Proč pardubické krematorium vypadá jako pohádkový palác

Architekt Pavel Janák patřil k zakladatelům rondokubismu, specificky české architektonické vlny, jež po roce 1918 opustila ostré kubistické hrany a nahradila je kruhy, oblouky a folklorním ornamentem. Hledal se „národní styl“ pro mladou republiku a krematorium v Pardubicích se stalo jedním z jeho nejčistších projevů.

Na fasádě se vrství motivy připomínající zubořez, kulatá okénka, stylizované balustrády a dekorativní dveře. Barevnost osciluje mezi cihlovou červení a bílou omítkou. Celková silueta evokuje starokřesťanskou baziliku, ovšem přefiltrovanou slovanskou ornamentální představivostí. Uvnitř obřadní síně dominuje modrý podklad posetý žlutými slunci a hvězdami, jako by se pozůstalí loučili pod malovanou oblohou.

Dobové kremační hnutí chtělo vybudovat „Dům světla“ , prostor, kde smrt ztrácí ponurost a nabývá důstojnosti. Janák tomu podřídil každý detail. Výsledek ovšem působí paradoxně: čím zdobnější a slavnostnější stavba je, tím silněji na návštěvníka doléhá vědomí jejího skutečného účelu.

Jak Pardubice předběhly Prahu i Brno v boji za kremaci

Příběh pardubického krematoria sahá hlouběji než k položení základního kamene. Už v roce 1903 místní zastupitelstvo usilovalo o povolení žehu, v době, kdy katolická církev kremaci ostře odmítala a zákon ji zakazoval. Za první světové války se téma vrátilo z ryze praktických důvodů: ve městě fungoval vojenský lazaret a hygienické argumenty nabyly na naléhavosti.

Po vzniku Československa se legislativa změnila a Pardubice jednaly bleskově. V roce 1918 vypsaly veřejnou architektonickou soutěž, do níž se přihlásilo 81 autorů s 95 projekty. Porota první cenu neudělila. Janák skončil druhý, ale jeho přepracovaný návrh z roku 1921 nakonec městskou radu přesvědčil. Stavba byla dokončena a slavnostně otevřena roku 1923 jako jedno z prvních krematorií v republice a vůbec první mimo velká města.

Proměna českého vztahu ke kremaci od té doby proběhla dramaticky. Od meziválečného průkopnictví přes poválečný vzestup, který urychlila sekularizace a komunistický režim, až po současnost, kdy žeh představuje běžnou součást pohřebního rituálu. Sociologický ústav AV ČR sleduje tento vývoj ve čtyřech vlnách a upozorňuje i na rostoucí podíl kremací bez jakéhokoli obřadu, trend, který by Janákovu vizi „Domu světla“ patrně zarmoutil.

Spalovač mrtvol a tíha filmové asociace

Když režisér Juraj Herz natáčel v roce 1968 Spalovače mrtvol, vybral si pardubické krematorium jako jedno z klíčových míst. Groteskní příběh konformního správce krematoria, který se postupně propadá do nacistické ideologie, získal v interiérech Janákovy budovy zneklidňující vizuální rámec. Premiéra proběhla v březnu 1969, ale v atmosféře po srpnové invazi film vyzněl jako příliš ostrá alegorie. Během několika týdnů skončil v trezoru a do kin se vrátil až po sametové revoluci.

Pro herečku Vlastu Chramostovou znamenal snímek jednu z posledních velkých filmových rolí. Podle Národního filmového archivu následovalo její zařazení na seznam zakázaných osob; od roku 1973 nesměla veřejně vystupovat. Spolu s kameramanem Stanislavem Milotou dokumentovala okupaci, oba se zapojili do disentu a bytového divadla.

Jak se dostat dovnitř a co dalšího v Pardubicích stojí za zastávku

Exteriér krematoria a okolní hřbitovní areál jsou volně přístupné. Interiér se otevírá při speciálních prohlídkách a vybraných akcích, doložené jsou komentované procházky o Dušičkách, Dny otevřených dveří či příležitosti typu Den kostelů. Stálý návštěvnický okruh zatím chybí, takže kdo chce vidět malovanou oblohu obřadní síně, musí si dobře načasovat cestu.

Článek První krematorium v Česku stojí v Pardubicích a vypadá jako zámek. Rondokubistické obliny vytvářejí atmosféru, kterou si vybral Herz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Část nádraží se otevře už brzy

Zjistili jsme, že už v červnu se cestujícím otevře první polovina opravené haly a věřte nám, je opravdu na co se těšit. Lešení je totiž definitivně pryč a prostor, který roky vypadal spíš jako kulisa pro postapo film, se nám znovu ukazuje v plné parádě. A že to opravdu stojí za to.

V Pardubicích totiž rekonstrukce nádraží připomíná spíš historickou detektivku. Poválečná stavba od architektů Řepy, Dandy a Kalvody sice vypadá na pohled majestátně, ale jakmile dělníci oklepali omítku, čekalo je nemilé překvapení. „Betony z konce padesátých let byly, slušně řečeno, mizerné,“ nechal se slyšet Radomil Novák ze Správy železnic.

A aby tenhle nevšední dům vůbec udržel stabilitu a odlehčil se, musely jít staré těžké příčky k zemi. A místo nich nastoupil moderní sádrokarton, což se sice originálu příliš nepodobá, ale památkáři přimhouřili oko, protože jinak by to prostě nešlo. Budova teď sice vypadá jako z padesátek, ale uvnitř je to čisté 21. století – od klimatizace až po vytápění.

Na obnovené mozaiky je radost pohledět

Co vás ale překvapí na první pohled, jsou vyčištěné obří mozaiky na stěnách. Ty se totiž podařilo zachovat bez větších zásahů, což je malý zázrak. Horší to bylo s podlahou – ta byla od těch milionů podrážek, které po ní šlapaly, tak zdevastovaná, že museli vyrobit repliku. A vrátily se i luxferové světlíky, které teď osvětlují podzemí. Mimochodem, původně tam mělo být parkoviště, ale plán utnul jeden javor jasanolistý. Ekologové se totiž za něj postavili tak tvrdě, že auta mají smůlu a strom si tam dál v klidu vegetuje.

A fanoušky retro designu rozhodně potěší, že se na stropy vrátila původní legendární žlutá a modrá barevnost. A dostane se i na květiny na ochozech, které byly pro Pardubice tak charakteristické (jen už je nebude muset paní uklízečka zalévat konví, ale dostanou moderní systém na dešťovou vodu). Ale na to si ještě chviličku počkáme.

Správa železnic totiž teď tak trošku přehodí výhybku a stavební hluk se přesune do druhé půlky budovy, aby bylo do konce roku hotovo.

Článek Pardubické nádraží v slzách? Ne, v plné kráse! Podívejte se, jaký poklad se skrýval pod lešením se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.