Hrad, který nikdy nebyl hradem

Stavbu zahájil roku 1801 kníže Alois I. Josef z Lichtenštejna podle projektu architekta Josepha Hardtmutha, téhož, který stojí za řadou dalších staveb v Lednicko-valtickém areálu. Záměr byl jasný: vytvořit romantickou kulisu pro lovecké společnosti. Janohrad sloužil jako shromaždiště před hony, místo posledních lečí a hostin. Po smrti Aloise I. stavbu dokončil jeho bratr Jan I. Josef, po němž hrad nese jméno.

Poloha nebyla náhodná. Janohrad stojí na místě obtékaném ze tří stran rameny Dyje a Staré Dyje, v samém srdci lužní krajiny, která je součástí krajinné památky UNESCO Lednicko-valtického areálu. Celá kompozice pracuje s cílenými průhledy, a právě z ochozů Janohradu se otevírá jeden z nejpůsobivějších: meandrující vodní ramena lemovaná starými duby a jasany, bez jediné moderní stavby v zorném poli.

Co uvidíte uvnitř i venku

Prohlídkový okruh je jediný, trvá asi 25 minut a provází jím průvodce. Skupiny mají maximálně 30 osob, takže se nebudete mačkat v úzkých chodbách. Trasa vede přes velký Rytířský sál, dva dámské salónky a salónky ve věžích, a právě přesuny mezi nimi se odehrávají po otevřených ochozech prvního patra. Tam je ten moment, kvůli kterému sem lidé jezdí.

Otevřené hradby znamenají volný výhled do korun lužního lesa a na vodní síť pod ním. Stará Dyje se tu větví do několika ramen a kanálů, které vytvářejí krajinu připomínající spíš mokřadní divočinu než zámecký park. Právě ten kontrast (uvnitř lovecká elegance, venku divoká voda) dělá z Janohradu místo, které se nedá nahradit fotografií.

Podle nás je nejsilnější hodnota Janohradu právě v téhle kombinaci: krátká, soustředěná prohlídka a pak hodiny v krajině kolem. Kdo hledá rozsáhlé interiéry plné nábytku a porcelánu, ať zamíří na hlavní zámek. Kdo chce výhledy, vodu a klid, ten je tu správně.

Jak se tam dostat: pěšky, nebo lodí

Z centra Lednice vede k Janohradu pěší trasa parkem, která měří přibližně čtyři kilometry jedním směrem. Cesta je rovinatá, vede po parkových cestách přes minaret a podél Staré Dyje a zvládne ji průměrně zdatný chodec bez speciální výbavy. Podle provozovatele lodních plaveb je vzdálenost od zámku k minaretu 1,5 km a od minaretu k Janohradu dalších 2,5 km.

Druhou variantou je kombinace lodi a chůze. Komentovaná plavba ze zámku k minaretu trvá 20 minut, z minaretu k Janohradu dalších 40 minut. Jedním směrem po vodě, zpátky pěšky, nebo naopak. Pro rodiny s dětmi je to praktické řešení, které zkrátí pochod a přidá zážitek na vodě.

• Pěšky celá trasa: cca 4 km jedním směrem, rovný terén, parkové cesty
• Lodí + pěšky: 60 minut plavba jedním směrem, zpět pěšky (nebo obráceně)
• Parkování v Lednici: parkoviště A/B v ulici 21. dubna, 35 Kč/hod., max. 100 Kč/den; levnější celodenní varianta parkoviště C, 90 Kč/den

Kdy otevírá a kolik zaplatíte

Tady je zásadní detail pro každého, kdo plánuje jarní výlet: lednický zámek a skleník otevřely už 31. ledna 2026, jarní lodní plavby rovněž fungují. Ale samotný Janohrad zahajuje pravidelnou návštěvní dobu až 1. května 2026. Kdo přijede v březnu nebo dubnu, uvidí hrad jen zvenčí.

Vstupné na Janohrad činí 140 Kč za dospělého. Pro srovnání: základní okruh Reprezentační sály na lednickém zámku stojí 300 Kč. Janohrad tak vyjde na necelou polovinu ceny a prohlídka je výrazně kratší, což nemusí být nevýhoda, pokud zbylý čas strávíte v lužní krajině kolem.

Rezervace předem není pro jednotlivce povinná, stačí přijít na místo. Kdo chce jistotu, může si koupit vstupenku online, ale pozor: eTicket je třeba zakoupit nejpozději 48 hodin před prohlídkou. Na spontánní výlet tedy počítejte s nákupem u pokladny.

Klidnější Lednice pro ty, kdo nehledají davy

Lednice patří k nejnavštěvovanějším památkám ve správě NPÚ na Moravě a ve Slezsku. Janohrad leží na periferii areálu, má jediný krátký okruh s omezenou kapacitou a přístup k němu vyžaduje několik kilometrů chůze nebo plavbu. Přesná návštěvnost Janohradu se veřejně neuvádí, ale už samotný formát místa funguje jako přirozený filtr davů.

Právě proto dává smysl brát Janohrad ne jako „menší Lednici“, ale jako jiný typ zážitku. Dvacet pět minut s průvodcem, otevřené ochozy nad vodou a pak dlouhá procházka lužním lesem zpátky k autu. Romantická zřícenina, která nikdy nebyla zříceninou, v krajině, která nikdy nebyla divoká, a přesto obojí působí přesvědčivě.

Článek Romantická zřícenina bez střechy láká na krásný výhled. Z ochozů lednického Janohradu uvidíte ramena řeky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo byla „svatá holčička“ a proč u jejího hrobu přetrvává kult proseb

Nejpravděpodobnější identifikace vede k Anně Degenové, dítěti pohřbenému kolem roku 1851. Spolek Malostranský hřbitov uvádí jméno „zřejmě Anička Degenová“, zemřelá ve třech či pěti letech. Literární podobu příběhu vytvořil spisovatel František Kožík v knize Svatá holčička z roku 1943, v níž je Aninka dobrosrdečné dítě pomáhající chudým, které tragicky zahyne po pádu z okna, když se natahuje pro panenku. Po smrti má dál konat dobrodiní.

Z téhle tradice vyrostl zvyk, který přežil obě světové války i čtyřicet let komunismu. Děti sem nosily kytičky a papírky s přáními nejpozději do poloviny 20. století; prosby se týkaly uzdravení, školního úspěchu, osobního štěstí. Legenda z anonymního dětského hrobu udělala ochránkyni a prostřednici naděje. Dnešní plastika na náhrobku je přitom kopie, originál sochy Anny Degenové byl po rekonstrukci uložen do lapidária na Vinohradských hřbitovech.

Proč hřbitovy přitahují víc než běžné památky: tajemství genia loci

Genius loci, duch místa, označuje identitní charakter lokality a subjektivní vazbu, kterou si k ní člověk vytváří. Na hradech a v muzeích dominuje výklad a faktografie. Hřbitov funguje jinak. Vstupuje sem pieta, pomalejší rytmus, vědomí konečnosti, osobní vzpomínky a symbolické čtení náhrobků. Akademické texty o hřbitovní turistice zdůrazňují dualitu objektivního a subjektivního: kámen, kov, zeleň a kompozice prostoru na jedné straně; symbolika, vztah živých a mrtvých, paměť a vlastní interpretace na straně druhé.

Právě proto hřbitovy oslovují překvapivě pestré publikum. Prague City Tourism jmenuje fotografy, studenty, zamilované páry i maminky s kočárky. Motivace sahají od estetiky a klidu přes historii až po spirituální vazbu. Hřbitov slouží současně jako galerie pod širým nebem, park, místo paměti i prostor k zastavení. Malostranský hřbitov tenhle efekt zesiluje rituálem u svaté holčičky: návštěvník tu nečte jen popisku, ale má důvod se ztišit a něco na místě osobně prožít.

Kam za funerální turistikou v Praze a Brně: mapa nejsilnějších zážitků

Praha nabízí koncentraci funerálních cílů, jakou na tak malém území v Evropě hledáte těžko:

• Olšanské hřbitovy – přes 50 hektarů, přibližně dva miliony pohřbených, hrob Franze Kafky.
• Vyšehradský hřbitov a Slavín – na 600 významných osobností české kultury, sochařsky výjimečné náhrobky.
• Nový židovský hřbitov – intimnější prostor s jiným typem paměti.
• Malostranský hřbitov – romantický, komorní, s živým návštěvnickým rituálem.

Brno přidává vlastní, odlišně komponovanou nabídku. Ústřední hřbitov zabírá 56 hektarů, pojme kolem 80 000 hrobových míst a přibližně 400 000 zesnulých. Kostnice u sv. Jakuba, zpřístupněná v roce 2012, uchovává pozůstatky více než 50 000 lidí; oficiální materiály ji označují za druhou největší v Evropě. Městské informační centrum už při otevření kostnice propagovalo takzvanou funebrální trasu propojující podzemní kostnici, hodinový stroj na náměstí Svobody a kapucínskou hrobku.

