Kazatel, který nepotřeboval kněze

Husitská revoluce rozbila náboženský monopol. Po jejím odeznění zůstal ve středních a jihovýchodních Čechách prostor, do kterého vstupovali venkovští radikálové, lidé, kteří odmítali jak katolickou hierarchii, tak kompromisy umírněných kališníků. Mikuláš z Vlásenice byl jedním z nich. Od poloviny 15. století kázal po čtyři desetiletí a kolem sebe vybudoval organizaci s centrem v Pecínově u Mladé Vožice. Společenství mělo starostu, dvanáct „starců“ a pravidelná shromáždění, na nichž členové činili pokání a plakali nad hříchy; odtud pochází přezdívka Plačtiví bratři.

Mikulášenci neměli vlastní kněze. Přijímali podobojí, drželi přísné půsty, nedůvěřovali vzdělání a veškerou autoritu odvozovali od božího vnuknutí. Zjevení nebyla doplňkem víry, ale jejím přímým zdrojem. A právě v jednom z těchto zjevení se poprvé objevuje motiv, který přežije svého tvůrce o staletí.

Od apokalypsy k národní útěše

Mikulášova verze blanické pověsti vypadala jinak, než jak ji známe z Jiráskových Starých pověstí českých. Šlo o krvavou apokalyptickou vizi: za hříšnost Čechů přijde vpád nepřátel, pod Blaníkem se odehraje rozhodující bitva, Býkovický rybník se zbarví krví a záchrana přijde z nitra hory. Žádný svatý Václav v čele, žádný suchý dub, který se zazelená. Spíš prorocká hrozba než národní útěcha.

Teprve v dalších stoletích se vyprávění přepisovalo. Prorocké texty přidaly nové vrstvy, obrozenecká doba proměnila výstrahu v symbol naděje. V roce 1851 se na Blaníku konala národní pouť, v roce 1868 odtud putoval kámen do základů Národního divadla. Mikulášova krvavá apokalypsa se stala příběhem o skryté záchraně vlasti, z prorocké hrozby se stala národní útěcha. Dnes motiv žije v regionální značce Kraj blanických rytířů, v ocenění Blanický rytíř udělovaném od roku 1999 i v běžné řeči jako zkratka pro „spící záchranné síly, které vyjedou, až bude nejhůř“.

Proč mu lidé věřili: psychologie vizionářství

Jak je možné, že negramotný rolník přesvědčil stovky lidí, že byl v pekle? Odpověď neleží v naivitě středověkého člověka. Moderní psychologie náboženství popisuje mechanismus, který antropoložka Tanya Luhrmannová ze Stanfordu nazývá „real-making“, tedy proces, jímž se neviditelné bytosti stávají prožitkově skutečnými.

Funguje to v několika krocích. Někteří lidé mají vyšší schopnost takzvané absorpce, snáz se ponoří do vnitřních obrazů a prožívají je smyslově silně. Náboženské praktiky, detailní příběhy a opakovaný rituál tyto vnitřní obrazy zesilují. A ve skupině se zážitek stabilizuje: sociální potvrzení, sdílené očekávání a emoční rezonance dělají z osobní vize kolektivní zkušenost. Pochybnost je v takovém prostředí chápána jako morální selhání, ne jako zdravý rozum.

Mikuláš nabízel přesně tuto kombinaci. Asketický život dodával osobní důvěryhodnost. Ostrá kritika bezpráví rezonovala se sociálním hněvem nižších vrstev. Emoční shromáždění plná pláče a pokání vytvářela prostředí, v němž se zjevení stávala sdílenou realitou. A jednoduchý, obrazný příběh o skryté spáse v hoře se snadno přenášel ústní kulturou dál, i bez toho, aby jej kdokoli zapsal.

Sekta, která přežila pronásledování, ale nikoli Bílou horu

Na rozdíl od jiných radikálních husitských skupin nebyli mikulášenci záležitostí jedné sezóny. Adamité, extrémní chiliasté, skončili už roku 1421 pod Žižkovým mečem. Pikarti představovali starší kacířský proud s jinými kořeny. Mikulášenci přežili svého zakladatele o více než sto let. Měli více center, fungovali bez kněží, dokázali využívat utrakvistické prostředí a drželi pohromadě díky pravidelným shromážděním a vnitřní kázni.

