Minerální otisk prozradil skotský rodokmen kamene

Klíčem k průlomu byla metoda, kterou geologové přirovnávají k otisku prstu. Uvnitř pískovce se nacházejí odolné minerály (zirkon, rutil a apatit), jejichž izotopická stáří fungují jako unikátní identifikátor zdrojové horniny. Tým vedený Anthonym Clarkem z Curtin University použil uran-olovnaté datování zirkonů a apatitů, u apatitu navíc luteciovo-hafniovou analýzu a stopové prvky. Výsledný chemicko-věkový profil jednoznačně sedí na sedimenty severovýchodního Skotska a vylučuje jižní Británii včetně anglo-velšské pánve.

Zásadní detail: přímé invazivní vzorkování chráněné památky dnes nikdo nepovolí. Vědci proto pracovali s historickými tenkými výbrusy a fragmentem odebraným už v roce 1844. Autentičnost tohoto vzorku potvrdila samostatná studie z června 2023. Bez něj by celý objev zřejmě přišel o dekády později. Právě závislost na starých sbírkách vysvětluje, proč se debata o původu kamene táhla od druhé poloviny 19. století a posouvala se vpřed skokovitě, vždy až s příchodem nové analytiky.

Mimochodem, už práce z roku 2020 rozbila tradiční vazbu oltářního kamene na Milford Haven v jihozápadním Walesu. Studie v Nature tedy přišla jako druhý zásah do téhož cíle, ovšem tentokrát s přesnou adresou.

Proč ledovec nedovezl megalit až na Salisbury Plain

Starší populární vysvětlení počítalo s tím, že obrovské kameny na planinu dopravily pleistocenní ledovce. Pro bluestones z Preseli Hills ve Walesu, vzdálených asi 225 kilometrů, se tato varianta stále diskutuje. U oltářního kamene ze Skotska by ale ledovcový „doručovací servis“ musel překonat 750 kilometrů a složit náklad přesně na Salisbury Plain.

V lednu 2026 vyšla v Communications Earth & Environment analýza detritických zirkonů a apatitů v sedimentech okolí Stonehenge. Závěr: místní krajina nenese glaciální podpis, který by odpovídal přímému dovozu megalitů ledem. Ledovec tedy balvan na jihoanglickou planinu s největší pravděpodobností nedotáhl.

Otázka se tím přesunula jinam. Pokud led kámen nedovezl celou cestu, co se tedy dělo dál?

Dogger Bank jako hypotetická mezizastávka v Severním moři

Odpověď nabídla studie publikovaná 4. června 2026 v Journal of Quaternary Science. Její autoři testovali smíšený scénář: ledovec mohl přesunout balvan ze Skotska směrem k jihu a uložit jej na Dogger Bank, vyvýšenou plošinu v Severním moři asi 400 kilometrů severovýchodně od Stonehenge. Dogger Bank tvořila součást Doggerlandu, rozsáhlé suché krajiny, která po poslední době ledové spojovala Británii s kontinentem. Mořská hladina ji začala pohlcovat zhruba před deseti tisíci lety; některé vyvýšené partie mohly zůstat nad vodou ještě kolem sedmého tisíciletí před naším letopočtem.

Pokud by se kámen ocitl právě zde, neolitičtí lidé by jej teoreticky mohli převzít z mizející krajiny a dopravit po chráněnějších pobřežních vodních trasách, případně po souši přes Berkshire Ridgeway až ke Stonehenge.

Autoři sami zdůrazňují, že ledovcový přesun nelze dokázat, pouze ověřovat jeho věrohodnost. Jde o plausibilní hypotézu, nikoli o prokázanou trasu. Přesto je cenná: i kdyby příroda vykonala první etapu přesunu, finální výběr kamene, jeho uchování a transport na stovky kilometrů vyžadovaly mimořádně organizovanou společnost s pokročilými námořními dovednostmi.

Článek Stavitelé Stonehenge převezli 6tunový blok z ostrova, který pohlcovalo moře. Minerální otisk v kameni prozradil jeho cestu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři vrstvy kamene, tři vzdálenosti

Když se řekne Stonehenge, většina lidí si vybaví mohutné svislé bloky s překlady. To jsou sarseny, mimořádně tvrdý silkret, odolnější než žula. Studie publikovaná v roce 2020 v časopise Science Advances ukázala, že většina stojících sarsenů pochází z West Woods na Marlborough Downs, asi 25 kilometrů severně od Stonehenge. Relativně blízko. Jenže novější analýza úlomků ze starších vykopávek naznačuje, že část sarsenového materiálu míří i na vzdálenější lokality v Hampshire a East Sussexu. Ani „vyřešená“ otázka tedy není tak jednoduchá.