Funerální turistika v Česku dávno překročila hranici okrajové kuriozity. Vyšehrad ve výroční zprávě za rok 2024 eviduje 202 účastníků speciální prohlídky Tichá sláva Vyšehradu a 1 473 návštěvníků skupinových komentovaných okruhů. Správa pražských hřbitovů pořádá vlastní komentované vycházky, spolek Malostranský hřbitov chystá na červen 2026 Májové slavnosti se dvěma průvodcovskými trasami. V Brně město zařadilo Ústřední hřbitov do projektu Autentické prohlídky Brna.

Článek Na Malostranském hřbitově lidé nechávají vzkazy u hrobu „svaté dívky“. Funerální turistika funguje na principu genia loci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kniha, kterou neuzvedne jeden člověk

Listy měří 89 × 49 centimetrů. Je jich zhruba 310, všechny z telecího pergamenu. Písmo má výšku pouhých 2,5 až 3 milimetry a běží ve dvou kolonách po 106 řádcích na stránku. Když si to přepočítáte, jediný list pojme tolik textu jako několik stran moderní tištěné knihy. Celek váží 75 kilogramů, k přenosu jsou potřeba minimálně dva lidé.

Národní knihovna Švédska ho označuje za pravděpodobně největší dochovaný středověký rukopis na světě. Superlativ nestojí jen na jednom parametru. Existují větší středověké desky, existují těžší svazky liturgických zpěvů. Ale kombinace rozměru, hmotnosti, rozsahu textu a jednotného rukopisu jednoho písaře nemá v dochovaném fondu obdobu.

Ďábel proti Nebeskému Jeruzalému

Portrét ďábla zabírá celou stránku, sám o sobě neobvyklý formát, protože středověké umění zobrazovalo démony téměř výhradně jako součást narativních scén, ne jako izolované portréty. Postava sedí v prázdné krajině mezi dvěma věžemi, má zdvižené ruce se čtyřmi prsty, oděv z hranostajové kožešiny a z koutků pootevřené grimasy jí vyčnívají dva dlouhé červené jazyky.

Klíčový detail ale leží na protější straně. Tam je celostránkový obraz Nebeského Jeruzaléma, zlaté město spásy. Dvojstrana funguje jako vědomý morální kontrast: vlevo věčný život, vpravo věčné zatracení. Nejde o kuriózní kresbu schovanou kdesi uprostřed textu, ale o promyšlenou kompozici, která čtenáři říká: tady je řád světa, vyber si stranu. Podle oficiálního výkladu ikonografie švédské knihovny je právě tato dvojstrana jedním z nejneobvyklejších obrazových řešení v celém středověkém knižním umění.

Knihovna v jedné knize

Označení „bible“ je zavádějící. Starý a Nový zákon tvoří sice jádro, ale zdaleka ne celý obsah. Codex Gigas obsahuje:

• Josepha Flavia, Židovské starožitnosti a Válku židovskou, tedy dějiny starověkého Izraele a Říma.
• Isidorovy Etymologie, středověkou encyklopedii, která pokrývá vše od gramatiky přes zoologii po astronomii.
• Lékařské kompendium včetně textů z okruhu Ars medicinae.
• Kosmovu kroniku, dějiny Čechů od mýtických počátků.
• Kalendář, nekrolog a zpověď hříchů, praktické liturgické nástroje.
• Magické formule a zaklínadla, nikoli „satanistické“, ale běžnou součást středověké klášterní praxe, kde se exorcismy a ochranné formule řadily vedle modliteb.

Z rukopisu byly navíc v pozdějších staletích vyřezány listy s Řeholí svatého Benedikta, což připomíná, že kniha plnila i praktickou klášterní funkci. Největší senzací Codexu tedy není „satanismus“, ale ambice jednoho středověkého pracoviště vtěsnat celý řád světa do jediného svazku.

Legenda versus expertiza

Příběh je prostý a působivý: mnich odsouzený k zazdění slíbil, že za jedinou noc napíše největší knihu světa. Když o půlnoci zjistil, že to nestihne, přivolal ďábla a zaplatil vlastní duší. Legenda se traduje nejméně od středověku a posiloval ji zápis jména „Herman inclusus“ v nekrologu rukopisu; slovo inclusus ale podle odborníků znamená spíš izolovaného kajícníka než důkaz zazdění za trest.

Novověk přidal další vrstvy. Knihovníkův sluha prý v noci viděl knihy „tančit“ kolem Codexu. Švédský dramatik August Strindberg si měl tajně otevřít knihovnu a Ďáblovu bibli číst při světle sirek. Jsou to anekdoty, které říkají víc o dobové fascinaci než o rukopisu samotném.

Co říká expertiza? Písmo je po celém rukopisu pozoruhodně jednotné, podle švédské knihovny ho s největší pravděpodobností psal jediný písař. Odborné odhady mluví o práci trvající desítky let, nikoli jednu noc. Datace vzniku se pohybuje mezi lety 1204 a 1230. Rukopis pravděpodobně vznikl v prostředí benediktinského kláštera v Podlažicích u Chrudimi; kalendář zmiňuje české světce, nekrolog obsahuje česká jména a text zahrnuje Kosmovu kroniku.

Z Čech přes Prahu do Stockholmu

Cesta Codexu je dobře doložená. Roku 1295 byl zastaven cisterciákům v Sedlci a následně vykoupen pro břevnovský klášter. Přes Kutnou Horu a Broumov se dostal zpět do Prahy, kde si ho roku 1594 odvezl Rudolf II. na Pražský hrad. V červenci 1648, při švédském dobytí Prahy na samém konci třicetileté války, putoval jako válečná kořist do Stockholmu.

Tam ho v květnu 1697 málem zničil požár paláce Tre Kronor. Z 24 500 knih a 1 400 rukopisů královské knihovny se zachránila jen menší část. Codex přežil díky tomu, že ho někdo vyhodil z okna. Vazba utrpěla vážné poškození, ale pergamenové listy zůstaly čitelné.

Česká republika se o navrácení rukopisu pokusila opakovaně, podle Ministerstva obrany ČR vždy bez úspěchu. Švédská knihovna otázku vrácení válečné kořisti odmítá z právních a systémových důvodů. Jediný návrat na české území proběhl od září 2007 do ledna 2008, kdy byl Codex zapůjčen na výstavu v pražském Klementinu.

Dnes leží v prosklené vitríně v Treasury Room stockholmské Národní knihovny. Návštěvník uvidí zavřený svazek a vedle něj může digitálně listovat celým rukopisem na velkém monitoru. Kompletní digitalizovaná verze je volně dostupná i online přes Library of Congress, bez geografického omezení, z kteréhokoli českého počítače.

Sedmdesát pět kilogramů pergamenu, jeden písař, desítky let práce. A na jedné stránce ďábel, který podle legendy celou tu práci zvládl za noc. Právě v tom rozporu, mezi měřitelným lidským výkonem a neměřitelnou středověkou představivostí, Codex Gigas dodnes žije.

Článek Codex Gigas fascinuje rozměry, portrétem ďábla i příběhy, které kolem něj vznikly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Silnice pro obchodní park, ne pro město

Komunikace Nová Zelená není úzká příjezdovka k pár domům. Podle oznámení záměru z roku 2020 má napojit Shopping park Nová Zelená a rozvojovou lokalitu Nových Kuklen na silnici I/11, ulici Za Škodovkou a dále na Pražskou a Gočárovu třídu. EIA pro obchodní park počítala s generovaným provozem 7 966 vozidel za den. Příkazní smlouva mezi městem Hradec Králové a investorem Endeta z roku 2025 spojuje přípravu komunikace přímo s tímto investičním záměrem.

Jenže tatáž smlouva obsahuje pasáž, kterou stojí za to číst pozorně: výslovně připouští riziko, že se povolení pro Novou Zelenou nepodaří získat. A návrh nového územního plánu města už počítá s jinou podobou celé komunikace, než jakou investor připravuje podle plánu stávajícího. Trasa tedy není vytesaná do kamene. Spíš do excelu, a vše se ještě může změnit.

Ochrana, která zatím neexistuje

Tady je jádro problému. Kuklenské rondely nemají v tuto chvíli doloženou pravomocnou individuální památkovou ochranu. Byl podán podnět k prohlášení za kulturní památku, Muzeum východních Čech jej písemně podpořilo, ale ministerské řízení, pokud vůbec formálně začalo, zatím nedospělo k rozhodnutí.

Srovnání se Stonehenge, které se v debatě opakuje, je poučné hlavně v jednom bodě: nejde o velikost kamenů, ale o sílu ochranného režimu. Stonehenge je od roku 1986 na seznamu světového dědictví UNESCO, má zákonnou ochranu, management plán, správu English Heritage a National Trust. I tak se tam ale dodnes řeší střet s dopravní infrastrukturou uvnitř mimořádně silného rámce. V Kuklenách se spor odehrává bez jakéhokoli srovnatelného štítu.

Muzeum východních Čech přitom na svém webu výslovně upozorňuje, že pouhé spoléhání na záchranný archeologický výzkum před stavbou je v územním plánování nedostatečné. Záchranný výzkum zachrání dokumentaci, řezy příkopy, vzorky pro datování, movité nálezy. Nezachová ale fyzickou existenci celku ani možnost, aby budoucí generace použily metody, které dnes ještě neznáme, na neporušeném originálu.