Kališníci je stíhali, katolíci rovněž, ale před rokem 1620 šlo spíš o jednotlivé zásahy než o systematickou likvidaci. Teprve Bílá hora změnila pravidla. Tvrdá rekatolizace po roce 1620 zakázala nekatolické denominace plošně, a organizační kostra, která přežila sto padesát let pronásledování, se konečně rozpadla.

Mýtus, který se umí přepsat

Síla blanického příběhu nespočívá v tom, že by mu Češi doslova věřili. Spočívá v tom, že se dal opakovaně přepsat: z náboženské výstrahy do prorocké tradice, z proroctví do obrozenecké národní symboliky, z národního symbolu do regionální identity a turistického brandingu. Pokaždé si zachoval totéž jádro: v čase tísně přijde skrytá záchrana zvnějšku.

Podle nás je právě tohle důvod, proč blanický motiv funguje i v sekulární společnosti. Nepotřebuje víru v rytíře v hoře. Stačí psychologický vzorec, který Mikuláš z Vlásenice poprvé zformuloval před více než pěti sty lety: někde existuje skrytá pomoc, která však jistě přijde. A ta přijde, až bude nejhůř.

Článek Kazatel Mikuláš tvrdil, že byl v pekle. Jeho vize založily sektu, která vytvořila blanické rytíře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strašidelné osazenstvo a vypečený pátý dvůr

Ale ta pravá jízda začíná na pátém nádvoří. Pokud věříte na geopatogenní zóny nebo negativní energii, tady si přijdete na své. Atmosféra je tam tak těžká, že by se dala krájet, a citlivější povahy tam mívají pocit, že jim někdo neustále dýchá na záda. Prý je to ideální flek pro setkání s neklidnými mrtvými, kteří tady po nocích bloudí.

Temná tajemství jižního paláce a stříbrná rakev

K tajemné pověsti hradu ale nepřispívají jenom babské povídačky. Historici a archeologové zde totiž narazili na věci, ze kterých tuhne krev v žilách i odborníkům. V jižním paláci byly kdysi objeveny kostry dvou zazděných lidí, mladé dívky a chlapce. Jejich násilná smrt a způsob „pohřbu“ zaživa v hradních zdech jsou jasným důkazem, že se tu v minulosti děly věci, o kterých se raději moc nemluví.

A aby toho nebylo málo, v okolí hradu prý odpočívá soví princezna. Ta má ležet ve stříbrné rakvi někde u skály s příznačným názvem Kočičí hlava. Pokud uvidíte v noci v chodbách blikavé světýlko, nejspíš to nebude zapomenutá baterka jiného turisty, ale právě ona princezna na své nekonečné procházce. A kdo ví, jestli vznik pověsti o ní neměl něco společného právě s oněmi zazděnci. Lidská tvořivost toho totiž během staletí dokáže vymyslet hodně.

Od řádu německých rytířů až k tajným akcím SS

Abychom ale Sovinec jen nepomlouvali jako strašidelný zámek, je potřeba zmínit jeho fascinující historii, která mu dodává na důležitosti. Dlouhá léta patřil Řádu německých rytířů, kteří z něj udělali nedobytnou pevnost. Jenže pak přišla druhá světová válka a hrad si vyhlédli nacisté.

Konkrétně se tu roztahovaly jednotky SS a Abwehru. Údajně tu měli vězení pro vysoce postavené francouzské důstojníky, ale šušká se i o tom, že tu probíhaly mnohem temnější rituály spojené s nacistickým okultismem. Právě z téhle doby možná pochází ona negativní energie, která prý hradem prostupuje. Aby toho nebylo málo, na konci války v roce 1945 hrad zachvátil ničivý požár, což celou tu zkázu a melancholii jen podtrhlo.

Článek Legenda o zakleté princezně na hradě Sovinec může mít reálný základ. Ve zdech objevili dva ubité zazděnce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.