Muž bez nohou a opice na trhu

Všechno začalo nehodou. James Wide, signalista stanice Uitenhage, přišel při železničním úrazu o obě nohy. Pohyboval se na dřevěných protézách a do práce to měl daleko. Na místním trhu si jednoho dne všiml paviána, který uměl ovládat volský povoz. Koupil ho, pojmenoval Jack a začal ho učit.

Nejdřív ho Jack vozil na vozíku do práce a z práce, z kopce naskakoval sám. Postupně se naučil víc. Přestavoval signalizační páky podle Wideových pokynů, nosil klíče od uhelného skladu, údajně i zaléval záhony na nádraží. Z pomocníka se stal stálý člen staničního provozu.

Zkouška, která změnila všechno

Idyla netrvala dlouho beze sporů. Někteří cestující se bouřili proti tomu, že jejich bezpečnost závisí na opici. Po stížnostech vyslala železniční správa inspektora, aby situaci prověřil. Podle dochovaných převyprávění inspektor Jacka přímo otestoval: dával mu pokyny a sledoval, zda přestaví správné páky ve správném pořadí.

Jack neudělal jedinou chybu. Výsledek inspekce byl překvapivý i na poměry doby, která se k pracovním zvířatům stavěla pragmatičtěji než ta naše: Kapské vládní železnice paviána oficiálně zařadily na výplatní listinu jako „signalman number 2″. Dostal příděl půl lahve piva a podle řady přepisů i denní mzdu kolem 20 centů, tuto částku se ovšem v primárnějších zdrojích nepodařilo bezpečně potvrdit tak pevně jako samotný zápis na výplatní listinu.

Devět let bez zaznamenané chyby

Jack pracoval u dráhy od roku 1881 do roku 1890. Devět let. V dochovaných zdrojích se opakuje tentýž údaj: ani jedna zaznamenaná chyba při obsluze signalizace.

Jak je možné, že zvíře tak spolehlivě rozlišovalo složité zvukové pokyny? Jack nerozuměl železnici. Rozuměl vzorcům. Studie z Johns Hopkins University ukázala, že paviáni dokážou rozlišovat jemné akustické rozdíly na úrovni srovnatelné s lidmi. U Jacka šlo o přesně naučené asociace: konkrétní povel, konkrétní páka, konkrétní směr. Nic víc, ale nic míň.

Konec služby a stopa, která přetrvala

V roce 1890 Jack uhynul na tuberkulózu. Jeho příběh ale nezmizel s ním. Časopis Nature o něm psal už v 19. století a v říjnu 1990 otiskl dopis E. G. Nisbeta „Jack of all trades“, který korigoval starší nepřesnost. Jackova lebka a záznamy jsou dnes uchovány v Albany Museum v jihoafrickém městě Makhanda, dříve Grahamstown.

Zvíře, nebo zaměstnanec?

Možná hledáte paralelu. Nejbližší je role poštovních holubů v československé armádě za první republiky, zvířata nasazená při mobilizaci v září 1938 jako nedílná součást vojenské komunikace. Nebo důlní koně na Ostravsku, jejichž stopu dnes mapuje Landek Park v Petřkovicích. Rozdíl je ale podstatný: holub doručoval zprávu, kůň táhl vůz. Jack obsluhoval bezpečnostní zařízení, na kterém závisel pohyb vlaků v železničním uzlu.

Právě v tom spočívá skutečná síla jeho příběhu. Nejde o to, že pavián pil pivo. Jde o to, že formální systém (inspekce, výplatní listina, devět let provozu) uznal zvíře za dostatečně kompetentní pro práci, kterou většina lidí považuje za lidskou. Jack neprošel testem inteligence. Prošel testem spolehlivosti. A to stačilo.

Článek Pavián devět let pracoval jako výhybkář u dráhy. Za skvělé výsledky dostával plat a lahev piva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.