Petice a okno, které se zavírá

Na začátku července 2026 spustil Martin Hanousek na webu Petice.com elektronickou petici s konkrétními požadavky: zahájit a podpořit řízení o prohlášení za kulturní památku, ochránit lokalitu před komunikacemi a promítnout to do územního plánu. Kampaň podpořila i královéhradecká organizace Strany zelených, která zřídila web kuklenskerondely.cz jako rozcestník k podkladům.

Otevřené dokumenty nicméně neukazují pevné datum zahájení stavby. Projekt je stále v přípravné a povolovací fázi. To znamená, že prostor pro změnu trasy nebo pro silnější památkovou ochranu reálně existuje, ale zužuje se s každým krokem v povolovacím procesu.

Co je vlastně v sázce

Ve střední Evropě je dnes známo přes 200 rondelů a nové lokality přibývají. Kuklenský komplex je ale výjimečný tím, že nejde o izolovaný areál, ale o dvojici svatyní v rámci téměř neporušené osady, a to uvnitř stotisícového města. Šest a půl tisíce let, zhruba 260 až 320 lidských generací, přežila lokalita pod zemí jednoduše proto, že přes ni nikdo nepostavil nic destruktivního. Teď se rozhoduje, jestli ta poslední generace bude první, která ji nenávratně překryje asfaltem, nebo první, která ji skutečně ochrání.

Článek 300 generací rondely v Hradci Králové chránilo. Ta naše je chce zlikvidovat kvůli příjezdové silnici se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokladnice s devíti klíči

Tím nejsvětějším místem na hradě byla (a dodnes je) Kaple svatého Kříže. Ta ale zdaleka nebyla jen na modlení, jak nám průvodkyně během prohlídky několikrát zdůraznila. Byla to pokladnice s metr tlustými zdmi a dveřmi na devět zámků. A když tam vejdete, hned pochopíte proč. Stěny posázené drahokamy a stovky obrazů od mistra Theodorika mluví samy za sebe. A opět – nejsou to jen dekorace. Každý ten obraz je vlastně taková „stráž“ pokladu. Je to fascinující místo, kde se středověká zbožnost potkává s paranoiou člověka, co má doma pod polštářem říšské korunovační klenoty (to nemám ze své hlavy, to zase parafrázuji průvodkyni).

Svatý grál: Krásná pohádka, ale kde nic, tu nic

Teď k té největší záhadě. Je tam někde zazděný svatý grál? No, bylo by to sice fajn a turisté ze všech koutů světa by v takovém případě nejspíš utrhali průvodcům ruce, ale historikové nad tím jen smutně kroutí hlavou. V žádném inventáři (a že si tehdy na papírování potrpěli) o grálu není ani čárka.

Ta legenda o grálu na Karlštejně vznikla nejspíš až mnohem později, možná i díky tomu, jak tajemně kaple vypadá. Karel IV. byl sice schopný sehnat kdejakou svátost, ale grál byl i pro něj spíš literární mýtus než reálný předmět k mání. Přesto se najdou hledači záhad, kteří tvrdí, že specifická geometrie hradu a rozmístění obrazů v kapli jsou vlastně šifrou k jeho nalezení a že je jen otázkou času, kdy se to někomu povede. No, uvidíme, jestli s tím někdy někdo pohne.

Zazděné poklady a chodby, co nikam nevedou

Co se ale potvrdilo, jsou ty zazděné prostory. Nečekejte v nich ale kostlivce s mapou k pokladu. Karlštejn prošel v 19. století dost drsnou rekonstrukcí pod taktovkou architekta Josefa Mockera (to je ten, co nám „vylepšil“ i svatého Víta). A při ní se skutečně narazilo na dutiny v masivních zdech.

Ale bohužel – zase to není žádná romantika. Tyhle skrýše měly úplně jednoduchý účel – když šlo do tuhého a k hradu se blížili nepřátelé, cennosti se prostě zašily do zdí, nahodilo se to omítkou a dělalo se, že tam nic není. Jedním z největších objevů byl takzvaný Karlštejnský poklad, což je soubor desítek luxusních předmětů, které někdo schoval při husitských válkách. Našly se tam prsteny, brože i unikátní nádoby, které nám dodnes ukazují, jak si tehdejší smetánka žila na vysoké noze. Inu, je to alespoň něco, ne?

Článek Není to jen hrad, je to obří trezor. Otec vlasti nechal ve stěnách Karlštejna vybudovat množství úkrytů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Půdorys, který si říká o mýtické čtení

Samotné ministerstvo kultury popisuje, jak se s postupem výzkumu odkrývá téměř labyrintní uspořádání. Jednotlivé části stavby spolu komunikují úzkými otvory a průchody, nikoli otevřenými chodbami. Kdo si zkusí mentálně projít tímto prostorem od vnějšího prstence ke středu, narazí přesně na ten typ dezorientace, který si moderní člověk spojuje s labyrintem: stále další zeď, stále další odbočka, a centrum, které je blízko, ale ne snadno dosažitelné.

Tohle není jen novinářská metafora. Odborný časopis Archaeological Reports vydaný nakladatelstvím Cambridge popisuje Papouru jako první monument tohoto druhu na Krétě a pracuje přímo s formulací almost labyrinthine structure. Paralely k jiným minojským stavbám se hledají obtížně, a právě tato neobvyklost dráždí představivost víc než cokoliv jiného.

UNESCO samo propojilo minojskou architekturu s pamětí labyrintu

Nejsilnější podpěru pro titulkovou otázku nepřinesl žádný novinář, ale UNESCO. V červenci 2025 zapsalo šest minojských palácových center na Krétě na Seznam světového dědictví a v oficiálním rozhodnutí 47 COM 8B.25 výslovně uvedlo, že jejich spletitá vnitřní organizace přešla do starořecké paměti jako „Labyrint“. Jinými slovy: instituce, která má na starosti ochranu světového kulturního dědictví, sama potvrzuje, že minojská architektura a labyrintní legenda nejsou jen volná asociace, ale historicky doložená paměťová vazba.

Papoura do tohoto kontextu vstupuje jako nový, hmatatelný kus světa, z něhož podobné příběhy mohly vyrůstat. Nejde o Knóssos, nejde o palác. Jde o stavbu, jejíž funkce zatím není jasná, ale jejíž forma mluví sama za sebe.

Kosti zvířat místo každodenního života

Výzkum zatím nenašel stopy trvalého obývání. Místo toho se na Papouře hromadí zvířecí kosti, keramika a náznaky periodických rituálních aktivit a hostin. Ministerstvo kultury předběžně interpretuje stavbu jako komunitní orientační bod pro širší oblast Pediady, jehož výstavba vyžadovala silnou organizaci a specializované znalosti. Výšinná poloha, monumentální měřítko a rituální charakter je kombinace, která v minojském světě nebyla běžná.

Danai Kontopodi z heraklionské pobočky Řecké archeologické služby prezentovala předběžné výsledky výzkumu v říjnu 2025 na akci Asociace řeckých archeologů. Výzkum pokračuje, ale základní obrysy jsou jasné: nic podobného na Krétě dosud popsáno nebylo.

Labyrint mezi vrtulníkem a radarem

Příběh Papoury má ještě jeden rozměr. Nález vyšel najevo při přípravě prostoru pro radarové systémy nového letiště v Kastelli, jehož otevření se plánuje na rok 2028. Spor o ochranu lokality se v roce 2025 dostal až do Evropského parlamentu, kde byla podána písemná otázka E-004060/2025 k ochraně nálezu na Papoura Hill. Nejde tedy o lokální řeckou záležitost. Jde o kauzu, která rezonuje v evropských institucích.

Stavba stará čtyři tisíce let, která vizuálně připomíná jeden z nejtrvalejších mýtů starověku, teď čeká, jestli ji moderní infrastruktura nechá v klidu promluvit. A to je napětí, které žádný mýtus nevymyslí lépe než skutečnost.

Článek Mýtus se stal skutečností? Archeologové na Krétě odkryli stavbu, která vypadá jako Minotaurův labyrint! se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Češi umí pomoct i tam, kde by to nikoho jiného nenapadlo

Zatímco na Ukrajinu proudí zbraně a munice, Češi tam teď posílají něco, co nestřílí, ale přesto má obrovskou sílu. Řeč je o unikátní mobilní stanici s názvem Archa III. Tenhle projekt má pod palcem naše Národní muzeum, jak jsme v redakci zjistili, a celé to zatáhl miliardář Karel Komárek přes svou nadaci.

Co vlastně tahle technologická vychytávka umí?

Archa III vypadá zvenku jako docela obyčejná bílá dodávka Volkswagen Crafter. Jenže uvnitř je to vymazlené high-tech doupě, které by mu mohl závidět i James Bond. Je totiž doslova přeplněná špičkovými 3D skenery a fotogrammetrickými systémy. Pro nás smrtelníky to znamená, že tahle mašinka dokáže vytvořit dokonalou digitální kopii čehokoliv. Od malého prstýnku po babičce až po obrovské barokní průčelí.

