Legenda a dokument si tu odporují

Ve VědaŽivě jsme si na oficiálním webu baziliky ověřili, že dnešní svatyně uchovává tilmu, tedy plášť či plátno spojované s Juanem Diegem. Podle Vatikánu byl Juan Diego svatořečen. To ale samo o sobě ještě neříká nic o tom, jak obraz skutečně vznikl.

Nejhlasitější řeči o popření fyziky stojí hlavně na Callahanově studii The Tilma Under Infra Red Radiation z roku 1981. Autor v ní u původní figury neviděl podkresbu, klížení ani přelakování, zároveň ale připustil pozdější lidské zásahy u měsíce, anděla a paprsků.

A časová osa příběh zamotá ještě víc. Podle oxfordského výkladu Timothyho Matoviny přišlo plné sepsání zjevení až v letech 1648 a 1649, zatímco úctu k obrazu bezpečně dokládají prameny nejméně od roku 1556. Jakmile odložíme senzaci, zůstane tvrdší otázka.

Právě tady vzniká omyl. Populární texty často vezmou pozdně zapsanou legendu, spojí ji s Callahanem a tváří se, že drží přímý důkaz z roku 1531. Jenže mezi tradicí a dokumentem zeje mezera a ta mění tón celé debaty.

Materiál mluví střízlivěji než zázrak

Když jsem pro VědaŽivě prošla odborné zdroje, narážela jsem pořád na stejný vzorec: internet opakuje Callahana, ale mnohem tišeji zmiňuje opačný pól. Studie Jeanette Favrot Peterson v The Americas shrnuje, že restaurátor José Sol Rosales po mikroskopickém zkoumání v listopadu 1982 uzavřel, že obraz je výsledkem lidské práce.

V citacích jeho nepublikovaných závěrů se navíc objevují běžné pigmenty, nepravidelná bílá přípravná vrstva i techniky známé v 16. století.

To je přesně moment, kdy slovo zázrak narazí na materiál. Z obrazu typu archeiropoietos, tedy díla údajně nevytvořeného lidskou rukou, se v odborném čtení stává malba, která nese stopy běžné dílny. Callahan proto nevypadá jako verdikt vědy, ale jako jeden často citovaný podklad proti jiným, velmi pozemským nálezům.

Jméno autora se z mlhy přece jen vynořuje

Nejblíž ke jménu autora vede rok 1556. Historická sekce baziliky připomíná kázání františkána Francisca de Bustamanteho z 8. září 1556, v němž napadl kult obrazu a tvrdil, že jej namaloval „indián Marcos“.

Peterson upozorňuje, že spojení tohoto Marcose přímo s Marcosem Cipacem de Aquinem se v literatuře prosazuje až od konce 19. století, takže nejde o definitivní rozsudek. Přesto právě Marcos dnes představuje nejsilnější lidskou hypotézu a s ní i směr, kterým se spor začne skládat.

Jakmile obraz začne dávat smysl jako lidské dílo, začne dávat smysl i jeho styl. Ikonografie, tedy soubor obrazových znaků, podle nichž kunsthistorici poznávají původ a význam díla, neukazuje na izolovaný úkaz mimo dějiny. Naopak. Obraz zapadá do raně koloniální malby Nového Španělska.

Styl obrazu sedí do dějin až nepříjemně dobře

Kapitola Cambridge o evropských tiscích vysvětluje, že mexická Guadalupská vyrůstá i z evropských vzorů, které kolovaly v Novém světě. Peterson ji zároveň propojuje s tradicemi Assunty, Immaculaty a apokalyptické ženy oděné sluncem. Nejde o důkaz podvodu, ale o normální kunsthistorický kontext koloniální směsi, která obrazu dala mimořádnou sílu.

Ve VědaŽivě nám po projití zdrojů vychází nepohodlný verdikt: pro věřící zázrak, pro badatele historicky čitelná koloniální ikona. Oxfordský výklad o mexickém národním symbolu ukazuje, proč spor přežil staletí, a katalog Yale MAVCOR objekt přímo vede jako malbu na látce a připisuje jej Marcosi Cipacu de Aquinovi.

Veřejnost čeká souboj „Bůh, nebo člověk“, jenže skutečné tajemství dnes neleží v pádu fyziky, ale v tom, proč legenda tak úspěšně vytlačila nejpravděpodobnější lidský podpis.

Článek Věda v koncích: Obraz Panny Marie Guadalupské popírá fyzikální zákony. Kdo ho skutečně stvořil? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.