Co přesně se stalo

Zoo Jihlava konkrétní samici veřejně neidentifikovala jménem ani věkem. Z oficiální zprávy vyplývá jediné: šlo o jednu z chovných klisen zebry Burchellovy a mládě se během porodu zaseklo v porodních cestách. Zahrada událost rámovala jako smutnou ztrátu, podrobnosti o veterinárním zásahu ale nezveřejnila.

U koňovitých (a zebra je koňovitý lichokopytník) je takzvaná dystokie, tedy porodní komplikace, extrémně časově kritický stav. Podle MSD Veterinary Manual by měl plod opustit porodní cesty do třiceti minut od prasknutí plodových obalů. Pokud se tak nestane, situace se rychle mění ve stav vyžadující okamžitý zásah. Nejčastější příčinou bývá abnormální poloha plodu: hříbě leží šikmo, otočeně nebo má špatně natažené končetiny. V odborné literatuře existují zdokumentované případy těžké dystokie přímo u zeber, včetně kazuistiky u zebry Grévyho s vážným poškozením dělohy a historického záznamu o císařském řezu u zebry Burchellovy z roku 1971. Bez veterinární zprávy z Jihlavy ale nelze říct, zda šlo o nevyhnutelnou komplikaci, nebo zda existoval reálný prostor pro jiný výsledek.

Týden, který změnil stádo

Časová souhra událostí je to, co z jednoho smutného porodu dělá zásadní chovatelský problém. Ještě na začátku předposledního květnového týdne měla Jihlava šest zeber. Pak se dvě patnáctiměsíční klisny, které se podle polského zdroje odkazujícího na komunikaci Slezské zoo jmenovaly Jasmina a Kaila, vydaly na cestu do Chorzówa. A o víkendu přišel komplikovaný porod.

Bilance v číslech:

• Před událostmi: 6 zvířat (samec + chovné samice + mladé klisny)
• Po transportu do Polska: 4 zvířata
• Po úhynu samice a mláděte: 3 zvířata (1 samec, 2 samice)

Pokles o polovinu. V zoo, která chová desítky druhů a nemá kapacitu safari parku, je každá chovná samice nenahraditelnou součástí reprodukčního plánu. Tři zvířata jsou funkční minimum: hřebec a dvě klisny mohou teoreticky pokračovat v rozmnožování, ale sociální i genetická rezerva je minimální. Stačí jeden další výpadek a chov se ocitne na hraně udržitelnosti.

Proč samice odjely zrovna teď

Přesun Jasminy a Kaily do Polska neměl s tragédií nic společného. Šlo o standardní transfer v rámci evropského chovného programu EAZA, tedy systému, v němž koordinátor druhu a odborný výbor řídí genetickou a demografickou správu celé populace v zajetí. Vydávají doporučení, která zvířata se mají pářit, která ne a která přesunout jinam.

Jihlavská zoo takové přesuny běžně komunikuje, v minulosti podobně oznámila odjezd tygřice do Francie po jednání s koordinátorem evropské plemenné knihy. Polská strana funguje stejně: Slezské zoo ve svých novinkách popisuje transfery gepardích samic jako rozhodnutí koordinátora v rámci programu EEP. Nejde o obchod ani o nahodilou výměnu. Jde o řízenou správu populace, v níž má mladá samice větší chovnou hodnotu tam, kde chybí genetická pestrost.

Tragédie porodu jen zvýraznila, jak křehká je rovnováha v malém stádu. Kdyby samice neuhynula, Jihlava by měla čtyři zebry a plně funkční chovnou skupinu. Teď má tři a výrazně oslabený reprodukční potenciál.

Burchellova zebra v českém kontextu

Když se řekne „zebra v české zoo“, většina návštěvníků si představí prostě pruhované zvíře. Ve skutečnosti jde o různé poddruhy stepní zebry a Burchellova mezi nimi není ta nejčastější. V Česku ji veřejně prezentují minimálně dvě instituce: Zoo Jihlava a Safari Park Dvůr Králové. Liberec chová zebru bezhřívou, Brno a Olomouc Chapmanovu. Přesný celkový počet Burchellových zeber v tuzemských zahradách se z veřejných zdrojů nedá spolehlivě zjistit, ale jde o menšinový poddruh.

O to víc každý úhyn bolí. Nejde jen o jedno zvíře; jde o genetický materiál v rámci celoevropské populace, kterou koordinátor chovu spravuje jako celek.

Co bude dál

Zoo Jihlava zatím veřejně neoznámila plán na dovoz nové samice. U podobných institucí platí, že konkrétní transfer komunikují až ve chvíli, kdy je dohodnutý a připravený, ne jako předběžnou úvahu. Návštěvníci o zebry v expozici Africká savana nepřijdou: zbývající trojice zůstává na místě a zoo neoznámila žádné omezení přístupu.

Jihlavské stádo přežije. Ale ten víkend v květnu 2026 z něj udělal jednu z nejmenších chovných skupin Burchellovy zebry v české zoologické síti, a každý příští porod v něm ponese o něco větší tíhu.

Článek V jihlavské zoo uhynula při porodu samice zebry i její mládě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvíře, které věda pohřbila příliš brzy

Příběh pekariho Wagnerova začíná v roce 1930, kdy paleontolog Rusconi popsal nový druh na základě subfosilních nálezů z Argentiny. Všechno nasvědčovalo tomu, že jde o dávno vyhynulého příbuzného známějších pekari páskovaných a bělobradých. Pak přišel rok 1975 a zoolog Ralph Wetzel s kolegy publikoval v časopise Science zprávu, která zoologický svět zaskočila: v paraguayském Chacu narazili na živé populace téhož druhu.