Proč je to tak důležité? Inu, protože když se na město sype olovo a rakety, památky to prostě neodnesou jenom škrábancem. Když ale máte jejich data bezpečně uložená v cloudu, můžete je později znovu postavit nebo opravit do posledního detailu. Je to taková pojistka pro historii. Experti z Národního muzea na tomhle systému navíc pracovali opravdu dlouho a Archa III je už třetí, nejmodernější generací tohoto konceptu. Předchozí modely už si svou práci odvedly, ale tahle nová verze je rychlejší a přesnější.

Michal Lukeš, ředitel Národního muzea, bere tuhle misi osobně. Nejde jen o to poslat auto a zapomenout. Naši odborníci budou ukrajinské kolegy učit, jak s těmi skenery zacházet, aby se historie neztratila v prachu zapomnění. Je to ukázka toho, že Češi nejsou jen dobří v pití piva, ale i v tom, jak využít chytré hlavy pro pomoc druhým, když jim teče do bot.

Pokud vás zajímá, jak můžete přispět vy, nemusíte mít zrovna miliardy na účtu. Stačí sledovat projekty typu Paměť národa nebo aktivity našich restaurátorů. Každá koruna nebo i zájem o téma pomáhá udržet naše společné kulturní dědictví naživu.

Článek Tohle auto dělá v troskách zázraky! Neuvěříte, jak Češi digitálně „kradou“ památky smrti přímo před očima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od pokání za hříchy až po „hříšný“ klášter

Příběh místního kláštera začal pěkně zostra už ve 12. století. Jistý Vilém z Kounic si tehdy asi pořádně nahrabal nebo napáchal víc nepravostí, než bylo zdrávo, protože mu sám papež nařídil postavit klášter jako pokání za vojenské výpady. První premonstrátky se tu usadily roku 1183 a původně bydlely v dřevěných stavbách. Až později, ve 14. století, vyrostl ten kamenný skvost, který nás fascinuje dodnes.

Jenže pak přišlo 16. století a s ním probošt Martin Göschel. Tenhle chlapík se prý docela vykašlal na celibát, přestoupil na luteránství a vzal si jednu z řádových sester za ženu. Lidová tvořivost pak vykonala své – po kraji se rozneslo, že se v klášteře dějí věci nevídané a neslýchané, což vyvrcholilo útokem rozlícených venkovanů. Definitivní tečku za slávou kláštera udělal ničivý požár v roce 1703 a fakt, že si místní z ruin udělali takový středověký hobbymarket na stavební kámen.

Židovská čtvrť, co má pořád duši

Ovšem zatímco většina turistů končí prohlídku u až neuvěřitelně zachovalé klášterní brány, vy buďte chytřejší a zamiřte do uliček pod hradem. Dolní Kounice se totiž pyšní jednou z nejstarších a nejzachovalejších synagog na Moravě. Je to raně barokní perla ze 17. století, která přežila jen zázrakem. Dneska tam na vás dýchne neuvěřitelný klid, a když vystoupáte na galerii pro ženy, uvidíte interiér v celé jeho zdobné kráse.

Hned vedle najdete starý židovský hřbitov. Není to žádné smutné místo, spíš zahrada plná ticha a starých náhrobků porostlých břečťanem, z nichž ty nejstarší pamatují rok 1688. Je to fascinující kontrast k majestátnímu hradu a zámku, který se tyčí na kopci nad městem a dává pozor na všechno to historické hemžení.

A pokud chcete zažít opravdu pohled pro bohy: Vyšlápněte si ke kapli svatého Antonína. Je odtud ten nejlepší výhled na město a meandry řeky Jihlavy. A nezapomeňte si k tomu dát i něco dobrého k pití. Dolní Kounice jsou vyhlášené svou Frankovkou. Místní písčitá půda totiž dává vínu nezaměnitelný charakter. Zastavte se proto v některém z vinných sklepů. A věřte mi – moravská pohostinnost tu není jen prázdná fráze.

Článek Tajemství Dolních Kounic: Všichni míří jen za záhadnými kameny, ale další poklad poblíž trestuhodně míjí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Soukromí za vysokou zdí aneb turisti, nečumte!

Pokud se dneska vydáte hledat ten slavný dvorek, kde se Škopkovi a Konopníkovi věčně štěkali přes plot, možná budete trochu zklamaní. Majitelé toho totiž měli tak akorát dost. Ale já se jim vlastně nedivím – představte si, že vám den co den desítky lidí strkají hlavy přes vrata nebo se pokoušejí vlézt na zahradu, aby viděli, kde měla Škopková „vyletněný“ nábytek. Původní nízká zelená vrata jsou proto pryč a místo nich dnes stojí vysoká zeď. Majitelé se zkrátka rozhodli, že jejich soukromí je víc než filmová nostalgie, a nelze se jim divit.

Zámek v novém kabátě a záhada zmizelé boudy

Proměnou prošel i místní zámek. Pamatujete na kancelář, kde úřadoval předseda se sekretářkou Evíkem? Zámek dostal po rekonstrukci novou, výrazně červenou fasádu a vypadá k světu. Jenže má to háček – areál je veřejnosti nepřístupný, takže se musíte spokojit s pohledem zpoza plotu.

A co legendární zastávka, kde vlak „nezastavuje, protože má zpoždění“? I tady vás bohužel zklamu. Ta původní plechová už v Hošticích dávno nestojí. Neodvezl ji ale filmový štáb, nýbrž pořádná vichřice, která si s ní pohrála a odhodila ji přes silnici. Nakonec ji někdo naložil a zmizela neznámo kam (pořád doufám, že ji má někdo doma jako suvenýr – ve sběrně kovů by jí to totiž rozhodně slušelo mnohem méně). Dneska tam najdete novou zděnou zastávku, která je sice pěkně vymalovaná, ale ten pravý plechový „punk“ už je pryč.

Kde potkáte babiččinu postel a Vencovu motorku

Ale aby fanoušci neodjížděli s prázdnou, vznikl v areálu bývalého kravína (ano, tam, co se krávám pouštěla hudba pro víc mléka) „Ranč Šimona Pláničky“. A to jsem vážně ocenila. Je to takový skanzen pro všechny, co ty filmy milují. Můžete si tu prohlédnout legendární pojízdnou postel babičky Škopkové, nebo si vyfotit motorku, na které se proháněl Venca Konopník. Je to taková milá vzpomínka na časy, kdy se v Hošticích točily velké dějiny malého českého humoru.

A ještě malý tip na konec: Než se vydáte zpátky k domovu, vyrazte kousek nad vesnici k lesu. Stojí tam Troškova lavička, ze které máte Hoštice jako na dlani. Ten výhled je skoro stejný jako v osmdesátkách.

Článek Hoštice 40 let po Slunci, senu: Místo slavné návsi vás dnes čekají ploty a zákazy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se Velikonoce změnily v krvavá jatka

Málokdo ví, že tahle majestátní stavba byla v roce 1389 svědkem jednoho z nejděsivějších masakrů v našich dějinách. O Velikonocích, které se tehdy kryly se židovským svátkem Pesach, se v Praze rozpoutalo hotové peklo. Rozlícený dav, poháněný náboženskou nenávistí a fámami, vtrhl do židovského ghetta. Tisíce lidí hledaly záchranu právě za silnými zdmi Staronové synagogy.

Jenže zdi nepomohly. Útočníci vnikli dovnitř a krev tehdy tekla po bílých stěnách doslova proudem. Traduje se, že na připomínku této hrůzy se zdi synagogy dlouhá staletí nebílily, aby skvrny od krve připomínaly nevinné oběti. Dnes tam najdete hebrejské nápisy, které jsou takovou tichou vzpomínkou na ty tři tisíce lidí, kteří tehdy nepřežili. Když tam člověk stojí a dívá se na tu gotickou nádheru, neubrání se pocitu, že ty kameny si pamatují úplně všechno.

Architektonický unikát, který přežil i Hitlera

Synagoga je postavená v duchu rané cisterciácké gotiky. Všimněte si, že je dvoulodní – to je v židovském světě docela rarita. Středem se táhnou dva mohutné pilíře, které drží klenbu. Ta má pět žeber, což mělo svůj důvod: čtyři žebra by tvořila kříž, a ten v synagoze logicky nikdo nechtěl. Je to fascinující ukázka toho, jak se tehdejší stavitelé museli poprat s náboženskými pravidly a přitom postavit něco, co vydrží staletí.

A že ta budova vydržela! Přečkala požáry, povodně i asanaci ghetta na konci 19. století. Je na ní něco tak majestátního, že dokonce i nacisté, kteří jinak ničili, co jim přišlo pod ruku, ji nechali stát. Měla být totiž součástí jejich „Muzea vyhynulé rasy“. Paradoxně tak jejich zrůdný plán pomohl tuhle unikátní památku zachovat i pro další generace.

Golem na půdě a kameny z jeruzalémského chrámu

Kolem Staronové synagogy se to legendami jenom hemží, jak jsem při prohlídce s průvodcem zjistila. Ta nejznámější je samozřejmě o Golemovi. Prý ho rabi Löw po jeho řádění uložil právě na půdu synagogy. Schody na půdu jsou zvenčí schválně odstraněné, aby tam nikdo nelezl. Ale i když tam nacisté i zvědaví novináři v minulosti pátrali, nenašli nic než prach a staré harampádí. Ale kdo ví, třeba tam ten hliněný obr někde v koutě fakt pořád dřímá a čeká, až bude Praze zase nejhůř.

