Tři země, tři trůny a jedna legenda

Název Dreisessel, doslova „tři křesla“, vznikl v 17. století a původně označoval trojici mohutných skalních bloků na vrcholu, které připomínají kamenná sedadla. Podle pověsti se na nich scházeli tři králové, každý z jedné země. Historický doklad takového setkání neexistuje, ale legenda sedí k místu dokonale: hraniční kámen tu skutečně odděluje Česko, Bavorsko a Horní Rakousko.

Geologicky jde o výjimečnou lokalitu. Bavorský zemský úřad pro životní prostředí zařadil zdejší granity mezi nejkrásnější geotopy Bavorska. Na malém prostoru se tu vyskytuje několik odrůd žuly a vrcholové „felsburgy“, zaoblené skalní bloky, vznikly takzvaným woolsackovým zvětráváním, kdy chemické procesy podél puklin postupně obrousily hrany a nechaly stát jen nejtvrdší jádra. Výsledek vypadá, jako by obr skládal kostky.

Kdy uvidíte Alpy, a kdy ne

Řekněme to na rovinu: výhled k Alpám není něco, s čím můžete počítat při každé návštěvě. Funguje tu kombinace nadmořské výšky přes 1 300 metrů, exponovaného hraničního hřebene a mimořádně čistého vzduchu. Největší šance přichází po přechodu studené fronty, typicky na podzim a v zimě, kdy je vzduch suchý a bez oparu. V teplých letních dnech s nízkou oblačností se dohlednost dramaticky zkracuje.

I bez alpského bonusu ale panorama stojí za cestu. Z vrcholu a blízkého Hochsteinu se otevírá pohled přes celou Šumavu do tří států a přímo pod nohama máte skalní bloky, které jsou samy o sobě cílem. Třístoličník není jediné české místo, odkud lze Alpy zahlédnout, propagační materiály zmiňují i Kleť, ale nikde jinde nedostanete trojmezí, geologický unikát a restauraci na vrcholu v jednom balení.

Dvě cesty nahoru: česká a německá

Tady se rozhoduje, jaký výlet chcete.

Z české strany vede trasa z Nového Údolí po červené značce. Celkem 14 kilometrů tam a zpět, časově půldenní výlet. Není to procházka, ale zvládne ji běžný turista zvyklý na celodenní chůzi. Do Nového Údolí se v sezoně 2026 dostanete přímým vlakem z Českých Budějovic, jízdní řád GW Train Regio pro trať 194 platí do prosince 2026. Z Prahy přímé spojení aktuálně neexistuje, i když místní spolek vede petici za jeho obnovu, naposledy jezdil v roce 2017.

Z německé strany je to jiný svět. Po silnici Dreisesselstraße dojedete na zpoplatněné parkoviště, odkud zbývá asi 700 metrů pěšky k vrcholu. Parkovné pro osobní auto činí od ledna 2024 celkem 1,50 € za hodinu, případně 7,50 € na celý den. V sezoně od poloviny května do poloviny října sem navíc jezdí autobus Dreisesselbus (linka 606) z Waldkirchenu přes Neureichenau.

Důležité upozornění pro jarní výlety: na české straně platí v některých úsecích sezónní omezení vstupu kvůli ochraně tetřeva hlušce. Například úsek Dolní Cazov, Dolní Silnice je od 15. března do 31. května 2026 uzavřen vždy od 18:00 do 10:00. Porušení pravidel v národním parku může znamenat pokutu v řádu desetitisíců korun.

Restaurace na vrcholu a srovnání s konkurencí

Přímo pod skalami funguje Berggasthof Dreisessel, horský hostinec s regionálními specialitami, starobavorskými recepty a klasikou alpských chat. Aktuálně otevírá v neděli a pondělí až čtvrtek od 9:00 do 17:00, v pátek a sobotu do 20:00. Provoz závisí na počasí, takže před výpravou se vyplatí zkontrolovat web hostince.