Menší kameny, souhrnně nazývané bluestones, jsou geologicky pestrou směsí doleritu, ryolitu a dalších hornin. Jejich zdroje leží v Preseli Hills v západním Walesu, konkrétně v lokalitách Carn Goedog a Craig Rhos-y-felin, vzdálené zhruba 230 až 250 kilometrů. A pak je tu Altar Stone, ploše ležící pískovec v centru kruhu. Ten dlouho platil za velšský. Studie zveřejněná v roce 2024 v časopise Nature ho ale spojila s Old Red Sandstone ze severovýchodního Skotska. To znamená transport na vzdálenost minimálně 750 kilometrů. Ať už po souši, po vodě, nebo kombinací obojího, jde o vzdálenost, která vyvrací představu izolovaných kmenů, které stavěly z toho, co měly po ruce.

Patnáct set let proměn

Časová osa Stonehenge se dá rozdělit do čtyř hlavních fází, i když hranice mezi nimi jsou plynulé.

• Kolem 3000 př. n. l. vznikl kruhový příkop s vnitřním valem a 56 jámami zvanými Aubrey Holes. Stonehenge byl v této době především kremačním pohřebištěm; nalezeno bylo asi 64 kremací, celkový odhad pohřbených se blíží 150 jedincům.
• Kolem 2500 př. n. l. přišla monumentalizace. Vztyčily se sarsenové trilithony, vnější sarsenový kruh a první uspořádání bluestones. Právě do tohoto období spadají nálezy z blízkého Durrington Walls, obřího hengeového areálu o průměru téměř 490 metrů, kde stopy osídlení, dřevěných staveb a hostin ukazují na místo, kde stavitelé žili a slavili.
• Kolem 2200 př. n. l. se bluestones přestavěly do nového uspořádání a vznikla Avenue, ceremoniální cesta spojující Stonehenge s řekou Avon.
• Mezi 1800 a 1500 př. n. l. byly vyhloubeny takzvané jámy Y a Z, patrně příprava další přestavby, která se už nikdy nedokončila.

Každá fáze posunula funkci areálu jinam. Z pohřebiště se stalo kamenné monumentální centrum se silnou vazbou na slunovraty, napojené na širší rituální krajinu. Podle English Heritage jde o největší známý pozdně neolitický kremační soubor v Británii.

Co víme o lidech, kteří tu leží

Stronciová analýza 25 kremací, publikovaná v roce 2018 v časopise Scientific Reports, přinesla překvapivý výsledek: nejméně 40 procent analyzovaných jedinců neprožilo poslední roky života na křídových půdách jižní Anglie. Část z nich geochemicky odpovídá západnímu Walesu, tedy krajině, odkud pocházejí bluestones. Lidé a kameny se pohybovali stejným směrem.

Laserové skenování z roku 2012 zase odhalilo stopy opracování prakticky na každém kameni a zvýšilo počet známých pravěkých sekerových rytin ze 44 na 115. Sarseny nesou kamenné čepové spoje připomínající truhlářské řemeslo, detail, který ukazuje na technickou vyspělost, ne na náhodné skládání bloků.

Záhada, která roste s každým objevem

Paradox Stonehenge spočívá v tom, že čím víc toho víme, tím složitější celkový obraz je. Původ hlavních kamenů je dnes určen s vysokou přesností. Mobilita pohřbených lidí je doložená. Stavební technika je popsaná. Ale definitivní odpověď na jednoduchou otázku „proč“ stále chybí, a nejspíš nikdy nepřijde v jedné větě, protože monument měnil podobu i funkci po staletí a písemné prameny neexistují.

V Česku nemáme přímou obdobu kamenného megalitického kruhu. Nejbližší paralelou jsou rondely, monumentální kruhové areály s příkopy, jako je známý rondel ve Vinoři u Prahy. Ty jsou ale výrazně starší, datované do let kolem 4850–4600 př. n. l., a stavěné ze dřeva a zeminy, ne z kamene. Ve střední Evropě se mu funkčně blíží spíš Pömmelte v Sasku-Anhaltsku, dřevěný ‚henge‘ srovnatelný rozměry i rituálním využitím. Kamenný kruh typu Stonehenge ale zůstává britskou specialitou.

