Upíři mají jasně definované potravní preference

Když brazilští a američtí vědci zveřejnili výsledky svého výzkumu potravních preferencí upíra obecného, setkali se s bouřlivou reakcí veřejnosti. Závěry zpochybňovali zejména obyvatelé Amazonie, v jejichž vesnicích vědci svůj výzkum realizovali. Zdrojem nespokojenosti bylo pouhé vyloučení člověka jako atraktivní potravy pro upíry obecné. Tamní obyvatelé totiž tvrdí, že trpí jejich nepřetržitými útoky. Nicméně výzkumníkům se nepodařil zajistit ani jeden důkaz, který by toto tvrzení podporoval.

Výzkum probíhal po dobu 1,5 měsíce a v jeho průběhu vědci sbírali a mrazili jednotlivé upíří exkrementy. Z těch poté extrahovali vzorky DNA. Okamžité zmrazení prováděli z důvodu rychlé destrukce genetického materiálu obsaženého ve výkalech. V rámci výzkumu se jim podařilo rozpoznat 4 typy DNA – kuřecí, prasečí, skotu a psí. Ačkoliv byla nejčastěji zastoupená kuřecí DNA (61 %), výzkumníci se kloní k závěru, že upíři obecní preferují jako svoji potravu prasečí krev.

Prasečí DNA byla zastoupená „jen“ v 31,5 % vzorků, ovšem prasata jsou v dané oblasti výrazně méně zastoupena než kuřata. Při následném porovnání proto vědci dospěli k závěru, že upíři obecní napadají prasata 67krát častěji než jiné druhy zvířat. Důvodem má být vysoká koncentrace červených krvinek v prasečí krvi. Mají-li upíři problém s nalezením své preferované potravy, nepohrdnou ani krví skotu (DNA byla zastoupena ve 4,5 % vzorků) či psů (2,3 % vzorků).

Úzké sociální vazby šetří upírům čas a energii během lovu

Mezi upíry obecnými existují rovněž v rámci jednoho hnízdiště úzké sociální vazby. Jednotliví členové skupiny se mj. dokáží o potravu mezi sebou podělit prostřednictvím krvavých vývržků, popřípadě se krmí společně. Vzhledem k faktu, že krev jim dodává jen malé množství energie, musí hledat potravu nejméně každý druhý den. Samotné hledání a získávání potravy je pro ně často vyčerpávající (nejsou příliš dobří letci – pohybují se těžkopádně a pomalu), proto se upíři žijící v jednom hnízdišti dokáží během krmení tolerovat a na své oběti hodovat společně.

Vědci z berlínského Museum für Naturkunde zkoumali, jak ke společnému krmení dvou a více spřátelených upírů dochází. Celkem 50 samicím umístili na záda speciální počítačové senzory, které zaznamenávaly přítomnost dalších senzorů jak v nocovišti, tak mimo něj. Při interpretování výsledků poté dospěli k závěru, že k setkáním nad společnou potravou dochází více méně náhodně – upíři totiž jen zřídkakdy opouštěli nocoviště společně, což vyloučilo úzce koordinované hledání potravy.

Jak byste reagovali, kdyby se na vás chtěl nakrmit upír obecný?

Zdroj: ScienceNews

Článek Kde žijí skuteční upíři a čí krvi dávají přednost? Tito krvežízniví živočichové potřebují novou oběť každý druhý den se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tvárné preference během života

Chuťové sklony v pozdějších fázích života jsou poměrně tvárné a plastické a záleží hlavně na tom, jakým chutím jsme vůbec vystaveni. Roli hraje také nálada, kontext a frekvence vystavení dané chuti. Více studií ukazuje, že učení se chutím a jejich přijetí je mnohem snazší před třetím rokem života. Starší děti potřebují více setkání a delší čas, než se s chutí podrobně seznámí. Přestože batolecí věk je v tomto ohledu silnou příležitostí, neznamená to, že by se pak okno zavřelo.