Další krásná pověst vypráví o názvu Alt-Neu (Staronová). Prý byly kameny na její stavbu přivezeny anděly přímo ze zničeného Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, ale pod podmínkou (hebrejsky „al-tenaj“), že až přijde Mesiáš a chrám bude obnoven, kameny se tam zase vrátí. Od toho se prý odvodilo jméno Al-tenaj, které ucho německého souseda přeslechlo jako Alt-Neu.

Článek Krvavé Velikonoce v Praze: Staronová synagoga dodnes skrývá stopy po středověkém masakru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strašidelné osazenstvo a vypečený pátý dvůr

Ale ta pravá jízda začíná na pátém nádvoří. Pokud věříte na geopatogenní zóny nebo negativní energii, tady si přijdete na své. Atmosféra je tam tak těžká, že by se dala krájet, a citlivější povahy tam mívají pocit, že jim někdo neustále dýchá na záda. Prý je to ideální flek pro setkání s neklidnými mrtvými, kteří tady po nocích bloudí.

Temná tajemství jižního paláce a stříbrná rakev

K tajemné pověsti hradu ale nepřispívají jenom babské povídačky. Historici a archeologové zde totiž narazili na věci, ze kterých tuhne krev v žilách i odborníkům. V jižním paláci byly kdysi objeveny kostry dvou zazděných lidí, mladé dívky a chlapce. Jejich násilná smrt a způsob „pohřbu“ zaživa v hradních zdech jsou jasným důkazem, že se tu v minulosti děly věci, o kterých se raději moc nemluví.

A aby toho nebylo málo, v okolí hradu prý odpočívá soví princezna. Ta má ležet ve stříbrné rakvi někde u skály s příznačným názvem Kočičí hlava. Pokud uvidíte v noci v chodbách blikavé světýlko, nejspíš to nebude zapomenutá baterka jiného turisty, ale právě ona princezna na své nekonečné procházce. A kdo ví, jestli vznik pověsti o ní neměl něco společného právě s oněmi zazděnci. Lidská tvořivost toho totiž během staletí dokáže vymyslet hodně.

Od řádu německých rytířů až k tajným akcím SS

Abychom ale Sovinec jen nepomlouvali jako strašidelný zámek, je potřeba zmínit jeho fascinující historii, která mu dodává na důležitosti. Dlouhá léta patřil Řádu německých rytířů, kteří z něj udělali nedobytnou pevnost. Jenže pak přišla druhá světová válka a hrad si vyhlédli nacisté.

Konkrétně se tu roztahovaly jednotky SS a Abwehru. Údajně tu měli vězení pro vysoce postavené francouzské důstojníky, ale šušká se i o tom, že tu probíhaly mnohem temnější rituály spojené s nacistickým okultismem. Právě z téhle doby možná pochází ona negativní energie, která prý hradem prostupuje. Aby toho nebylo málo, na konci války v roce 1945 hrad zachvátil ničivý požár, což celou tu zkázu a melancholii jen podtrhlo.

Článek Legenda o zakleté princezně na hradě Sovinec může mít reálný základ. Ve zdech objevili dva ubité zazděnce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Část nádraží se otevře už brzy

Zjistili jsme, že už v červnu se cestujícím otevře první polovina opravené haly a věřte nám, je opravdu na co se těšit. Lešení je totiž definitivně pryč a prostor, který roky vypadal spíš jako kulisa pro postapo film, se nám znovu ukazuje v plné parádě. A že to opravdu stojí za to.

V Pardubicích totiž rekonstrukce nádraží připomíná spíš historickou detektivku. Poválečná stavba od architektů Řepy, Dandy a Kalvody sice vypadá na pohled majestátně, ale jakmile dělníci oklepali omítku, čekalo je nemilé překvapení. „Betony z konce padesátých let byly, slušně řečeno, mizerné,“ nechal se slyšet Radomil Novák ze Správy železnic.

A aby tenhle nevšední dům vůbec udržel stabilitu a odlehčil se, musely jít staré těžké příčky k zemi. A místo nich nastoupil moderní sádrokarton, což se sice originálu příliš nepodobá, ale památkáři přimhouřili oko, protože jinak by to prostě nešlo. Budova teď sice vypadá jako z padesátek, ale uvnitř je to čisté 21. století – od klimatizace až po vytápění.

Na obnovené mozaiky je radost pohledět

Co vás ale překvapí na první pohled, jsou vyčištěné obří mozaiky na stěnách. Ty se totiž podařilo zachovat bez větších zásahů, což je malý zázrak. Horší to bylo s podlahou – ta byla od těch milionů podrážek, které po ní šlapaly, tak zdevastovaná, že museli vyrobit repliku. A vrátily se i luxferové světlíky, které teď osvětlují podzemí. Mimochodem, původně tam mělo být parkoviště, ale plán utnul jeden javor jasanolistý. Ekologové se totiž za něj postavili tak tvrdě, že auta mají smůlu a strom si tam dál v klidu vegetuje.

A fanoušky retro designu rozhodně potěší, že se na stropy vrátila původní legendární žlutá a modrá barevnost. A dostane se i na květiny na ochozech, které byly pro Pardubice tak charakteristické (jen už je nebude muset paní uklízečka zalévat konví, ale dostanou moderní systém na dešťovou vodu). Ale na to si ještě chviličku počkáme.

Správa železnic totiž teď tak trošku přehodí výhybku a stavební hluk se přesune do druhé půlky budovy, aby bylo do konce roku hotovo.

Článek Pardubické nádraží v slzách? Ne, v plné kráse! Podívejte se, jaký poklad se skrýval pod lešením se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pekelné doly: největší podzemí svého druhu

Na první pohled se tu nenachází vůbec nic zvláštního. Les, skály, klid. Jenže málokdo ví, že pod zemí se skrývá labyrint chodeb o rozloze kolem 3 500 metrů čtverečních. A to už je opravdu pořádný kus podzemního světa.

A víte, co je na tom nejlepší? Můžete si ho projít sami. Prostě si vezmete baterku, pevné boty a jdete objevovat. A věřte, že v těch tichých chodbách občas člověk slyší i vlastní myšlenky víc, než by chtěl.

Tajemná historie: doly, nebo úkryt?

Kolem vzniku Pekelných dolů se točí spousta otazníků. Jedna z teorií říká, že tu našla útočiště Jednota bratrská po Bílé hoře. A někdo říká, že je dokonce i vykutala. Zní to hezky, ale důkazy chybí.

Jistější je až 18. století, kdy se místo spojuje se jménem rodu Kinských. Údajně se tu těžil písek pro výrobu zrcadel. Jenže ani to není úplně stoprocentně doložené. Odborníci totiž tvrdí, že takhle se písek běžně rozhodně netěžil.

A tak se z Pekelných dolů stal tak trochu historický hlavolam. Víme, že za války sloužily jako sklady nebo výrobní prostory. Ale jak přesně vznikly? To je pořád trochu záhada.

Filmaři, čerti a slavné pohádky

Právě tady se natáčely legendární scény z pohádky S čerty nejsou žerty. Kníže pekel v podání Karla Heřmánka tu měl svůj „domov“ a atmosféra je tu dodnes skoro stejná. A nezůstalo jen u jedné pohádky. Natáčelo se tu i Čertí brko, Nejkrásnější hádanka nebo zahraniční film Solomon Kane. Není divu. Tohle místo má prostě kouzlo, které se prostě ve studiu vyrobit nedá.

Článek Vyhloubili je uprchlíci na útěku a pohádku S čerty nejsou žerty si bez nich nedovedeme představit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jen na lodičce: zážitek, který jinde nezažijete

Co dělá soutěsku tak výjimečnou? Podle redakce VědaŽivě je to především způsob, jakým se jí prochází. Tedy vlastně neprochází, abychom byli přesní. Celý úsek totiž absolvujete na lodičce po řece Kamenici.

Je to až geniálně jednoduché. Usadíte se, převozník vás odrazí od břehu a pomalu vplouváte mezi skalní stěny, které se nad vámi tyčí jako obrovské zdi. A dojde i na klaustrofobické pocity, protože místy je soutěska tak úzká, že si říkáte, jestli se sem ta loďka vůbec vejde.

A právě tady přichází na řadu typický místní kolorit. Převozníci se při tom každodenním pendlování tak trochu nudí a proto bývají nejen kormidelníci, ale i vypravěči. Dozvíte se spoustu zajímavostí, občas padne i nějaký ten vtípek, a celá plavba získá najednou úplně jinou atmosféru. Je jim úplně všechno nevěříte. Povídačky o vodnících jsou sice fajn, ale vydrží tak nanejvýš malé děti.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Milujeme Česko (@krasne_cesko)

Příroda, která si dělá, co chce

Ale když se pořádně rozhlédnete, překvapí vás další zajímavost. V soutěsce totiž rostou rostliny, které byste čekali spíš někde vysoko v horách. A není to žádná náhoda. Pokud jste si zapomněli přibalit svetr, pochopíte – u dna soutěsky se drží studený vzduch, který tady vytváří specifické mikroklima.

