roku 1932. Nově zakládané stádo musí sestávat z nepříbuzných jedinců, aby se předešlo příbuzenské plemenitbě. Proto býk dorazil z Finska, samice z Belgie, Plzně a Olomouce.

Praha si přitom ponechává i vlastní chovnou skupinu přímo v Troji, v expozičním celku Pláně vedle bizonů. Zubry tam drží od roku 1948, skutečný čistokrevný chovný základ buduje od roku 1954 a za tu dobu odchovala přes sto mláďat. Dolní Počernice tedy trojský chov nenahrazují, rozšiřují ho. A Zoo Praha otevřeně připouští, že potomci zdejšího stáda se jednou mohou vrátit do volné přírody.

Největší suchozemský savec Evropy na dosah metra

Zubr evropský dorůstá délky až tři a půl metru, v kohoutku měří kolem dvou metrů a samci váží přes tunu. Ve srovnání se severoamerickým bizonem, s nímž si ho lidé často pletou, má štíhlejší postavu, delší končetiny a je přizpůsobený pohybu v lesním terénu. Bizon patří na pláně, zubr mezi stromy. Právě proto mu vyhovuje počernická krajina s rozptýlenou zelení.

Ve volné přírodě druh zanikl ve dvacátých letech minulého století. Posledního divokého zubra v Polsku zastřelili roku 1919, kavkazská populace zmizela o osm let později. Přežilo jen několik desítek kusů v soukromých chovech a zoologických zahradách. Mezinárodně koordinovaný záchranný program odstartoval v roce 1923 a první zubři se vrátili do Bělověžského pralesa v roce 1952. Dnes světová populace přesahuje deset tisíc jedinců. V Česku existuje velký oborní chov v Židlově s přibližně třiceti kusy; o plně volné české populaci zatím hovořit nelze.

Jak se k zubrům dostat a kdy vyrazit

Cesta z centra Prahy zabere zhruba čtyřicet minut. Metrem A do stanice Depo Hostivař, odtud autobusem linky 208 na zastávku Nad Rybníkem. Od zastávky je to pár minut pěšky. Pěší a cyklisté se na místo dostanou také ze severu nebo po žluté turistické značce z jihu, v obou případech přes mosty přes Pražský okruh.

Praktické informace v kostce:

• Vstupné: Pozorování probíhá z veřejně přístupných vyhlídek, bez klasického zoo vstupného.
• Vyhlídky: Dvě plošiny v severovýchodní a severozápadní části ohrady. Areál je záměrně cloněný zelení, průhledy vedou jen z těchto dvou bodů.
• Nejlepší čas: Zoo Praha doporučuje přijít kolem desáté až jedenácté hodiny dopoledne, kdy je šance spatřit mládě nejvyšší. Obecně jsou zubři aktivnější ráno a navečer.
• Vzdálenost pozorování: Počítejte s delším odstupem. Deset hektarů znamená, že zvířata mohou být i stovky metrů od vyhlídky. Dalekohled se hodí.

Článek Pražská zoo má výběh, o kterém většina Pražanů neví. Na deseti hektarech se pasou zubři, spatříte je ze dvou unikátních vyhlídek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč musel Vendelín o vejce přijít

Jednatřicetiletý samec Vendelín patří k pražské historii druhu doslova od kolébky. Vylíhl se v roce 1995 jako potomek páru, který o rok dříve zvládl vůbec první evropský odchov zoborožce kaferského. Jenže v posledních sezonách opakovaně ničil snesená vejce, z dosud nezveřejněných příčin. Každá zničená snůška přitom znamená ztrátu celého roku, protože samice klade obvykle jen jednou za sezonu. U druhu, kde SANBI uvádí průměr jednoho úspěšně vyvedeného mláděte za šest let, si takový luxus nemůže dovolit žádná zahrada.

Odborná literatura popisuje u zoborožců kaferských v zajetí zvýšenou agresi, častěji právě ze strany samců a v rozmnožovacím období. Zda přesně tohle stojí za Vendelínovým chováním, zoo veřejně nepotvrdila. Chovatelský tým se každopádně rozhodl jednat.

Podkladek, líheň a dvojitá mřížka: anatomie chovatelského triku

Celý postup měl tři fáze, z nichž každá nesla vlastní riziko.

