Jak vznikla židle, kterou nikdo nenavrhoval

Kořeny sahají do šedesátých let. V roce 1965 navrhl italský designér Joe Colombo židli Universale, podle Centre Pompidou první plně lisovanou plastovou židli vůbec. Výroba začala o dva roky později. Colombo ale řešil design, ne masovou dostupnost. Ten krok udělal Francouz Henry Massonnet, který v roce 1972 představil Fauteuil 300, zahradní křeslo vylisované vstřikováním termoplastu do ocelové formy za méně než dvě minuty. Massonnet si patentoval konkrétní konstrukční řešení, ale samotný princip jednokusové plastové židle zůstal volný. A právě to odstartovalo lavinu. Desítky výrobců po celém světě začaly kopírovat stejný archetyp, aniž by porušovaly jakýkoli patent. Výsledkem je paradox: nejrozšířenější kus nábytku na planetě nemá jednoho autora.

V Česku nikdy nezmizela, jen se změnila

Představa velkého comebacku je trochu zavádějící. Plastové zahradní židle z českých hobbymarketů nikdy nezmizely. V sezoně 2026 je najdete v OBI, UNI HOBBY, HORNBACHu i IKEA. Samotný HORNBACH při zadání „zahradní plastové židle“ vyhodí přes 240 výsledků. Co se ale proměnilo, je nabídka samotná.

Základní cenové patro zůstává tam, kde bylo vždy, u dna:

• OBI Luna – 279 Kč, bílá, recyklovatelný plast, odolnost vůči plísním
• HORNBACH Mallorca – 299 Kč, cappuccino, UV odolnost
• UNI HOBBY Oceán – 359 Kč, bílá / grafit / zelená, UV filtry

Vedle nich ale vyrostlo druhé patro, které by v devadesátkách neexistovalo:

• HORNBACH Samanna – 849 Kč, polypropylen s ratanovým vzhledem, nosnost 110 kg
• IKEA Skarpö – 1 190 Kč, béžová, minimálně 50 % recyklovaného polypropylenu, UV stabilizace
• IKEA Grönsta – 1 690 Kč, designově čistší linie

Rozpětí od necelých tří stovek po téměř dva tisíce korun ukazuje, že Monobloc už není jedna židle. Je to celá kategorie s vlastním prémiovým segmentem.

Z ostudy zahrady do muzea

Kulturní rehabilitace přišla z nečekaného směru. Vitra Design Museum věnovalo Monoblocu samostatnou výstavu s podtitulem „Židle pro celý svět“ a popsalo ji jako demokratický, dostupný kus nábytku, a zároveň jako symbol globalizované masové spotřeby. MoMA šlo ještě dál: v roce 2024 zařadilo exemplář Monobloc Chair do oddělení architektury a designu. Popisek k exponátu nezastírá ambivalenci, zmiňuje cenovou dostupnost, lehkost a voděodolnost, ale i plastové znečištění a nadspotřebu.

Právě tato rozpolcenost je na Monoblocu nejzajímavější. Není to designová ikona ve smyslu, v jakém tím slovem označujeme Eamesovo křeslo. Je to spíš anti-ikona, věc tak všudypřítomná, že si ji přestanete všímat, dokud ji někdo nevystaví na bílém podstavci.

Proč pořád vyhrává

Důvody popularity se za padesát let nezměnily. Monobloc je levný, lehký, stohovatelný, voděodolný a snadno se čistí. Žádný šroub, žádná montáž, žádný návod. Stačí vytáhnout ze stohu a posadit se. Pro zahradu, balkon, chatu, obecní slavnost nebo školní akci neexistuje praktičtější řešení.

Co se změnilo, je kontext. Zahradní nábytek obecně zdražil. Ratanové sety stojí tisíce, hliníkové komplety desetitisíce. Na tomto pozadí vynikne Monobloc ještě ostřeji, ne jako ústupek, ale jako racionální volba. A kdo chce víc než holou bílou klasiku, může sáhnout po variantě s UV ochranou, recyklovaným materiálem a barvou, která nepůsobí jako pozůstatek z roku 1997.

Péče je minimální. Stačí občas otřít jemným mýdlovým roztokem, osušit a po sezoně uložit na suché místo. Kdo nechce riskovat žloutnutí a křehnutí, investuje o pár stovek víc do UV stabilizovaného modelu. Agresivní čističe a drátěnky jsou jediný skutečný nepřítel.

Monobloc nevyhrává designem. Vyhrává tím, že při ceně jednoho cappuccina v centru Prahy dostanete kus nábytku, který vydrží celé léto, a možná i několik dalších.

Článek Fenomén devadesátých let se vrací. Plastové židle z jednoho kusu plastu znovu dobývají české zahrady se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.