Plán, který ztroskotal na vlastním člověku

O plánu na únos papeže dnes víme hlavně díky pozdní výpovědi SS-Obergruppenführera Karla Wolffa, nejvyššího velitele SS a policie v Itálii. Wolff svědčil pro církevní beatifikační proces Pia XII. a popsal scénář, v němž měly jednotky SS vtrhnout do Vatikánu, zajistit archivy i umělecká díla a přesunout papeže i kurii pryč z Říma. V sekundárních zdrojích se objevují varianty cílové destinace, Slezsko, nebo dokonce Lichtenštejnsko. Přímý Hitlerův písemný rozkaz se ovšem nikdy nepodařilo dohledat; celé tvrzení stojí na Wolffově svědectví a navazujících indiciích, včetně záznamu o schůzce v Benátkách 29.–30. července 1943, kde se o plánu údajně jednalo.

Wolff rozkaz neprovedl. Podle vlastních slov papeže varoval. Motivy? Pravděpodobně pragmatismus. Wolff si v chaotické Itálii roku 1943 budoval manévrovací prostor a kanál k západním Spojencům, totéž, co mu o dva roky později umožnilo vyjednat tajnou kapitulaci německých sil v severní Itálii v rámci operace Sunrise. Po válce mu tyto kontakty pomohly k mírnému zacházení: v roce 1949 byl zproštěn v hamburském procesu. Spravedlnost ho ale dohnala; v šedesátých letech byl znovu odsouzen za podíl na deportacích Židů do Treblinky.

Výstava, která měla zničit moderní umění, a udělala mu reklamu

Únos papeže nebyl jedinou akcí, která se režimu obrátila proti němu. O čtyři roky dříve, 19. července 1937, otevřel nacistický aparát v Mnichově výstavu s názvem Entartete Kunst, „Zvrhlé umění“. Cíl byl jasný: veřejně ponížit moderní umění, zesměšnit expresionismus, dadaismus i abstrakci a ukázat je jako symptom rasového úpadku. Přes 740 děl bylo nainstalováno záměrně ponižujícím způsobem: šikmo zavěšené obrazy, urážlivá hesla na zdech, celá expozice sestavená ve spěchu za méně než tři týdny.

Výsledek? Přes dva miliony návštěvníků jen v Mnichově. Souběžná Velká německá umělecká výstava, která měla předvést „zdravé árijské umění“, přilákala méně než 500 tisíc lidí. Deutsche Welle ji označuje za jednu z nejnavštěvovanějších výstav moderního umění vůbec. Nacisté přecenili svou schopnost nadiktovat publiku estetickou reakci. Lidé přišli, a místo odporu k modernímu umění ho viděli, mnozí poprvé. Část vystavených děl přežila v mezinárodních sbírkách; online projekt MoMA „Degenerate Art“ dnes ukazuje konkrétní dochované práce. Obrovská část ale zmizela, prodána do zahraničí za devizy, nebo prostě zničena.

Zajímavý je i český přesah. Už na podzim 1937 proběhla v Praze výstava „Němečtí expresionisté“, kterou databáze Ústavu dějin umění AV ČR popisuje jako přímou protireakci na mnichovskou kampaň. Praha reagovala téměř okamžitě. Dnes jsou díla autorů zasažených nacistickou kulturní čistkou, Oskara Kokoschky či Wenzela Hablika, k vidění ve stálé expozici Národní galerie Praha.

Árijské dítě, které bylo židovské

Snad nejabsurdnější selhání rasové ideologie se odehrálo v Berlíně. Fotograf Hans Ballin dodal do propagandistické soutěže o „nejkrásnější árijské dítě“ portrét šestiměsíční holčičky. Snímek zaujal Goebbelsův aparát natolik, že vyšel na obálce časopisu Sonne ins Haus a později i na pohlednicích. Dítě na fotografii se jmenovalo Hessy Levinsons Taftová. Byla Židovka.

Podle Hessyiny orální historie pro americký Památník holocaustu Ballin věděl, koho fotografuje, a poslal snímek do soutěže jako tichý výsměch rasové logice. Režim, posedlý tříděním lidí podle lebek a nosů, nedokázal rozpoznat „neárijské“ dítě na vlastním propagandistickém materiálu. Hessyina rodina uprchla z Německa roku 1938 do Paříže, později na Kubu a po válce do Spojených států. Hessy se stala chemičkou a univerzitní pedagožkou. Zemřela v lednu 2026.

Ideologie jako zdroj selhání

Lákavé je vidět v těchto příbězích nekompetenci. Jenže nacistický režim uměl jednat i s brutální efektivitou; stačí připomenout operaci Eiche, vyproštění Mussoliniho 12. září 1943, kdy výsadkáři a kluzáky provedli přesně zorganizovanou akci v horském hotelu na Gran Sasso. Selhání u únosu papeže, u výstavy „zvrhlého umění“ i u soutěže o árijské dítě nevznikala navzdory síle režimu. Vznikala z ní.