• Záměna vejce. Krátce před očekávaným líhnutím chovatelky odebraly pravé vejce a nahradily ho podkladkem, tedy falešnou snůškou, jejímž úkolem bylo udržet samici na hnízdě a zachovat normální průběh sezení. Skutečné vejce zamířilo do inkubátoru.
• Stabilizace mláděte. Po vylíhnutí v dubnu následoval zhruba měsíc péče lidských rukou. Klíčové bylo mládě rozkrmit, ale zároveň nepřipustit silné vtištění na člověka, které by snížilo jeho budoucí chovatelskou hodnotu v rámci evropského programu.
• Návrat k rodičům. Kolem 65. dne věku umístil tým mládě do speciální boudičky jištěné dvěma mřížkami. Nejprve ho krmily chovatelky, rodiče mohli potomka vidět a slyšet. Pak padla první bariéra a krmení převzali Vendelín se samicí. O týden později zmizela i druhá mřížka. Rodičovská vazba se podle Zoo Praha plně obnovila.

Sama zahrada označuje podsazování takto velkého mláděte pod rodiče za unikátní metodu, kterou už aplikovala i u několika dalších ptačích druhů. Nejde tedy o jednorázový experiment, ale o ověřené know-how.

Sedm mláďat v celé Evropě: proč každý zoborožec kaferský počítá

Zoborožec kaferský figuruje na Červeném seznamu IUCN jako zranitelný druh. V jižní Africe mu hrozí sekundární otravy olovem, elektrokuce na vedeních vysokého napětí i úbytek starých dutinových stromů vhodných k hnízdění. Reprodukce je extrémně pomalá; kooperativní skupiny v přírodě vychovávají průměrně jedno mládě za šest let.

V Evropě spadá druh pod koordinovaný záchranný program EAZA, který řídí řecká Attica Zoological Park. Letos v evropských zahradách vyrůstá včetně pražského přírůstku pouhých sedm mláďat. Praha přitom drží celkový součet šestnácti odchovaných jedinců a historické prvenství z roku 1994, kdy se zoborožec kaferský v evropské zoo rozmnožil vůbec poprvé, tehdy ještě přirozeně, v zimovišti s budkou a krátkou vstupní chodbou.

Letošní případ je oproti tomu výrazně intervenční. A právě v tom spočívá jeho hodnota: ukázal, že i u páru s problematickým samcem dokáže precizně dávkovaný zásah přinést výsledek, který přirozená cesta opakovaně nedokázala zajistit.

Kde a kdy mládě v Zoo Praha spatřit na vlastní oči

Od konce července 2026 se trojice (Vendelín, samice a mládě) pohybuje ve venkovním výběhu mezi expozicí vyder severoamerických a Pavilonem hrochů. Výběh sdílejí s voduškami abok, o které se starají chovatelky kopytníků; i ony se na celém procesu podílely. Zoo Praha uvádí, že mládě je „výjimečně k vidění před zraky návštěvníků“, a tato informace zůstávala na webu zahrady aktuální ještě ve druhé polovině srpna. Otevírací doba v závěru léta činí denně od 9 do 19 hodin, byť stoprocentní viditelnost zvířete ve venkovním výběhu pochopitelně garantovat nelze.

Článek 31letý zoborožec v Zoo Praha ničí vlastní vejce. Chovatelé ho přelstili podkladkem a obnovili rodičovskou vazbu přes mřížku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zobák, který nerozlišuje palmu od hadice

Hlavní potravou arů kobaltových jsou plody palmy licuri. Jenže Caatinga je jedním z nejsušších biomů Jižní Ameriky a plocha licuriových porostů se zmenšuje. Hladoví papoušci se proto stahují na kukuřičná pole rodinných farem, malých hospodářství, kde rodina pěstuje většinu toho, co sní. V letech 2004 a 2005 činila průměrná ztráta na jedné postižené farmě 16 až 19 pytlů kukuřice. Do roku 2010 celkové škody vyšplhaly na odhadovaných 43,8 tuny.

Brazilský Národní akční plán pro ochranu ary Learova přitom zaznamenal zajímavý vzorec: tam, kde v blízkosti polí rostly plodící palmy licuri, útoky na kukuřici slábly nebo zcela mizely. Kde palmy chyběly, papoušci přišli ve stovkách. A nově se přidává další typ škody, poškozování zavlažovacích systémů. V krajině, kde je voda vzácnější než úroda, může rozklovaná hadice znamenat ztrátu celé sezóny.

