Od knihy na poličce po popelník na stole

Inventura z konce roku 1950 eviduje vedle „odposlechové knihy“ i „odposlechovou poličku“, předměty, které v místnosti splynuly s nábytkem a nikdo je nepodezříval. O necelých dvacet let později, v roce 1969, se seznam kamufláží rozrostl do absurdní šíře: popelníky, aktovky, vázy, fotoalba, přenosné psací stroje, knihy s obalem. Historik Daniel Povolný, který se odposlechovou technikou StB dlouhodobě zabývá, popisuje přístroje z 60. let jako zařízení o velikosti pěti až sedmi centimetrů. S postupnou miniaturizací se zmenšovaly dál.

Jeden z mála dochovaných fyzických popisů konkrétního mikrofonu zachycuje plochý přístroj v kovovém pouzdře s otvorem o průměru asi dva milimetry a třemi drátky, uložený mezi molitanovými podložkami. Šlo o západní mikrofon, který technici StB amatérsky vestavěli do krytu. A právě tady se ukazuje dvojí tvář celého systému: část techniky vznikala v Československu, část se dovážela, někdy legálně přes zastupitelské úřady ve Švýcarsku, Francii, Belgii nebo Velké Británii, jindy cestou, o které se dokumenty raději nezmiňují.

Stěny, stropy, skleněné zvukovody

Kamufláž v předmětech byla jen jedna rovina. Sofistikovanější metody mířily přímo do konstrukce budov. StB používala skleněné zvukovody, tenké trubičky vedené hluboko ve zdi, které přenášely zvuk z odposlouchávané místnosti do sousední. Jejich zásadní výhoda: při pokusu o odhalení se sklo rozsypalo a zničilo stopu. Od roku 1953 technici zvládali i stropní montáž bez vstupu do odposlouchávaného prostoru, vrtali z patra nad ním.

Zvláštní kapitolou byly zastupitelské úřady. Na podzim 1971 bylo v Lobkovickém paláci, kde sídlila západoněmecká ambasáda, instalováno 73 mikrofonů s vyústěním do 43 místností. Technikům ambasády se do konce roku 1989 nepodařilo odhalit jediný z nich. Britové na tom byli lépe, jejich „obranáři“ patřili mezi nejúspěšnější v odhalování odposlechů. Ale i to svědčí o úrovni systému: když profesionální kontrašpionáž potřebuje roky na nalezení skrytých zařízení, běžný občan neměl šanci.

Do bytů a kanceláří se StB dostávala originálními klíči získanými od výrobců zámků, otisky pořízenými „agenturní cestou“, fingovanou ztrátou a vrácením klíčů nebo prostě planžetami. U režiséra Alfréda Radoka technici instalovali odposlech v době, kdy byla rodina na dovolené mimo Prahu. V Archivu bezpečnostních složek se dodnes dochovaly plánky jeho bytu, montážní zprávy i záznamy z demontáže.

Vlastní vývoj: od prvního vysílače po systém Špičák

Že část techniky vyvinulo přímo Československo, dokládají archivní prameny jednoznačně. Už v lednu 1951 nasadil 5. sektor Ministerstva národní bezpečnosti první bezdrátový odposlechový vysílač vlastní výroby. Výzkum pokračoval v Technickém ústavu MNB a později ve specializovaných pracovištích VI. správy Federálního ministerstva vnitra.

Klíčové milníky domácího vývoje:

• Konec 60. let — dokončena kompletní souprava pro odposlech v „zájmových objektech“ zahrnující ústřednu, přenosové přístroje a magnetofony.
• 1977 — ovládací vysílač TI-699 TOPAS, dálkově řízený systém pro aktivaci odposlechových zařízení.
• 1980 — autonomní unifikovaná záznamová jednotka TI-691 Špičák, schopná samostatného záznamu bez trvalého lidského dohledu.

Oba pozdní přístroje dnes spravuje Vojenský historický ústav Praha jako muzejní exponáty. Jejich existence vyvrací představu, že by StB jen kopírovala sovětské vzory. Měla vlastní inženýrskou kapacitu, omezenou, závislou na dovážených součástkách, ale funkční.

Rozsah, o kterém chybí celková čísla

Kolik lidí StB celkem odposlouchávala? Přesné číslo neexistuje. Dochovaly se dílčí statistiky úkonů: v roce 1963 provedla 112 montáží a 125 demontáží dlouhodobého odposlechu plus 159 akcí krátkodobého nasazení. V roce 1966 evidovala 100 dlouhodobých a 142 krátkodobých odposlechů. Archivní fond Správy zpravodajské techniky přitom zabírá pouhých 0,58 běžného metru, zlomek toho, co muselo vzniknout za čtyřicet let provozu.

Jen v Praze byly dlouhodobě obsazeny hotely Esplanade, Jalta, Zlatá Husa, Alcron, Palace, Evropa, Park Hotel, Internacional a Intercontinental. Na jejich provozu se podílelo nejméně 31 technických spolupracovníků. VI. správa zaměstnávala v roce 1976 celkem 44 překladatelů a překladatelek, kteří zpracovávali záznamy v němčině, angličtině, francouzštině, španělštině i ruštině. Odposlouchávaly se byty, kanceláře, restaurace, kavárny, návštěvní místnosti podniků, vojenské útvary, automobily i věznice v Ruzyni, Příbrami, Táboře a Valdicích.

Podle ÚSTR východní blok průběžně technicky zaostával za Západem a mezery doháněl nákupy, špionáží a reverzním inženýrstvím. Pro kontrolu vlastního obyvatelstva to ale plně stačilo. StB nefungovala izolovaně, sovětská KGB poskytovala metodický a organizační vliv, podobné postupy používala i východoněmecká Stasi. Šlo o sdílený ekosystém, v němž si Československo udržovalo vlastní technickou linku.

Stopy v archivu, exponáty v muzeu

Kdo chce dnes zjistit, zda byl jeho příbuzný předmětem odposlechu, může začít prověrkou v online evidencích iBadatelny a pokračovat žádostí o archiválie z fondů Archivu bezpečnostních složek. Technické svazky mohou obsahovat plány místností, montážní zprávy i záznamy o demontáži. Negativní výsledek v online evidencích ovšem neznamená jistotu, archivní obraz je prokazatelně neúplný.

Sedmdesát tři mikrofonů v jednom paláci, popelník se skrytým snímačem na konferenčním stole, skleněná trubička rozsypaná ve zdi při pokusu o odhalení. StB nestavěla svůj dohled na genialitě, ale na systému, a systém fungoval tak dlouho, dokud ho nikdo neměl důvod rozebrat.

Článek StB ukrývala mikrofony do zásuvek a knížek. Část techniky na odposlech vyvinulo přímo Československo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.