Díky tomu se tu daří chladnomilným druhům, které jinde v nížinách prostě nemají šanci. Tady je ale žádné sluníčko grilovat nebude. A když budete mít štěstí, můžete zahlédnout i vzácné živočichy. Třeba ledňáčka říčního, vydru nebo čápa černého.

Dřív šlo spíš o nepříjemný problém než o atrakci

A ještě jednu zajímavost pro vás máme. Dnes sem míří tisíce turistů, ale kdysi to bylo úplně jinak. Soutěsky byly totiž pro místní spíš překážkou než atrakcí. Špatně se tu procházelo – o přepravě dřeva a dalších materiálů ani nemluvě. Zlom přišel až na konci 19. století, kdy se do úprav pustil kníže Edmund Clary-Aldringen, po němž nese celá soutěska své jméno. Nechal vybudovat stezky, lávky a zpřístupnil místo turistům. A z jeho odkazu tak vlastně těžíme dodnes.

Článek Jako ze severských končin. Češi mají Norsko hned pod nosem a mnohdy o tom vůbec nevědí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zrovna Teplice? Beethoven věděl, co dělá

Zatímco Karlovy Vary sází na filmový lesk a Mariánské Lázně na nostalgii dávno ztracené šlechty, Teplice vytahují trumf v podobě silné historie a moderního přístupu. Posuďte sami – tohle jsou tři jejich největší lákadla:

• Císařské lázně: Pokud se chcete cítit jako monarcha, tohle je vaše adresa. Najdete tu exkluzivní apartmány a interiér, který vás přenese do 19. století – ale s komfortem 21. století.
• Lázeňský dům Beethoven: Tady nejde jen o jméno. Je to místo, kde se tradice (termální bazény s léčivou vodou) potkává s moderním wellness a pohodlím.
• Pivovar Monopol: A tohle je přesně ta inovace, o které se mluví. Pivní lázně v designovém prostředí lákají i mladší generaci, která chce relax prožít všemi smysly, nejen popíjením minerálky z pohárku.

Mýtus o „zapadlém“ městě

Na tomhle místě se hodí připomenout, že Teplice jsou často vnímány jako „zapadlé“. To je ale spíš naše psychologická bariéra. Severní Čechy se sice dlouho vzpamatovávaly ze svého průmyslového dědictví, ale právě díky tomu působí Teplice dnes autentičtěji.

Nejsou to jen kulisy pro turisty, ale živé město s kulturou, historií a vlastní atmosférou. Nemusí si hrát na „staré dobré časy“ – ony v nich totiž opravdu stojí.

Takže pokud hledáte místo, kde vás nebudou u každého pramene obklopovat davy turistů s mobily v ruce, ale kde si užijete kvalitní servis a klid, jsou Teplice překvapivě silným kandidátem.

Článek Nejnavštěvovanější lázně u nás strčí do kapsy i Karlovy Vary. V zahraničí jsou z nich nadšení, Češi si je ostudně nechávají ujít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pevnost, co si vylámala zuby i na Žižkovi

Kost nepostavili žádní břídilové. Beneš z Vartenberka v polovině 14. století moc dobře věděl, co dělá. Největší raritou celého areálu je takzvaná Bílá věž. Když se na ni podíváte pořádně z určitého úhlu, zjistíte, že má trapézový, tedy lichoběžníkový půdorys. A to z dobrého důvodu – jde totiž o naprosto geniální obranný prvek. Dělové koule se totiž po stěnách prostě svezly a bylo. Dnes hrad patří rodině Kinských, kteří se o něj po restitucích starají víc než příkladně. Je to takový malý zázrak, že hrad přečkal velké požáry i dobu, kdy z něj po třicetileté válce málem zbyla jen hromada suti.

Hollywood v mučírně a čertovské schody

Prohlídka na Kosti není žádná nuda, kde byste jen znuděně poslouchali o letopočtech a šlechtických titulech. Mají tu třeba kopii obřího katapultu, u kterého si hned představíte, jak se asi cítili obránci hradu, když jim něco podobného přijelo pod hradby. A pokud máte rádi trochu toho mrazení, místní mučírna vás rozhodně nezklame. Najdete tam gilotinu, která sice není středověkým originálem, ale je tak věrná, že si ji půjčili i američtí filmaři do slavného thrilleru Mlčení jehňátek.

Mimochodem, filmaři Kost doslova milují. Pokud jste fanoušky českých pohádek, určitě poznáte schody a nádvoří z kultovního snímku S čerty nejsou žerty. Za pozornost stojí i socha Madony z carrarského mramoru od Oty Sandlera. Je to piplavá práce a Panna Maria na ní drží Ježíška na zvláštní skořápce, což jinde jen tak neuvidíte.

Záhada prostřeleného dekoltu

A pak je tu ještě ta maličkost s prostřeleným obrazem. Najdete ho ve Vartemberském paláci a je na něm vyobrazena dáma a v jejím hrudníku zeje díra po kulce. Nikdo přesně neví, o koho jde, ale historek koluje víc než drbů na vesnické tancovačce. Jedni říkají, že manžel chtěl rázně utnout klevetivou manželku a výstřel přišel jako varování. Jiní mluví o kruté žárlivosti kvůli nevěře. A pak je tu ta nejvtipnější verze, že pan manžel prostě nebyl spokojený s tím, jak skromně malíř obdařil dámu v oblasti dekoltu, a svůj estetický názor vyjádřil prostě pistolí. Vyberte si sami, co vám zní pravděpodobněji. I průvodci vám dají stejný tip.

Článek Kost v Českém ráji: Hrad, který ukrývá víc než jen středověké příběhy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Gotická křtitelnice: nevšední poklad z 15. století

Osmiboká křtitelnice z přebuzské žuly ovšem není jen tak ledajaká. Podle historiků jde o unikát, který nemá obdoby nejen u nás, ale klidně i ve střední Evropě.

Naše redakce zjistila, že křtitelnice pochází ještě z původního, dnes už zaniklého kostela. Ten současný zasvěcený svatému Bartolomějovi je totiž „jen“ z konce 18. století. Jinými slovy, tahle kamenná nádoba už něco pamatuje. Křtily se v ní celé generace dětí, zatímco kolem se měnily dějiny. Raritou je ale hlavně její velikost a fakt, že je vytesaná z jednoho kusu žuly (a to navíc té místní).

Chátrající kostel: peníze chybí, čas běží

Jenže zatímco křtitelnice odolala staletím, samotný kostel takové štěstí nemá. Dnes je kvůli špatnému stavu zavřený a dostat se dovnitř je velmi těžké. Naše redakce zjistila, že je to možné jen po domluvě s místní farností nebo během občasných speciálních prohlídek.

V redakci jsme se shodli, že je to trochu smutná vizitka. Farnost by sice ráda kostel opravila, ale bez peněz to zkrátka nejde. A podobně je na tom i samotná Přebuz – což je mimochodem nejmenší město v Česku, které dnes žije spíš víkendovým životem chatařů než ruchem starých časů.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený 𝗧𝗢𝗣𝗢𝗚𝗥𝗔𝗣𝗛𝗜𝗘 𝗢𝗕𝗘𝗥𝗣𝗙𝗔𝗟𝗭 (@topographie_oberpfalz)

Přebuz byla v minulosti velmi významná

A přitom to tu kdysi žilo. Už ve 13. století se v okolí těžilo stříbro, později i cín. Pozůstatky dolování jsou navíc v krajině vidět dodnes, stačí se jen trochu porozhlédnout.

První zmínky o městě pocházejí z roku 1553, kdy mu Viktorin Šlik udělil městská práva. A zajímavost? V roce 1766 tu přespal samotný císař Josef II., který dal impuls k výstavbě dnešního kostela. Není divu, že tuhle památku místní dodnes považují za legendární, peníze na opravu jí ale zatím chybí.

Článek Opuštěný kostel skrývá poklad ze středověku. Dovnitř se skoro nikdo nedostane, brzy nejspíš zchátrá úplně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Strmý pád dolů kvůli Karlštejnu

Vrškamýk byl obýván ještě za vlády Karla IV., jak jsme v redakci zjistili, ale jeho význam postupně upadal. Důvod je celkem prostý. Když totiž Karel IV. nechal postavit honosný hrad Karlštejn, přesunulo se centrum moci právě tam. Starý a trochu nemoderní Vrškamýk se mu už prostě nelíbil. Postupně tak začal chátrat a nakonec se proměnil v ruiny, které vidíte dnes.

Pověst o krutém rytíři Hunecovi

K místu se váže i temná legenda, která dodnes trochu nahání husí kůži. Podle pověsti totiž právě na tomto místě žil krutý rytíř jménem Hunec, který své poddané trápil a zacházel s nimi velmi tvrdě. Není divu, že se jednou ze své vyjížďky do lesa nevrátil. Nikdo neví jistě, ale nejspíš si na něj někdo počkal a zamordoval ho. A od té doby se jeho duch prý potuluje krajem a nemá klidu.