Ze šedesáti na dva a půl tisíce, a s tím i problémy

Na počátku devadesátých let žilo v přírodě pouhých šedesát arů kobaltových. Druh byl považován za téměř vyhynulý. Díky přísné ochraně, zákazu odchytu a systematické práci brazilských i mezinárodních organizací se populace dramaticky zotavila. Při sčítání v roce 2022 odborníci napočítali 2 273 jedinců, novější brazilský monitoring z roku 2026 hovoří už o více než 2 600 ptácích. IUCN druh v roce 2009 přeřadil z kategorie kriticky ohrožený do kategorie ohrožený.

Jenže právě tento úspěch přinesl nový problém. Víc ptáků znamená víc hladových zobáků na polích. Akční plán výslovně uvádí, že s růstem populace se zvyšoval počet zasažených farem i intenzita nájezdů. Farmáři v Caatinge nemají finanční rezervy. Systematické odškodňování za kukuřici sice běží od roku 2005, ale pokrýt všechny ztráty v reálném čase je v chudém regionu logisticky náročné. Historicky se někteří farmáři uchylovali ke střelbě.

Praha, Tenerife a otázka za miliony

Zoo Praha chová dva páry arů kobaltových v Rákosově pavilonu vzácných papoušků. Příběh jejich příchodu je sám o sobě detektivka: v červnu 2010 česká celní správa rozkryla mezinárodní pašeráckou síť napojenou na Brazílii, Portugalsko a Německo. Tři arové byli zadrženi při převozu autem s falešnými doklady. Podle sekundárních zdrojů byli z Brazílie propašováni ještě jako vejce a na Pyrenejském poloostrově ručně odchováni.

V roce 2026 pražská zoo rozšiřuje svůj záběr z chovu na terénní pomoc. Podle Ararauna.cz program zahrnuje vzdělávací kampaně pro místní obyvatele, obnovu a zlepšení zavlažovacích systémů pro nejvíce postižené farmáře a nabídku alternativních zdrojů obživy. Konkrétní částku zoo dosud nezveřejnila.

Pro srovnání: Loro Parque Fundación na Tenerife už kombinuje kompenzace škod na kukuřici s reálnými reintrodukcemi, na svém webu uvádí návrat osmi odchovaných arů do přírody. Praha je zatím v jiné fázi. Místo vypouštění ptáků řeší podmínky, za kterých je místní lidé nebudou chtít zabít.

Soužití jako ochranářská disciplína

Osvědčený regionální model ukazuje, že to jde. Programy kolem palmy licuri, výcvik řemeslné výroby z jejích produktů, vznik místních asociací, rozšíření prodeje, podle akčního plánu zasáhly 86 přímých a zhruba 320 nepřímých příjemců a zvýšily příjmy domácností odhadem o 200 %. Zda přesně tento model převezme i pražský program, zatím potvrzené není. Ale směr je jasný: farmář, který na papouškovi vydělá víc než na kukuřici, po něm nestřílí.

Ochrana ary kobaltového nestojí a nepadá v pavilonu za sklem. Stojí a padá na prašné cestě v Bahii, kde žena s motykou počítá, kolik klasů jí do rána zůstane.

Článek Zpustošená úroda a rozmlácené potrubí! Vzácní papoušci z pražské zoo drsně likvidují brazilské zemědělce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Gobi a jurta: mongolská step uprostřed Prahy

Začněte nahoře. Expoziční celek Gobi leží v horní části zahrady poblíž stanice lanovky a je vystavěný kolem jediného příběhu, záchrana koně Převalského a jeho návrat do volné přírody. Terén připomíná mongolskou polopouš, svahy lemují Planoucí útesy a ve výbězích se pohybují koně, jejichž předci prošli pražským chovným programem, než je letouny CASA přepravily zpět do rezervace Gobi B.

Uprostřed toho všeho stojí autentická jurta. Není to kulisa. Celé jaro a léto 2026 v ní běží fotografická výstava „Mongolsko“ Václava Šilhy, přístupná denně po celou otevírací dobu. Vstoupíte z praženého slunce do polotmy plstěných stěn a kolem vás visí velkoformátové snímky stepi, nomádů a divokých koní. Kombinace prostoru a obsahu je silnější, než byste od doplňkové expozice čekali. Uvnitř pavilonku navíc najdete modely transportních vozidel a dokumentaci celého projektu návratu koní do Mongolska, tady se expozice potkává s reálnou ochranářskou prací a dává návštěvě úplně jiný rozměr.