Budoucnost pod ochranou i pod tlakem

Stonehenge je součástí lokality světového dědictví UNESCO společně s Avebury. Silniční doprava po A303, která prochází těsně kolem areálu, je dlouhodobým problémem; UNESCO už v roce 2018 konstatovalo, že plánovaný krátký tunel by poškodil výjimečnou univerzální hodnotu lokality. Projekt tunelu A303 Amesbury to Berwick Down nakonec britská vláda v březnu 2026 zrušila. Jak se bude řešit doprava kolem Stonehenge dál, zatím nikdo neví. Kameny ale stojí. Pět tisíc let čekání na odpověď je naučilo trpělivosti.

Článek Stonehenge vznikal po etapách a některé kameny putovaly z překvapivě vzdálených míst se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva kůly, jedna přesná osa

Klíčovou analýzu provedl odborník na archeoastronomii Fabio Silva, který modeloval polohu slunce na obloze před pěti tisíci lety, zohlednil změny sklonu zemské osy i tehdejší tvar horizontu v okolní krajině. Výsledek: osa mezi oběma jámami míří na slunovratové body s přesností zhruba na jeden stupeň. Princip přitom nevyžadoval žádný sofistikovaný přístroj – stačilo po několik let pozorovat z jednoho pevného bodu, kde přesně slunce vychází a zapadá v nejdelší a nejkratší den roku. Slunovratové slunce se totiž několik dnů kolem slunovratu objevuje prakticky ve stejném krajním bodě horizontu. A Neolitičtí stavitelé tento bod zafixovali do dvojice kůlů.

Stejnou solsticiální osu, letní východ a zimní západ, má i samotný Stonehenge. Jenže jeho kamenná podoba, ta ikonická silueta s trility a Heel Stone, pochází až z doby kolem 2500 př. n. l. Bulfordské kůly jsou tedy o zhruba 450 až 500 let starší než kamenná architektura, která dnes přitahuje miliony turistů.

Starší než Stonehenge? Záleží, co tím myslíme

Tady je potřeba být přesný. Samotný areál Stonehenge není jen kamenný kruh. Podle English Heritage začala jeho historie kolem roku 3000 př. n. l. kruhovým příkopem a náspem, jednoduchým zemním dílem, které sloužilo mimo jiné jako kremační pohřebiště. Bulfordské kůly jsou tedy zhruba stejně staré jako tato nejranější fáze Stonehenge, ne starší.

Co je ale na Bulfordu unikátní: jde o nejstarší doložené slunovratové zarovnání v celé stonehengské krajině. Zemní příkop Stonehenge sám o sobě solsticiální osu nemá, ta přišla až s kameny o půl tisíciletí později. Bulford tak ukazuje, že myšlenka sledovat a architektonicky fixovat slunovraty existovala v této krajině dávno předtím, než ji někdo vtělil do kamene.

Podle nás je právě tohle nejdůležitější závěr: Stonehenge nepůsobí jako náhlý geniální nápad jedné generace, ale jako monumentální vyvrcholení tradice, která v okolní krajině žila staletí.

Víc než dva kůly: hostiny, keramika a orknejská stopa

Bulford přitom není jen dvojice jam v zemi. Wessex Archaeology při výkopech v letech 2015–2017, prováděných v rámci armádního stavebního programu na pozemcích britského ministerstva obrany, odkryla na širší lokalitě celkem 48 jam. V nich ležely:

• keramika ve stylu zvaném Woodlands, dosud největší takový soubor z oblasti Stonehenge,
• zvířecí kosti skotu, prasat, jelenů, srnců i praturů,
• uhlíky, pazourkové nástroje a vzácný diskoidní pazourkový nůž.

Část předmětů byla do jam uložena zjevně záměrně, nikoli jako běžný odpad. Úzký radiokarbonový rozptyl navíc naznačuje, že lokalita sloužila poměrně krátkou dobu, šlo patrně o opakované slavnostní hostiny a rituální depozita navázané na sluneční cyklus.

Zajímavá je i keramika samotná. Styl Woodlands totiž vykazuje stylistické vazby k orknejským tradicím ze severu Skotska. Pokud se tato spojitost potvrdí, znamenalo by to, že kulturní výměna mezi Wessexem a vzdáleným severem Británie fungovala už kolem roku 2950 př. n. l., tedy v době, kdy se teprve rodila krajina, z níž později vyrostlo Stonehenge.

Co zůstává otevřené

Je nicméně fér přiznat, co zatím nevíme. Dvě sloupové jámy jsou přesvědčivý, ale ne neprůstřelný důkaz. Část archeologů upozorňuje, že plná odborná publikace teprve přijde.