Všichni si můžeme oblíbit zcela nové chutě, a to bez ohledu na věk. Pravdou však je, že chuť je spolu s vůní nejsilnějším fixátorem vzpomínek. Tudíž právě nepříjemné zážitky spojené s chutí jsou ty nejtěžší na případné překonání. Pokud například zažijete otravu jídlem, může ve vás nevolnost vyvolat pouhé pomyšlení na jídlo samotné nebo na konkrétní potravinu. Tento fakt potvrdil i psycholog a neurovědec Hadley Bergstrom.

Změna nastavení během puberty

Kromě toho, že v této oblasti je celý život učením, mění se v jeho průběhu kvalita chuťového aparátu. Během puberty se celé spektrum preferencí mění a s přibývajícím věkem jsme k chutím i vůním méně vnímaví. Dojem z chuti ovlivňuje velmi výrazně také vůně. Z toho plyne, že do podoby chutě zasahují také další faktory jako textura nebo teplota – jak jídla, tak okolí. Stejně tak se mohou projevit předchozí zkušenosti s totožnou potravinou.

Když se zakousneme například do kousku čedaru, molekuly v něm obsažené se rozlijí po celé ústní dutině. Některé z nich se zachytí na chuťových receptorech, které jsou na jazyku, patře a vzadu v ústech. Všechny tyto buňky rozlišují pět základních chutí – sladkou, slanou, hořkou, kyselou a umami. Není ovšem pravdou, že by v ústech existovala místa pro konkrétní chuť, všechny receptory umí detektovat všech pět odstínů.

Proč nám chutná to, co nám chutná

Naši oblibu určitých chutí do jisté míry určuje evoluce. Od narození se projevuje výrazný sklon k sladkému, v dospělosti polevuje. Vydrží ale až do adolescence, kdy kolem 16. roku života zpomaluje náš růst. Obliba sladkého je mezi primáty běžná, protože sladkost je znakem vysoce kalorických jídel, která jsou klíčová pro růst. Jako děti máme také silný sklon ke slanému, protože sůl je základním minerálem pro funkci mozku a také svaloviny.

Zatímco sladké a slané je signál pomoci organismu, hořkost je znamením, že se máme mít na pozoru. Takové potraviny mohou být zkažené, jedovaté nebo jinak škodlivé. Miminka mají k hořké značný odpor a chuť tak funguje jako pojistka, že tělo přijme dost živin, ale vyhne se jedům. Právě tohle ovlivňuje skutečnost, že děti pak nemají rády zeleninu, která je sice výrazně bohatá na živiny, ale často hořká. Ostatně mateřské mléko je také sladké.

Evoluce nemá vliv na všechno

Od momentu, kdy se chutě a další smysly vyvinou v děloze matky, se plod naučí rozeznávat spektrum chutí. Tyto informace předává plodová voda, která plod vystavuje příkladům. Po porodu tento trend pokračuje skrze mateřské mléko, které je ovlivněno stravou matky. Pokud například matka pije během těhotenství mrkvový džus, děti si tuto chuť následně více oblíbí – protože se s ní setkávají jako s jedním z prvních signálů chuti.

Tato prvotní setkání pokládají základy budoucích oblíbených chutí. Naše chutě se ovšem rozšiřují vystavováním stále novým a novým druhům a kombinacím. Pokud je dítě ve věku 4 měsíců až 2 let vystaveno v nějaké frekvenci zelenině, může se zlepšit jeho přijetí této chuti. Právě tyto rané vzpomínky vytvořené v dětství zanechávají trvalý dojem. Jsou nejsilnější, ovšem nikdy není pozdě rozšířit si obzory a poznat nové požitky.

Které potraviny jste jako děti nenáviděli, a teď vám nevadí?

Zdroj: LiveScience

Článek Také jste jako děti nenáviděli špenát? Odborníci konečně odhalili, proč se chuťové preference s dospíváním mění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.