Proč ne Terrestrisuchus

Bodenhamův tým identifikoval třináct anatomických rozdílů, které oddělují nový druh od Terrestrisucha. Nejvýraznější se týkají přední končetiny a zápěstí: kosti radiale a ulnare jsou u Galahadosucha kratší, robustnější a radiale nese po celé délce hlubokou zadní konkavitu, kterou u Terrestrisucha nenajdeme. Liší se i tvar interclaviculy, humeru a některých presakrálních obratlů.

Klíčové jsou ale proporce. Poměr délky předloktí k nadloktí je u Galahadosucha výrazně vyšší: radius ku humeru dosahuje 1,05 oproti 0,90 u Terrestrisucha, ulna ku humeru 1,14 oproti 0,99. Prodloužené distální segmenty končetin jsou u dnešních zvířat spolehlivým ukazatelem běžeckého způsobu života. Odtud pramení přirovnání ke chrtu.

Co víme o rychlosti, a co ne

Studie publikovaná v časopise The Anatomical Record neuvádí žádný odhad maximální rychlosti v kilometrech za hodinu. Autoři pracují s poměrem délky třetího metatarzu k femuru: u Galahadosucha činí 0,40, u Terrestrisucha 0,35. Opatrně přitom konstatují, že vyšší hodnota může naznačovat lepší běžecký výkon. Zároveň výslovně dodávají, že bez biomechanického modelování nelze postavit robustní funkční hypotézu.

Další komplikace: holotyp pravděpodobně patřil nedospělému jedinci, což autoři odvozují z neuzavřených neurocentrálních švů na obratlích. Proporce končetin se během růstu mohou měnit, takže i ta opatrná interpretace stojí na tenkém ledě. „Chrt“ je proto přesnější číst jako obraz stavby těla než jako závodní tabulku.

Pestřejší svět, než jsme čekali

Důležitější než samotná rychlost je to, co nový druh říká o rozmanitosti raných krokodýlomorfů. Z jedné oblasti jihozápadní Británie teď známe minimálně dva odlišné typy malých suchozemských „krokodýlích příbuzných“, a každý měl jiné proporce končetin, tedy pravděpodobně i jiný lokomoční styl.

Galahadosuchus žil zhruba před 215 miliony let, v pozdním triasu, tedy těsně před masovým vymíráním na hranici triasu a jury. Při něm zmizela většina pseudosuchiánů, ale krokodýlomorfové jako skupina přežili. Jedna z novějších hypotéz, publikovaná v Current Biology, to spojuje s jejich pomalejší růstovou strategií. A právě Galahadosuchus ukazuje, že už před touto krizí nebyli raní krokodýlomorfové jednotvárnou skupinou, existovala mezi nimi funkční specializace.

Potvrzuje to i letošní popis druhu Eosphorosuchus lacrimosa z Nového Mexika, krátkočelistního krokodýlomorfa s neobvyklou anatomií pro příjem potravy. Dva nové druhy ze dvou kontinentů ve stejném roce: obraz triasových ekosystémů se mění rychleji, než stačí učebnice.

Od suchozemských sprinterů k vodním obrům

Dnešní krokodýli s masivním trupem a krátkými končetinami představují pozdní, úzce specializovanou větev. Prvních zhruba třicet milionů let své historie byli krokodýlomorfové výhradně suchozemští, lehcí, dlouhonozí, aktivní lovci. Přechod k polovodnímu životu přišel až po triasově-jurském vymírání. Galahadosuchus je jedním z nejlepších příkladů té původní, „sprinterské“ fáze.

Podle Natural History Museum je holotyp uložen v londýnských sbírkách a fotografie fosilie i rekonstrukce životního vzhledu jsou dostupné online. Ve střední Evropě se srovnatelní raní krokodýlomorfové našli v jihozápadním Německu (rod Saltoposuchus), ale z území Česka potvrzený obdobný nález dosud chybí.

Článek Rychlý běžec z období triasu. Nově popsaný plaz z Británie měl lehké tělo a dlouhé nohy jako chrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ještěři a ještěrky

O ještěrce už zřejmě slyšel naprosto každý. Tento roztomilý plaz se vyskytuje i v našich končinách a je poměrně snadné ho najít například ve městě nebo někde na zahradě. Ještě je známá tím, že když ji chytnete za ocásek, tak ho pustí a uteče vám. Ocásek jí časem doroste a spokojeně si žije dál svůj plazí život. My se ovšem podíváme do jiných končin naší planety, konkrétně do Indonésie, kde se vyskytují speciální ještěři. Jsou jasně zelení, ale často se umí zabarvit jako chameleon.

Pojmenovaný exemplář

Před téměř 130 lety dorazil italský průzkumník Elio Modigliani do přírodovědného muzea v Janově s ještěrkou, kterou údajně objevil a chytil v jednom z indonéských deštných pralesů. Na základě Modiglianiho exempláře dostal v roce 1933 tento ještěr oficiální taxonomický popis a jméno Harpesaurus modigliani, jenž má až dodnes. Pro tohoto ještěra je charakteristický pozoruhodný roh, který vyčnívá z jeho nosu. V té době se tedy jednalo o opravdu zajímavý objev a ještěr byl všemi obdivován. Nikdo ovšem netušil, že to nebude mít dlouhé trvání. Od té doby už ještěra nikdo neviděl.

Mrtvola u jezera

V červnu roku 2018 se jeden nezávislý biolog, zaměřený na divočinu, vydal na průzkum ptáků do hornaté oblasti kolem jezera Toba v indonéské severní oblasti Sumatra. Zde se setkal se známým herpetologem. U jezera, které vyplňuje kalderu super vulkánu, našel biolog Putra mrtvého ještěra s velmi zajímavými morfologickými rysy. Nebyl si ovšem jistý, o jaký druh se jedná. Biolog později poslal tento vzorek ještěra do Jakarty na analýzu. Známý herpetolog tušil, že se bude jednat známou Modiglianiho ještěrku. Už při pohledu na její nos měl podezření. Podle něj je to totiž jediný druh ještěra s rohatým nose, který se v Severní Sumatře vyskytuje.

Spal na větvi

Dřevěné umění a folklór Bataků, což jsou domorodí obyvatelé tohoto regionu, zmiňují, že ještěři mají zvláštní postavení v mytologii lidí. O tomto druhu ovšem nebyla více jako 100 let žádná zpráva. Biolog Putra se pak vrátil do kaldery, aby zjistil, zda se tam nenachází další živá populace tohoto druhu. Po pěti dnech biolog našel to, co hledal. Jeden ještěr ležel na větvi a spal. Biolog ho tedy vyfotografoval, změřil jeho velikost a tvar těla, stejně jako jeho nos a hlavu. Pozoroval jeho chování, než si byl jistý, že se jedná o ještěra, kterého přes 100 nikdo neviděl.

Článek Byl objeven vzácný druh ještěrky, která byla k nenalezení přes 100 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.