Oproti jiným šumavským cílům má Třístoličník jasnou výhodu právě v této kombinaci. Na Boubíně musíte na rozhlednu a platíte vstupné, Plechý nabízí hřebenový charakter, ale bez restaurace a bez trojmezí. Sněžka je symbolicky silnější, je to nejvyšší česká hora, ale kdo tam byl v červencovou sobotu mezi desátou a třetí, ví, že zážitek z panoramatu se rozpouští v davu.

Proč o něm Češi nevědí

Třístoličník leží na samém okraji české turistické mapy. Značná část infrastruktury, parkoviště, restaurace, přístupová silnice, je na německé straně. Český nástup vede z odlehlého Nového Údolí, kam se bez přestupu dostanete jen z jihu Čech. A hlavně: Třístoličník nikdy nebojoval o titul „nejvyšší“ nebo „nejznámější“. Nemá lanovku, nemá poštu na vrcholu, nemá instagramový hashtag s milionem zobrazení.

Právě proto ale stojí za cestu. Nejsilnější argument pro Třístoličník není samotná vzdálenost výhledu, je to pocit, že stojíte na hranici tří zemí, na skále staré stovky milionů let, a kolem vás není fronta na suvenýry, ale ticho. Tedy aspoň ve všední den.

Článek Zapomeňte na Sněžku! Tento šumavský vrchol nabízí výhledy na Alpy, o kterých se zbytku Česka může jen zdát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poklad pod růžovými keři

Nejznámější svatoborská pověst vypráví o starém muži, který na svahu narazil na vstup do jeskyně ukrytý pod dvěma růžovými keři. Uvnitř prý spatřil síň plnou zlata a drahokamů, bohatství tak nepředstavitelné, že by stačilo na trojí vybudování celé Sušice. Chtěl se vrátit v létě s pomocníky, ale přes zimu onemocněl. Na smrtelné posteli už nedokázal přesně popsat, kde vchod hledat. Klasické folklorní schéma: poklad se ukáže, ale zůstane nedosažitelný.

K tomu se přidávají další motivy. Uvnitř hory má existovat obrovské skryté jezero obývané bytostmi, které v případě nepřátelského útoku zaplaví údolí a ochrání město. A konečně, vojsko spící v podzemí, připravené povstat na obranu Sušice. Kdo zná blanickou pověst, pozná vzorec okamžitě: hora jako spící strážce. Svatobor ale přidává vlastní ingredience, Vodolenku, jezero, růžové keře, a tím se odlišuje od prostého blanického klonu.

Co je skutečně doloženo

Legendy by samy o sobě nestačily. Svatobor je ale zajímavý právě tím, že pod vrstvou folkloru leží tvrdá archeologie.

• Mezolit (cca 8 000 let př. n. l.): Na svazích byla odkryta polozemnice a štípané kamenné nástroje, jedny z nejstarších dokladů lidské přítomnosti v regionu. Model rekonstruované polozemnice je vystaven v sušickém Muzeu Šumavy.
• Raný středověk: Roku 1881 se při stavbě Scheinostovy sirkárny na úpatí kopce narazilo na pohřebiště odhadované na zhruba sto hrobů. Archeologický výzkum tehdy neproběhl, většina materiálu zmizela. Zachráněné kusy, denár z doby Vratislava II. a vzácné perly, naznačují význam lokality v 11. století.
• 1868: Ze Svatoboru byl vybrán jeden ze základních kamenů Národního divadla, což vrch symbolicky propojilo s českou národní identitou.

Přímé důkazy slovanského kultovního místa, posvátného háje či obětiště, v otevřených pramenech chybějí. Oficiální brožura města Sušice to přiznává otevřeně. Kultovní místa typu háj nebo pramen ale zanechávají hůře zachytitelné stopy než kamenné stavby. A ztráta většiny materiálu z pohřebiště v roce 1881 ukazuje, kolik informací mohlo nenávratně zmizet.