Fanatická ideologie nicméně vytvářela slepá místa. Rasová logika selhávala, protože žádná rasová logika fungovat nemůže. Propagandistická mašinérie přeceňovala svou moc nad myšlením publika. A vnitřní rivalita aparátu, Wolff proti Hitlerovu rozkazu, pragmatismus proti fanatismu, rozbíjela i plány, které měly být provedeny s vojenskou přesností.

Článek Nacistický režim připravoval únos papeže a další plány, které skončily neúspěchem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sňatek jako politická šachovnice

Lucrezii bylo třináct, když ji otec provdal za Giovanniho Sforzu, pána Pesara. Manželství mělo zpečetit alianci s mocným milánským klanem. Jenže italská politika se točila rychle. Aliance přestala být výhodná a Borgiové potřebovali Lucrezii volnou pro nový tah. Alexandr VI. proto zahájil proces anulace s oficiálním zdůvodněním, že manželství nebylo nikdy naplněno, Giovanni Sforza je prý impotentní. Britannica výslovně mluví o „pochybných důvodech“.

Sforza se bránil jedinou zbraní, kterou měl. Odmítl přijmout ponížení a rozšířil obvinění, že papež chce dceru zpět nikoli pro dynastickou hru, ale kvůli sexuální touze. Italská encyklopedie Treccani zasazuje tuto pomluvu přesně do kontextu politické roztržky, šlo o odvetu poraženého zetě, ne o svědectví očitého svědka. Přesto se řeči uchytily. Řím miloval skandál a Borgiové mu dávali materiál v přebytku.

Mrtvola v Tibeře a dítě bez otce

Anulace proběhla, ale klid nenastal. V únoru 1498 bylo z Tibery vytaženo tělo Pedra Calderona, papežského komorníka, spolu s tělem Lucreziiny společnice. Calderon byl pokládán za jejího milence. Dobové prostředí automaticky ukázalo na Borgii, podle serveru HistoryExtra padlo podezření spíše na Lucreziina bratra Cesareho než na samotného papeže, přímý důkaz ale chybí u obou.

Krátce nato se objevilo dítě známé jako Infans Romanus, malý Giovanni Borgia. Alexandr VI. vydal dvě papežské buly k jeho původu: jedna ho prohlašovala za Cesarova syna, druhá, tajná, za syna samotného papeže. Dvě protichůdné listiny z téhož úřadu. Kdo byl skutečným otcem, zůstává dodnes otevřené. Jisté je jen to, že Alexandr dokázal papežskou autoritou přepsat i biologickou realitu, nebo alespoň její úřední verzi.

Černá legenda versus doložená fakta

Příběh Borgiů žije staletí právě proto, že se v něm prolíná tvrdé jádro s neověřitelnými legendami. Co je doložené? Porušování celibátu, legitimizace nemanželských dětí, politické sňatky Lucrezie, anulace, dvě buly k Infans Romanus, Calderonova smrt. To vše stojí na solidních pramenech, včetně deníku papežského ceremoniáře Johannese Burcharda, který zaznamenával dění u dvora z první ruky.

Co doložené není? Incest. Orgiastické bankety v popisované podobě. Systematické travičství. Tyto příběhy stojí buď na Sforzově pomstě, nebo na izolovaných zmínkách bez nezávislého potvrzení. Akademická práce Ágnes Máté z Cambridge ukazuje, jak Alexandr VI. používal papežské akty k „obnově“ Lucreziiny panenské reputace, tedy jak institucionální moc přepisovala ženskou identitu podle momentální potřeby. To je dostatečně děsivé i bez incestní legendy.

Nebyl jediný, ale byl nejsystematičtější

Alexandr VI. nebyl první ani poslední skandální papež. Jan XII. v desátém století proslul tak hrubou nemravností, že ho současníci obviňovali z proměny Lateránu v nevěstinec. Benedikt IX. šel ještě dál, papežství prodal a pak si ho znovu nárokoval. Borgiův pontifikát ale vyniká něčím jiným: mírou, s jakou propojil rodinnou dynastickou strategii s nejvyšším duchovním úřadem. Nejen porušoval pravidla, přepisoval je bulami s papežskou pečetí.

Lucrezie po Borgiích: vévodkyně, správkyně, kajícnice

Po otcově smrti v roce 1503 se Lucreziin život radikálně proměnil. Třetí manželství s Alfonsem d’Este ji přivedlo do Ferrary, daleko od římských intrik. A právě zde vystoupila ze stínu černé legendy. Roku 1505 jí manžel svěřil vyřizování žádostí poddaných, reálnou správní agendu, ne dekorativní roli. Italské ministerstvo kultury ji dnes výslovně označuje za aktivní hybatelku intelektuálního a uměleckého života ferrarského dvora. V posledních letech života se obrátila ke zbožnosti, jako by se snažila vybudovat identitu, kterou jí otec nikdy nedovolil mít.

Nejstrašnější na příběhu Alexandra VI. a jeho dcery není to, co se možná dělo za zavřenými dveřmi papežského paláce. Je to jistota, že muž s klíči od nebeské brány dokázal jedním podpisem zrušit manželství, přepsat panenství a vyrobit legendu, která jeho dceru pronásleduje přes pět set let.

Článek Měl ji raději než Boha. Děsivé tajemství chlípného papeže, který anuloval manželství své dcery kvůli vlastní touze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.