Geostezka a Zakázanka: zoo jako horská túra

Od Gobi pokračujte po cestě mezi výběhy horských kopytníků směrem ke Gočárovým domům. Právě tady vede Geostezka, naučná trasa, která nemá se zvířaty skoro nic společného. Místo toho ukazuje geologickou historii pražského podloží: horniny, minerály, fosilie. Je to nezvířecí odbočka, ale překvapivě silná, zvlášť s dětmi, které si tu mohou sáhnout na skutečné vzorky.

O kus dál narazíte na Zakázanku, sezonní stezku vytesanou do skalního masivu. Otevřená je od jara do podzimu, při sněhu a náledí ji zoo zavírá. Úzká cesta se vine po skalních římsách a nabízí výhledy, kvůli kterým byste jinak museli vyrazit mimo Prahu. A pod ní, poblíž velké voliéry dravců, je vstup do historické štoly, krátký tunel, který většina návštěvníků ani nezaregistruje, přestože je označený na mapě.

Ptačí mokřady a Darwinův kráter: klid a unikáty

Teď klesejte do dolní části zahrady. Za Pavilonem šelem a plazů, u mlýnského náhonu, leží Ptačí mokřady, haťové chodníky mezi otevřenými výběhy a vzdušnými voliérami. Žádné sklo, žádné betonové bariéry. Chodíte mezi rákosím a pozorujete člunozobce, které chová jen hrstka zoo na celém světě. V roce 2026 jsou mokřady navíc programovým fokusem zahrady, objevují se v nabídce zooškol i sezonních akcí. Přesto tu bývá ticho. Mokřady nejsou „velké zvíře do pěti minut“, a právě proto je většina lidí mine.

Darwinův kráter už tak přehlížený není, jde o velkou expozici s výraznou scénografií. Ale při návštěvě zaměřené jen na nejznámější pavilony z trasy snadno vypadne. Přitom jde o místo, kde Zoo Praha chová druhy unikátní pro celé Česko: ďábly medvědovité, vombaty, průchozí výběh klokanů. Vyhřívané kameny, měnitelná střecha u ježur, stěna pro otisky hlinkou, víc scénografie než klasický výběh.

Za zmínku stojí i Ballova pyramida za dětským hřištěm Rezervace Bororo u Terária. Model slavného australského útesu, skleníky, záhony s krmnými rostlinami a edukační projekce, další bod mimo nejpřímější průchod areálem.

Jak si trasu poskládat a kolik času počítat

Praktický plán pro „skrytou“ Zoo Praha:

• Kdy přijít: Neděle bývá klidnější než sobota, ze všedních dní je podle oficiálních tipů zoo ideální úterý.
• Odkud začít: Horním vstupem přes Sklenářku. Hned ráno stihnete Gobi, Geostezku a Zakázanku bez davů.
• Kam pak: Klesat přes naučné body do dolní části na Darwinův kráter a Ptačí mokřady.
• Kolik času: Na skrytá místa plus hlavní taháky počítejte minimálně 5–6 hodin v klidném tempu. Samotná „skrytá trasa“ bez delších zastávek v top pavilonech zabere zhruba půlden.
• Bonus: V Papírně (otevřená březen–říjen) si můžete jednou měsíčně vyrobit papír ze sloního trusu, workshop trvá dvě hodiny, stojí 300 Kč a rezervuje se přes e-shop minimálně pět dní předem.
• Navigace: Mobilní aplikace Zoo Praha umí plánovat trasu a body zájmu na interaktivní mapě, takže žádné z těchto míst nemusíte hledat naslepo.

Zoo Praha se dá projít za odpoledne. Ale pochopit ji, to chce aspoň dvě návštěvy. Ta první patří slavným pavilonům. Ta druhá jurtě, skalním římsám a tichým mokřadům, kde potkáte víc ptáků než lidí.

Článek Většina návštěvníků je mine! Skrytá místa v Zoo Praha, o kterých nikdo neví, a jurta, co vám vyrazí dech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.