Od té doby se pro pekariho Wagnerova vžilo označení „Lazarův taxon“, druh považovaný za mrtvý, který byl znovu nalezen živý. Popularizační literatura ho nazývá i „živou fosilií“, což není formální zoologická kategorie, ale výstižná zkratka. Anatomicky má totiž blíž k vyhynulým pekari rodu Platygonus než ke svým dvěma žijícím příbuzným. Delší končetiny, redukované postranní prsty, mohutná hlava s výrazně vyvinutými nosními dutinami, to všechno jsou znaky, které paleontologové znají z fosilních nálezů a které si tento druh podržel díky životu ve specifickém prostředí suchých trnitých lesů.

A právě čelistní aparát je součástí tohoto evolučního dědictví. U předků savců plnil starý kloubní spoj mezi kostmi articulare a quadratum nosnou funkci v čelisti. Během stovek milionů let evoluce se ale tyto kosti postupně odpojily od dolní čelisti a přeměnily ve struktury středního ucha, jak loni podrobně popsal tým v časopise Nature. Pekari Wagnerův si v celkové stavbě lebky a čelistního aparátu zachoval archaičtější rysy než většina moderních savců, což z něj dělá fascinující okno do evoluční minulosti. Přesný rozsah těchto odlišností ale odborná literatura dosud nepopsala tak podrobně, aby šlo mluvit o jednom konkrétním „ztraceném mechanismu“.

Proč je každé mládě na wagonu

Čísla mluví jasně. Když Zoo Praha v roce 2016 získala své první jedince, na celém světě žilo v lidské péči pouhých 80 pekari Wagnerových v 17 institucích. V Evropě jich tehdy bylo 26 a rozmnožoval je jediný chov, berlínský Tierpark. O pět let později, v roce 2021, pražská zoo uváděla devět evropských institucí a zhruba 60 jedinců.

Jihlavská zoo patřila k průkopníkům. Druh chová od roku 2013, ale první úspěšný odchov přišel až v roce 2022, po kompletní přestavbě zázemí, která chovnému páru získanému z berlínského Tierparku konečně vytvořila vhodné podmínky. Odchov není u tohoto druhu samozřejmost. V roce 2024 se v Jihlavě narodila tři mláďata, dvě byla úspěšně odchována a starší samec putoval do zoo v Norimberku, aby posílil genetickou pestrost tamní skupiny.

Srovnání obou českých chovů ukazuje komplementární role:

• Zoo Praha – delší reprodukční historie, první český odchov v roce 2019 (teprve třetí v Evropě vůbec), do roku 2021 deset narozených mláďat a skupina o 11 jedincích.
• Zoo Jihlava – první česká zoo, kde byl druh k vidění, aktuálně sedm zvířat a kontinuální reprodukce od roku 2022.

Celý evropský chov koordinuje program EEP pod vedením berlínského Tierparku. Nejde tedy o nahodilé rozhodnutí jednotlivých zahrad, ale o řízenou správu malého genofondu, kde se pečlivě plánuje, kdo se s kým spáří a kam poputují odrostlá mláďata.

Přežil v trnitém refugiu, ohrožuje ho traktor

Pekari Wagnerův je největší ze tří žijících druhů pekari. Oproti běžnějšímu pekari páskovanému má nápadně mohutnou hlavu, delší uši, protáhlý čenich s bílými chlupy a celkově robustnější stavbu těla. Váží kolem 30 až 40 kilogramů. Jeho mláďata se na rozdíl od pruhovaných selat příbuzných druhů rodí v jednolité skořicově hnědé barvě.

V přírodě žije výhradně v Gran Chacu, rozsáhlé nížině pokrývající části Paraguaye, Bolívie a Argentiny. Odborné práce popisují, jak druh přečkal klimatické výkyvy pleistocénu a holocénu právě díky vazbě na suché trnité porosty, které fungovaly jako refugium v obdobích, kdy okolní krajinu zaplavovala vlhčí vegetace. Paradoxně právě tato úzká specializace ho dnes ohrožuje nejvíc. Gran Chaco patří k nejrychleji odlesňovaným oblastem Jižní Ameriky. Trnité lesy ustupují pastvinám a sójovým polím, k tomu přistupuje lov ze strany místních komunit.

Už v roce 1991 upozorňoval odborný časopis Oryx, že přežití druhu závisí na ochraně biotopu, vymáhání zákazu lovu a vytvoření sítě rezervací. Od té doby se situace příliš nezlepšila. Chov v zoo je tedy důležitá pojistka, ale sám o sobě druh nezachrání.

Kde mládě uvidíte a jak můžete pomoct

Jihlavská skupina žije v blízkosti pavilonu Hacienda Escondido, na mapě areálu označeného jako bod K. Zoo je otevřená denně od 9 do 18 hodin a nejsnáze se k ní dostanete MHD na Masarykovo náměstí – poté je to asi deset minut pěšky. Mládě je součástí běžného výběhu, takže ho lze zahlédnout při standardní návštěvě; nejlepší šanci na aktivní skupinu máte dopoledne krátce po otevření.

Kdo chce přispět přímo, může si pekariho Wagnerova symbolicky adoptovat za 4 000 Kč ročně prostřednictvím webu Zoo Jihlava. Peníze jdou na péči o zvířata a provoz chovného programu. Širší záchrana druhu ale stojí a padá s osudem Gran Chaca; dokud mizí trnité lesy, mizí i poslední útočiště zvířete, které přečkalo celý pleistocén a málem nepřečkalo dvacáté století.

Sedm pekari v Jihlavě nezní jako číslo, které změní svět. Ale v populaci, kde každý jedinec nese nezastupitelný kousek genofondu, je to číslo, na kterém skutečně záleží.

Článek Zoo Jihlava odchovala živou fosilii. Pekari Wagnerovo má v čelisti mechanismus, který moderní savci dávno ztratili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.