Konstanta znalostí a učebnic

V některých ohledech pro nás zůstává jádro planety stejně záhadné, jako bylo za dob Julese Verna, když roku 1864 napsal svou Cestu do středu Země. Vědci sice už někdy od roku 1950 věděli, že Země není uprostřed dutá – jak Verne předpovídal – stejně ale chyběl podrobný výzkum. Nezměrné teplo a tlak jsou pro nás zkrátka příliš, abychom se na toto místo mohli bezpečně vydat. Takže dokud se Zemi něco ošklivého nestane, přímý průzkum nehrozí.

Seismologové i ostatní badatelé tak zatím spoléhají na seismické vlny, které vydává zemětřesení. Skrze tato data o vibracích dovedou zrekonstruovat povahu procesů, které se uvnitř planety odehrávají. Je to stejný princip, jako CT sken člověka. Nová studie začala kvůli tomu, že neseděla čísla z těchto výstupů. Tvar a chování vln neodpovídalo během jejich cest planetou tomu, co badatelé očekávali. Místo průchodu pevným kovem došlo k rozdělení.

Správný vzorec, odlišné výsledky

Tato čísla byla překvapivá. Algoritmy zpracovávající chování vln byly správné, což mohlo znamenat jen jedinou věc, tedy aplikaci postupu na špatnou strukturu. Proto přehodnotili základní premisu, že jádro Země je pevná hmota. Jakmile k této změně došlo a jádro mohlo být kaše i tekutina, předpokládané i skutečné chování projevů planety odpovídalo. Pevný povrch se nachází hned vedle kašovité hmoty, což odhaluje další detaily.

Tento výzkum by mohl vést k revoluci v našem porozumění magnetickému poli planety. Zatímco vnější tekuté jádro toto pole pohání, vnitřní jádro ho pomáhá ovládat a modifikovat. Planety jako Mars mají tekutá centra, jenže postrádají jak vnitřní jádro, tak i magnetické pole. Proto bádání tohoto typu dovolí vědcům pochopit obecný vztah mezi povahou planetárního nitra a aktivitou jejího magnetického pole.

Zažili jste někdy zemské otřesy?

Zdroj: LiveScience

Článek Objeven skrytý svět: Zemské jádro není jen pustou hroudou kovu, ale skrývá mnohé možnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mapování oblastí pod mořem

Nový výzkum zjistil, že tyto zvukové vlny mohou pomoci při vytváření map mořského subterénu do hloubky 2,5 kilometru. Mapování mořského dna je velmi podstatné pro znalost mechanismu zemětřesení či zásob oxidu uhličitého. Jako nástroje používá většinou velká vzduchová děla, která posílají do hlubin zvukové vlny. Ty pronikají zemskou kůrou a po odrazu od různých struktur se vrací zpátky ke svému zdroji.

Nesou přitom informaci o strukturách, kterými pronikly. Jenže takové průzkumné vlny jsou drahé, hluk děl může navíc rušit mořské savce, kteří používají zvuky ke komunikaci. Proto je velmi vítané použít k mapování další zdroj vln, což potvrzuje také Václav Kuna, seismolog z Geofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky. Dříve působil na univerzitě v Oregonu, kde studoval problematiku zemětřesení.

Nové prvky v klasickém měření

Tehdy si všiml zvláštních záznamů právě při odrazech vyslaných vln. Informace, které se vrátily ke zdroji, se shodovaly s frekvencí houkání plejtváků. Seismologové obvykle tyto signály vyhodnotí jako rušení. Kuna si ale všiml, že se některé ze signálů objevily jen na čidlech měřících vibrace, přičemž jejich mikrofony nezachytily žádný zvuk, který by signálům odpovídal. To znamená, že signály nepocházely přímo od velryb.

Byly to ozvěny vracející se ze zemské kůry. Vzory vysílané velrybami jsou pro seismické mapování dobré, protože jejich vzor se analyzuje snáze než kontinuální signál. Navíc se velryby nachází prakticky všude mimo ledem pokryté arktické oblasti, takže jejich volání se dá použít v mnoha regionech. Využití bude mít ovšem svoje limity kvůli frekvenci, která u velryb není tak ostrá jako u vln vytvořených uměle.

Zdroj: Scientific American

Článek Objev roku, vědci zjistili, že komunikace velryb může pomoci odhalit zemskou strukturu pod oceánem a vysvětlit seismické výkyvy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.