Zvíře, které věda pohřbila příliš brzy

Příběh pekariho Wagnerova začíná v roce 1930, kdy paleontolog Rusconi popsal nový druh na základě subfosilních nálezů z Argentiny. Všechno nasvědčovalo tomu, že jde o dávno vyhynulého příbuzného známějších pekari páskovaných a bělobradých. Pak přišel rok 1975 a zoolog Ralph Wetzel s kolegy publikoval v časopise Science zprávu, která zoologický svět zaskočila: v paraguayském Chacu narazili na živé populace téhož druhu.

Od té doby se pro pekariho Wagnerova vžilo označení „Lazarův taxon“, druh považovaný za mrtvý, který byl znovu nalezen živý. Popularizační literatura ho nazývá i „živou fosilií“, což není formální zoologická kategorie, ale výstižná zkratka. Anatomicky má totiž blíž k vyhynulým pekari rodu Platygonus než ke svým dvěma žijícím příbuzným. Delší končetiny, redukované postranní prsty, mohutná hlava s výrazně vyvinutými nosními dutinami, to všechno jsou znaky, které paleontologové znají z fosilních nálezů a které si tento druh podržel díky životu ve specifickém prostředí suchých trnitých lesů.

A právě čelistní aparát je součástí tohoto evolučního dědictví. U předků savců plnil starý kloubní spoj mezi kostmi articulare a quadratum nosnou funkci v čelisti. Během stovek milionů let evoluce se ale tyto kosti postupně odpojily od dolní čelisti a přeměnily ve struktury středního ucha, jak loni podrobně popsal tým v časopise Nature. Pekari Wagnerův si v celkové stavbě lebky a čelistního aparátu zachoval archaičtější rysy než většina moderních savců, což z něj dělá fascinující okno do evoluční minulosti. Přesný rozsah těchto odlišností ale odborná literatura dosud nepopsala tak podrobně, aby šlo mluvit o jednom konkrétním „ztraceném mechanismu“.

Proč je každé mládě na wagonu

Čísla mluví jasně. Když Zoo Praha v roce 2016 získala své první jedince, na celém světě žilo v lidské péči pouhých 80 pekari Wagnerových v 17 institucích. V Evropě jich tehdy bylo 26 a rozmnožoval je jediný chov, berlínský Tierpark. O pět let později, v roce 2021, pražská zoo uváděla devět evropských institucí a zhruba 60 jedinců.

Jihlavská zoo patřila k průkopníkům. Druh chová od roku 2013, ale první úspěšný odchov přišel až v roce 2022, po kompletní přestavbě zázemí, která chovnému páru získanému z berlínského Tierparku konečně vytvořila vhodné podmínky. Odchov není u tohoto druhu samozřejmost. V roce 2024 se v Jihlavě narodila tři mláďata, dvě byla úspěšně odchována a starší samec putoval do zoo v Norimberku, aby posílil genetickou pestrost tamní skupiny.

Srovnání obou českých chovů ukazuje komplementární role:

• Zoo Praha – delší reprodukční historie, první český odchov v roce 2019 (teprve třetí v Evropě vůbec), do roku 2021 deset narozených mláďat a skupina o 11 jedincích.
• Zoo Jihlava – první česká zoo, kde byl druh k vidění, aktuálně sedm zvířat a kontinuální reprodukce od roku 2022.

Celý evropský chov koordinuje program EEP pod vedením berlínského Tierparku. Nejde tedy o nahodilé rozhodnutí jednotlivých zahrad, ale o řízenou správu malého genofondu, kde se pečlivě plánuje, kdo se s kým spáří a kam poputují odrostlá mláďata.

Přežil v trnitém refugiu, ohrožuje ho traktor

Pekari Wagnerův je největší ze tří žijících druhů pekari. Oproti běžnějšímu pekari páskovanému má nápadně mohutnou hlavu, delší uši, protáhlý čenich s bílými chlupy a celkově robustnější stavbu těla. Váží kolem 30 až 40 kilogramů. Jeho mláďata se na rozdíl od pruhovaných selat příbuzných druhů rodí v jednolité skořicově hnědé barvě.

V přírodě žije výhradně v Gran Chacu, rozsáhlé nížině pokrývající části Paraguaye, Bolívie a Argentiny. Odborné práce popisují, jak druh přečkal klimatické výkyvy pleistocénu a holocénu právě díky vazbě na suché trnité porosty, které fungovaly jako refugium v obdobích, kdy okolní krajinu zaplavovala vlhčí vegetace. Paradoxně právě tato úzká specializace ho dnes ohrožuje nejvíc. Gran Chaco patří k nejrychleji odlesňovaným oblastem Jižní Ameriky. Trnité lesy ustupují pastvinám a sójovým polím, k tomu přistupuje lov ze strany místních komunit.

Už v roce 1991 upozorňoval odborný časopis Oryx, že přežití druhu závisí na ochraně biotopu, vymáhání zákazu lovu a vytvoření sítě rezervací. Od té doby se situace příliš nezlepšila. Chov v zoo je tedy důležitá pojistka, ale sám o sobě druh nezachrání.

Kde mládě uvidíte a jak můžete pomoct

Jihlavská skupina žije v blízkosti pavilonu Hacienda Escondido, na mapě areálu označeného jako bod K. Zoo je otevřená denně od 9 do 18 hodin a nejsnáze se k ní dostanete MHD na Masarykovo náměstí – poté je to asi deset minut pěšky. Mládě je součástí běžného výběhu, takže ho lze zahlédnout při standardní návštěvě; nejlepší šanci na aktivní skupinu máte dopoledne krátce po otevření.

Kdo chce přispět přímo, může si pekariho Wagnerova symbolicky adoptovat za 4 000 Kč ročně prostřednictvím webu Zoo Jihlava. Peníze jdou na péči o zvířata a provoz chovného programu. Širší záchrana druhu ale stojí a padá s osudem Gran Chaca; dokud mizí trnité lesy, mizí i poslední útočiště zvířete, které přečkalo celý pleistocén a málem nepřečkalo dvacáté století.

Sedm pekari v Jihlavě nezní jako číslo, které změní svět. Ale v populaci, kde každý jedinec nese nezastupitelný kousek genofondu, je to číslo, na kterém skutečně záleží.

Článek Zoo Jihlava odchovala živou fosilii. Pekari Wagnerovo má v čelisti mechanismus, který moderní savci dávno ztratili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.