Proč legendy přežívají

Síla svatoborských pověstí nespočívá v jednom senzačním důkazu. Spočívá v tom, že kopec nad Sušicí prokazatelně sloužil lidem tisíce let, a tam, kde je kontinuita osídlení, tam se vrství i příběhy. Mezolit dodává auru pradávnosti. Slovanské hroby potvrzují, že místo bylo důležité. Národní obrození přidalo vlastenecký rozměr. A lidová tradice to celé obalila zlatem, jezerem a spícím vojskem.

Právě tohle je podle nás důvod, proč Svatobor funguje jinak než desítky dalších záhadných kopců v Čechách: není to jen legenda hledající oporu, ani jen archeologická lokalita hledající příběh. Obojí tu existuje paralelně a navzájem se legitimizuje.

Jak se na Svatobor dostat

Z centra Sušice vede červená turistická trasa přímo na vrchol, necelé tři a půl kilometru. Alternativou je modrá a žlutá (cca 3,7 km) nebo oranžově značená Hadí stezka (asi 4 km), která vznikla ve 30. letech jako kamenná cesta budovaná nezaměstnanými ze Sušice, zarostla a znovu průchozí je od roku 2010. Na kole po cyklotrase 2031, autem přes Hrádek u Sušice a Odolenov.

Na vrcholu čeká:

• Rozhledna (od roku 1934), v sezoně denně, mimo sezonu omezeně.
• Chata Svatobor s občerstvením a ubytováním.
• Scheinostovo zátiší a panoramatické místo v prostoru bývalé útulny.
• Infotabule Hadí stezky s lavičkami a bývalý skokanský můstek.

Nejpříjemnější období pro výlet je květen až červen a září, výhledy jsou čisté, služby na vrcholu fungují a davy ještě nebo už nejsou.

Svatobor žádný zlatý depot pod růžovými keři nejspíš neskrývá. Skrývá něco vzácnějšího: osm tisíc let nepřetržité lidské přítomnosti zhutněné do jediného kopce, který si dodnes umí držet svá tajemství, i kdyby byla jen vyprávěná.

Článek Zlatý poklad, nebo kletba bohů? Šumavský vrchol Svatobor skrývá tajemství, které nesmí být odhaleno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta z Polska až do rakouského „exilu“

První důkazy o jeho návratu na scénu se objevily na sociálních sítích, konkrétně u borců z profilu WeLoveŠumava, kteří tohohle fešáka zachytili na videu.

Pro ty, co poslední rok strávili v jeskyni a netuší, kdo je Emil, si dáme malé opáčko. Tenhle mladý losí samec totiž rozhodně není žádný pecivál. Je to pořádný dobrodruh, který k nám přitlapkal až z Polska. Prošel celé Česko křížem krážem a nakonec to vzal až k rakouským sousedům. Tam z něj ale nebyli zrovna dvakrát nadšení, a tak ho koncem září museli uspat a šetrně ho transportovat zpátky na hranice Šumavy. Tečka.

U nás poté dostal na parohy GPS lokátor, abychom věděli, kde se zrovna tenhle tulák potuluje, ale jak už to s technikou bývá, baterka řekla sbohem v tu nejmíň vhodnou chvíli. Místo digitální techniky tak nastoupila ta nejstarší metoda na světě – „živé kamery“. Tedy v tomto případě desítky turistů a lesníků, kteří měli to štěstí (nebo smůlu), že se s Emilem potkali tváří v tvář.

Policajti v pozoru a jablka na zahradě

A jak je vidět, Emil se s tím prostě nemaže. Jedna turistka ho potkala cestou na Prášilské jezero, a vsadím se, že měla tepovku na maximu. Pak se tenhle paroháč přesunul na Hartmanicko, kde pořádně vylekal lesní dělníky. Ale největší show předvedl v obci Keply. Tam se procházel u bytovek, jako by mu to tam patřilo, a na tamní ekofarmě okukoval, co by se dalo sezobnout.