Místní vám možná řeknou, když se jich šikovně zeptáte, že když se v lese setmí a zavládne ticho, dá se jeho přítomnost skoro cítit. No, kdo ví, co je na tom pravdy, ale vystupovat k rozvalinám v podvečer nebo za sychravého zamračeného dne asi nebude tím pravým rodinným zážitkem. Atmosféru to místu rozhodně přidává.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Krista Turynová | Úžasná místa (@uzasna.mista)

Skvělý výlet do středověku – stačí vylézt kousek na kopec

Dnes už z hradu zůstaly jen části obvodových zdí, ale i tak stojí za návštěvu. Jen se připravte na to, že si malinko zapotíte, než vyjdete nahoru. Ale jakmile se před vámi vykleně úchvatný vstupní oblouk, který nějaký zázrakem překonal celá staletí v působivé podobě, budete vědět, že to stálo za to.

Na místě najdete informační panely, které vás provedou historií hradu a přiblíží, jak to tu kdysi fungovalo. A za sebe doporučuji i výhled, který si můžete užít z nedaleké vyhlídkové věže. Cesta k ní vede příjemnou lesní pěšinou a výhled na krajinu kolem Vltavy opravdu stojí za to. A zaslouženou odměnu můžete přitom klidně nechat odpočívat někde pod velkým bukem. Je jich tu dost a dost. Ale když si všechnu tu zeleň odmyslíte, uděláte si dost dobrou představu o tom, jak dobře chráněné a významné tohle místo ve skutečnosti bylo, tomu věřte.

Článek Založil ho Václav, Jan Lucemburský na něj nedal dopustit. Teď je z něj jedna z nejkrásnějších ruin u nás se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zámek si fotí každý, „Facku“ skoro nikdo

Řeč je o obelisku u Lednice, nenápadné, a přitom velmi zajímavé stavbě, které místní neřeknou jinak než „Facka“. A když ho poprvé zahlédnete uprostřed volné a veskrze rovinaté krajiny, vsadíme se, že hned pochopíte proč. Prostě tam stojí. Jako kůl, který tam někdo zapíchl a zapomněl. Rovný, výrazný a rozhodně trochu nečekaný.

Památka na mír i symbol rozumu

Obelisk vznikl v roce 1798 a nechal ho postavit kníže Alois I. Josef z Lichtenštejna. A důvod rozhodně nebyl náhodný. Naopak. Mělo jít o „ztraceně viditelnou“ připomínku uzavření míru mezi Francií a Rakouskem v Campo Formiu, ke kterému došlo o rok dříve.

Autorem stavby byl architekt Josef Hardtmuth, jehož jméno se v Lednicko-valtickém areálu objevuje častěji (popravdě, najdete ho skoro u každého druhého objektu). A nutno říct, že i tady odvedl práci, díky níž si ho zapamatujete.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Lednicko-Valticky areál (@lednicko.valticky.areal)

Samotný obelisk stojí na čtvercovém půdorysu a dosahuje výšky zhruba 23 metrů. Síla kamene je působivá, ale jen u ní nezůstalo – na vrcholu totiž najdete zlatý kovový hrot se šesticípou hvězdou. Symbolizuje osvícenství a víru v sílu rozumu, což bylo na konci 18. století velké téma.

Tajemná „facka“ a podivné pověsti

Kolem obelisku se samozřejmě točí i různé historky. Koneckonců – tak zvláštní upomínka na starověký Egypt prostě nemohla zůstat nepovšimnutá. Ta nejznámější vysvětluje právě onu přezdívku „Facka“. Podle legendy měl kníže dostat na tomto místě od své manželky pořádný políček.

A proč? Tady se už vše začíná trochu komplikovat. Redakce totiž dohledala v dostupných zdrojích hned tři různé verze.

• Jedna tvrdí, že prohrál vesnici v kartách, což bylo na kněžnu prostě moc.
• Jiná říká, že šlo o trest za nevěru.
• Facku prý dostal kníže za to, jakou ohyzdnost to do krajiny postavil.

Ať už je pravda jakákoli, jedno je jisté – tenhle unikát jen tak nepřehlédnete. A ani byste neměli. Stojí totiž za to.

Dostupný, ale vlastně nedostupný

A teď přijde trochu paradox. Obelisk leží jen asi tři kilometry od Lednice a kousek od cyklostezky. Jenže přímo k němu se dnes už běžně nedostanete. Obklopily ho totiž ploty obory, zahlédnout ho tak můžete většinou jen zdálky a v zimě, kdy ze stromů opadá listí. Možná i proto zůstává trochu stranou turistického zájmu.

Článek Jeden z nejkrásnějších obelisků Evropy máme u nás. Neleží ale na hlavních turistických trasách, tak ho často míjíme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náměstí jako vystřižené z pohádky

Srdcem města je náměstí Zachariáše z Hradce. Bylo pojmenováno podle šlechtice, který dohlížel na jeho obnovu poté, co původní dřevěné domky zcela zničil požár. A aby se to už neopakovalo, byl místo dřeva použit kámen. Což je dobře, protože dodnes můžeme obdivovat dlouhé náměstí s barevnými renesančními a gotickými domy s typickými štíty a klenutými podloubími v plné kráse.

Při procházce budete mít často pocit, jako byste se ocitli v historickém filmu. A vlastně nebudete daleko od pravdy – vypadá to tu totiž téměř jako v 16. století (tedy pokud si odmyslíte davy turistů a obchůdky se suvenýry). Mimochodem právě díky tomuto výjimečně zachovalému historickému jádru byla Telč v roce 1992 zapsána na seznam UNESCO.

Renesanční zámek se tyčí nad městem jako prastarý strážce

Dominantou Telče je také impozantní zámek Telč, který patří mezi nejvýznamnější renesanční památky ve střední Evropě. V minulosti býval trochu zapomenutý, ale dnes se na něm dveře (nebo spíš brány) netrhnou. A to především proto, že v letech 2020 až 2023 prošel rozsáhlou rekonstrukcí v rámci projektu Růže Vysočiny. Opraveny byly historické interiéry, technické zázemí i některé části zámeckého areálu.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený 📌UNESCO město Telč (@visit_telc)

A jako bonus při tom vznikly nové prohlídkové trasy, které návštěvníkům umožňují nahlédnout do reprezentačních sálů i soukromých pokojů šlechtických rodin, jež zde kdysi žily. Takže pokud jste byli v Telči někdy v minulosti, určitě se vyplatí udělat si repete. Pár novinek se tu totiž rozhodně najde.

Co v Telči ještě vidět

Kromě náměstí a zámku stojí za návštěvu také kostel svatého Jakuba, jehož věž nabízí nádherný výhled na celé město (tedy pokud je právě otevřená – to nebývá často, takže se informujte předem). Z výšky je krásně vidět unikátní panorama historického centra obklopeného rybníky – což je právě ono fluidum, které dává Telči její nezaměnitelné kouzlo.

Článek Praha to může zabalit. Cizinci totiž obdivují nejkrásnější historické centrum v Česku úplně jinde se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrad Himlštejn a vrch Nebesa

Začneme v „krásnějších sférách“, aby se tak řeklo. Chcete-li totiž vidět torzo hradu Himlštejn, musíte se nejprve vydat na vrch Nebesa. Ten se zvedá do výšky asi 638 metrů nad mořem a už samotná cesta nahoru má svoje nezapomenutelné kouzlo. Les je tu tichý, místy maličko neprostupný a hlavně po většinu času zcela opuštěný (tedy pokud nepočítáte náhodná setkání s divokou zvěří).

A nahoře vás čeká kus pořádně zachovalé historie. Dodnes se tu například tyčí hradní brána i kusy masivních zdí. Samotný hrad vznikl v první polovině 15. století. Postavit ho nechal šlechtic Vilém z Ilburka, který část zdejšího panství získal během bouřlivého období husitských válek. Hrad pojmenoval Himmelstein, tedy Nebeská skála – a udělal to zcela záměrně. Pod kopcem totiž už tehdy ležela osada s poněkud méně přívětivým jménem Peklo a protože byl Vilém trochu pověrčivý, chtěl prostě vlivy nadpřirozených sil tak trochu vyrovnat.

Dnes z hradu mnohde zůstaly jen velké terénní náznaky, zbytky zdí a valů, ale když se člověk trochu rozhlédne a vezme v úvahu geografii okolní krajiny, dokáže si velmi živě představit, jak strategické místo to kdysi bylo.

Peklo najdete hned pod kopcem

Jen pár stovek metrů pod vrchem Nebesa leží malá osada Peklo. Název zní možná trochu strašidelně, ale ve skutečnosti jde o klidné a docela malebné místo, kde se můžete po náročném výletu zastavit na něco dobrého.

A aby toho nebylo málo, nedaleko se nachází ještě vesnička Ráj. Turisté sem často jezdí kvůli místním stájím a vyjížďkám na koních – anebo prostě jen proto, aby si vyfotili zajímavou ceduli s názvem obce a měli tak svou cestovatelskou trilogii kompletní. Něco takového totiž dokáže v cestovatelském deníku opravdu zaujmout, což?