Nevíme ani, proč se na lokalitě na rozdíl od raného Stonehenge nenašly lidské ostatky. Možná měl Bulford jinou funkci, slavnostní, nikoli pohřební. Možná se kosti v kyselé půdě nedochovaly. A nevíme, zda v krajině neleží další podobné dřevěné „prototypy“, které zatím nikdo neobjevil. Dřevěné monumenty se totiž dochovávají jen jako stopy v zemi nebo jako otisky viditelné z letadla na obilných polích. Bez cíleného výkopu nebo geofyzikálního průzkumu zůstávají neviditelné.

Lokalita u Bulfordu leží asi dva kilometry za hranicí světového dědictví UNESCO. Ceremoniální krajina Stonehenge tak zjevně přesahuje administrativní čáru na mapě, a s každým dalším nálezem se rozrůstá hlouběji do minulosti.

Článek U Stonehenge našli starší dřevěný monument. Slunovraty lidé sledovali už před 5 000 lety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Objevená hrobka

Více něž 4500 let staré ostatky mohou sloužit jako důkazní materiál, ze kterého budou vědci zkoumat způsob života tehdejšího obyvatelstva, jež se podílelo na postavení neolitické památky Stonehenge. Matt Leivers, vědecký pracovník z archeologického ústavu ve Wessexu, dodává, že vykopané předměty poskytnou podrobnější obraz o tom, jak lidé v okolí Stonehenge žili a co dělali.

Archeologické nálezy zcela jistě pozastaví hojně diskutovanou stavbu tunelu. Podle mnohých je nová podzemní silnice naprosto zbytečná a výrazným způsobem zasáhne do fungování jedné z nejstarších a nejzachovalejších středověkých krajin vůbec. I když s největší pravděpodobností ke zrušení stavby nedojde, výzkumníci mají alespoň dostatek času na prozkoumání tamní půdy, která neustále odkrývá nová tajemství.

Obavy o ztrátu vykopávek

Objevují se však i názory, že stavba nového tunelu je nezbytná. V současné době vede kolem Stonehenge rušná silnice a vedení celého projektu argumentuje tím, že nová infrastruktura zbaví slavnou stavbu nadměrné dopravy a hluku. Zlí jazykové tvrdí, že vykopání základů zcela poničí archeologické naleziště.

To by znamenalo, že ztratíme možnost zkoumat předměty, které poskytují výpovědi o minulém životě našich předků. Stavební firma ale přichází s tím, že celá práce bude provedena velmi citlivě a s respektem vůči pozůstatkům. Inženýři nastavili proces tak, aby se kopalo co nejhlouběji a co nejdál od hlavního epicentra archeologických vykopávek.

Zdroj: Science News

Článek Stonehenge opět přichází s dalším tajemstvím. Při dopravních úpravách byly odkryty starodávné hroby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve Walesu bylo zřejmě objeveno původní místo kamenů ze Stonehenge

U vesnice Preseli Hills ve Walesu byl výzkumným týmem nalezen starodávný kruh, který může být původním místem kamenného kruhu Stonehenge. Geologové argumentují tím, že poblíž naleziště je i lom, kde se těžily tzv. „bluestones“, menší kameny, které jsou součástí legendární stavby.

Vědecký tým doktora Parkera Pearsona se snaží vysvětlit, proč si dal někdo takovou námahu a přesunul těžké kameny více jak dvě stě kilometrů na jih Anglie. Na vyřešení této záhady pracovala skupina téměř pět let. Za tu dobu mimo jiné objevila místo zvané Waun Mawn, které je nejlépe dochovaným kamenným kruhem z tohoto výzkumu. Pracovníci tvrdí, že Waun Mawn je původním místem, neboť přesně odpovídá rozložení kamenů dnešního Stonehenge.

Legenda o Merlinovi a obrech

Současný objev zároveň souvisí s legendou o Merlinovi. Podle legendy se kamenný kruh původně nacházel v Africe a obři jej přestěhovali do Irska, kde sloužil jako magické centrum s léčebnými účinky. Merlin však poté obrům přikázal, aby kameny rozebrali a přenesli na nynější místo v Salisbury Plain. Důvodem byla Merlinova touha postavit pomník padlým vojákům, kteří zemřeli v boji proti Sasům.

Doktor Parker Pearson uvádí, že se samozřejmě jedná o pouhou legendu a nemůže být brána doslovně. Je nepravděpodobné, že by se něco podobného před více jak 5 000 lety odehrálo. A i když uznává, že na vyprávění může být zrnko pravdy, tak doporučuje, aby se vyčkalo na podrobný vědecký výzkum, který přinese ověřené výsledky.

Zdroj: Science News

Článek Stonehenge odkrývá legendu o Merlinovi aneb Na každém příběhu je alespoň zrnko pravdy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.