A korunu tomu nasadil na Klatovsku. Tam si v jedné zahradě v klidu dával jablíčka k svačině, a když ho přišli zkontrolovat policisté, rozhodl se, že si s nimi trochu zasportuje a pořádně je prohnal. Inu, Emil má prostě smysl pro humor. Ale teď se zdá, že se konečně trochu usadil a drží se v jádru Šumavy. A tady ho můžete také potkat. Ale pozor – rozhodně si držte odstup. Pořád je to divoké zvíře a kdyby se vás jeho půl tuna rozhodla převálcovat, nebylo by to hezké.

Článek Zmizel a teď se vrátil: Slavný los Emil znovu mate Česko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sýr jako zlato? Na Kvildě doslova

Zní to jako bláznivý nápad, ale právě díky němu se podnik stal jedním z nejdiskutovanějších míst na celé Šumavě. A také nejnavštěvovanějších.

Zlatý smažák jako marketingový tah

Za nápadem stojí majitel kavárny Luis Přibyl. Když podnik v roce 2019 otevíral, chtěl podle svých slov vytvořit zážitkové místo pro náročnější hosty – a zároveň na sebe také upozornit. A my v redakci soudíme, že se mu to opravdu povedlo. Posuďte sami:

Před vchodem položil červený koberec a do nabídky přidal smažený sýr z 48procentní goudy ozdobený plátky jedlého zlata. A ten opravdu stojí za to. Porce váží zhruba 90 gramů a na talíři ji doplňují belgické hranolky, domácí tatarská omáčka a okurkový salát. Rozhodně to tedy není jen ona slavná „kostka ve skluzu“ na podívání.

Cena šílená nebo naopak zcela odpovídající?

Cena 1501 korun samozřejmě vyvolává bouřlivé reakce. Někteří lidé se tomu smějí, jiní jsou zvědaví a chtějí to aspoň jednou zkusit. Jisté je ale jedno – takovou položkou hosty rozhodně zaujmete. Podle majitele vycházejí samotné suroviny asi na 400 korun. V gastronomii se přitom běžně používá pravidlo, že konečná cena je přibližně čtyř- až pětinásobkem nákladů, takže ta výsledná je vlastně zcela v pořádku.

Hodnocení restaurace jako takové ale už tak luxusní není. Na stránkách Mapy.com má Kvilda Café aktuálně 3,1 hvězdičky. Občas se objeví pětihvězdičkový komentář, jako třeba tento: „Výborné zákusky, poháry, zmrzlina i káva. Milá obsluha, byli velmi ochotní a synovi připravili i zmrzlinový pohár na přání. Ceny vyšší, ale odpovídaly místu i kvalitě. Doporučuji.“

Ovšem převažuje spíše opačný pól: „Kavárna dělaná na efekt. Hodně drahý efekt. Kafe nic moc. Zákusky dobré, jenom poloviční, ale zase dvakrát dražší než v Praze. Takže za efekt dáte za kafe a zákusek skoro tolik, co za oběd o podnik vedle. Mají to tam sice hezký, ale že bych to musel vidět dvakrát…“ nebo „Jediné, čím sem kavárna zapadá, jsou ceny a kámen, ale i ten kámen je zde použit ke vztahu ke krajině a okolí nevkusně. Obsluha nepřekvapí, neurazí. Káva dle mého názoru slabší, než by měla být, chuť dobrá, intenzita zaostávala. Kavárna nezapadá do rázu obce Kvilda. Kámen a dřevo jsou použity ve vzájemně neharmonickém vztahu, prostor spíše zmatečně obsazen nežli vkusně využit.“

Nakonec si tedy každý musí udělat názor sám. Jedno je ale jisté – smažák jako tady jen tak někde neseženete.

Článek Smažák, který stojí víc než váš nákup jídla na týden. Restaurace na Šumavě rozdělila internet na dva tábory se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.