Článek Stráž nad Ohří nabízí skutečnou cestovatelskou raritu. Za jeden den navštívíte nebe, peklo i ráj se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Druhá největší sbírka meteoritů v Česku

Muzeum meteoritů patří mezi skutečné unikáty. Jde o druhou největší stálou meteorickou expozici u nás, větší sbírku má už jen Národní muzeum v Praze. Ovšem tam žádné WOW efekty čekat nemůžete. Naopak ve Frýdku-Místku ale všechno působí mnohem osobněji a přívětivěji. Žádné anonymní haly, spíš komorní prostor, kde se ke každému kameni váže konkrétní příběh.

Jeho majitel a zakladatel Jaroslav Filip totiž tyhle prazvláštní kamínky všech tvarů i barev doslova zbožňuje. A svou vášeň se rozhodl přetavit v něco, co potěší kromě něj i mnoho dalších lidí. Najdete tu proto desítky meteoritů z různých koutů sluneční soustavy. A ano, jsou mezi nimi i různé vzácné kousky. Najednou si člověk uvědomí, že vesmír není jen téma učebnic, ale něco hmatatelného a přístupného.

Osahat si kus vesmíru? Tady je to opravdu možné

Jedna věc ovšem dělá tohle muzeum opravdu výjimečným. Některé exponáty si můžete vzít do ruky – stačí, když navštívíte komentovanou prohlídku. Žádné rukavičky, žádné zákazy. Prostě kámen, který přežil vstup atmosférou, a vy. A věřte nám, že ten moment, kdy držíte meteorit a víte, že je starší než Země sama, si opravdu zapamatujete. Kam se na to hrabou neosobní skleněné vitríny s popisky!

Ovšem samotnou expozici bychom se rozhodně zatracovat neodvážili. Zahrnuje totiž všechny hlavní typy meteoritů. Železné, kamenné i vzácné přechodové druhy. A díky fundovanému výkladu a mnoha naučným textům se navíc naučíte rozeznat skutečný meteorit od obyčejného kamene, který sice vypadá exoticky, ale ve skutečnosti je dost možná pozemštější než vy sami. A to se opravdu hodí.

Článek Ve Frýdku-Místku se nachází muzeum, které jinde v České republice nenajdete. Jde o světový unikát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Secesní oáza uprostřed každodenního shonu

Fantova kavárna se nachází přímo v historické budově Hlavního nádraží Praha, která sama o sobě patří k architektonickým perlám města. Ale jakmile vstoupíte do jejího secesního sálu (mimochodem běžně přístupného, chodí se z něj mimo jiné i na nástupiště), ruch kolejí a hlášení o zpoždění se rázem vytratí tak nějak do pozadí.

Uznejte sami. Kdo by čekal, že ho uprostřed pražského dopravního uzlu překvapí vysoká kupole, bohatá ornamentální výzdoba, zlacené detaily a barevné vitráže? Přenést se do doby, kdy bylo cestování vlakem spíše společenskou událostí než jen nutným přesunem z bodu A do bodu B, je právě tady docela snadné.

Není divu, že právě tady turisté vytahují mobily a fotí ostošest. Pro řadu z nich je to vůbec první setkání s českou secesí a často rovnou jedno z nejsilnějších. A kdo chce, může si tu také posedět a dát si něco dobrého k pití nebo k jídlu.

Kavárna, která pamatuje víc než jedno století

Fantova kavárna nese jméno architekta Josefa Fanty, autora celé secesní budovy nádraží. Už od počátku 20. století sloužila jako reprezentativní prostor, kde se setkávali nejen cestující, kteří to do ní měli logicky nejblíže, ale i pražská smetánka a nejrůznější umělci. Dnes je citlivě zrekonstruovaná a opět otevřená veřejnosti.

Můžete si tu dát kávu, dezert nebo sklenku vína, posadit se pod kupoli a jen se dívat kolem sebe. A jako bonus vám tu nabídnou i zajímavé občerstvení – od tradičních tartaletek až po lehké máčené sendviče nebo bagety vyráběné čerstvé přímo na zakázku. Opravdu to stojí za to.

Článek Zahraniční turisté domů posílají nadšené selfie, Češi tento klenot v srdci Prahy míjejí. Stačí zvednout hlavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Řeč je o kubistickém kiosku ve Vrchlického sadech v Praze – jediném dochovaném kubistickém kiosku u nás. A dost možná i jediném svého druhu na světě.

Malý objekt, velké dějiny

Kiosek vznikl ve 20. letech 20. století podle návrhu architekta Josefa Gočára, jednoho z nejvýraznějších představitelů českého kubismu. Směr, který nemá ve světě obdoby, dokázal Gočár vtělit nejen do domů a paláců, ale i do tak obyčejné věci, jako je třeba právě stánek na noviny. Neboť přesně tím původně tento kiosek byl.

Ostré hrany, geometrické tvary, dynamika a jasná kompozice beroucí v potaz i oblíbený lidový styl – to všechno je na kiosku patrné i dnes. Jenže zatímco architekti a historici umění ho považují za malý zázrak, běžný Pražan kolem často projde s nespokojeným mrmláním. „Tohle že má být památka? Rozbitá bouda to je, už to měli dávno zlikvidovat…“

Zahraniční obdiv versus domácí nezájem

Turisté, kteří se o český kubismus zajímají, se u kiosku zastavují cíleně. Fotí si ho, obcházejí dokola, zkoumají detaily a nevěřícně se ptají, proč je objekt v takovém stavu. Nechápou, jak je možné, že se na něm vyřádili sprejeři, ani proč jsou v něm probourané díry (za to může mimochodem nedávná nelegální instalace bankomatů). Občas dokonce uvažují, jestli nemají někoho zodpovědného upozornit. Pro ně je to rarita – něco, co by jinde bylo hýčkáno, chráněno a vystaveno jako architektonický klenot.

Češi si mezitím zvykli. Možná až příliš. Kiosek roky chátral, měnil využití, občas sloužil, občas ne. Ano, je to kulturní památka a v roce 2008 ho nechala městská část znovu natřít. Ale od té doby už uplynulo hodně vody, jak se říká. A co hůř – stojí prakticky kousek od hlavního nádraží, takže je jisté, že s ním spousta cizinců přijde do styku tak nějak mimochodem. A právě tahle lhostejnost je to, co na téhle „drobnosti“ nejvíc udivuje. V zemi, která dala světu kubismus v architektuře, se jeho drobný, ale výjimečný příklad nechává přežívat tak nějak „na okraji zájmu“. Je tohle ještě v pořádku?

Článek Jedinečný kus historie považují Češi za odpad. Nechávají ho chátrat, zatímco návštěvníci ze zahraničí nechápou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lázně, kde se léčí tělo i hlava

Nejde přitom o žádné okázalé lázně plné davů, ale o klidný areál zasazený do malebného údolí Mšenského potoka, kde si budete připadat doslova jako uprostřed náruče přírody. Na ruch města tu zapomenete opravdu rychle, věřte nám.

Ale nebyly by to lázně, kdyby neměly své tajemství. Ve Mšeném je to slatina, tedy léčivá rašelina, která se používá ve formě teplých zábalů. Nenechte se odradit tím, že je to „jen bahno“. Pomáhá prokrvit organismus, uvolňuje svaly, tlumí bolest a má také výrazné protizánětlivé účinky. Skvěle se hodí především pro lidi s problémy pohybového aparátu, ale i pro ty, které trápí chronická bolest nebo ztuhlost.

Zajímavé je, že slatina se po procedurách vrací zpět do přírody – ničím se tu neplýtvá. Několik let odpočívá v lese, aby znovu nabrala potřebné minerály a mohla se znovu použít. Nemusíte tedy mít strach, že byste díky své léčbě nepřirozeně drancovali přírodní zdroje, jak tomu bývá mnohde jinde.

Secesní architektura v lázeňském parku

Ale lázně nejsou jen o fyzickém odpočinku. Stejně důležitý je i ten psychický – a v zdejším prostředí vám to půjde samo od sebe, však uvidíte. Celý lázeňský komplex tvoří sedm pavilonů rozesetých v rozlehlém parku, který plynule přechází do okolních lesů. Budovy nesou velmi tradiční a zároveň snadno zapamatovatelné názvy: Blaník, Slovanka, Kyselka, Vítkov, Praděd a Říp. Ovšem doslova mezi nimi vyniká pavilon Dvorana. Jde o secesní stavbu architekta Jana Letzela (mimo jiné autora tzv. atomového dómu v Hirošimě), ve které dnes sídlí kavárna a restaurace. O víkendech tu často probíhá pestrý kulturní program, koncerty, taneční večery nebo přednášky o lázeňských procedurách. Nudit se tu tedy rozhodně nebudete.

Ovšem ani lázeňský park si nepředstavujte jen jako lenivé místo vhodné pouze na pomalé procházky. Naopak. Najdete tu rehabilitační chodník, venkovní posilovnu, hřiště na pétanque, kuželky, stolní tenis i dvě jezírka, u kterých se dá v klidu posedět nebo si zkusit rybaření. Kdo tedy bude chtít trávit svůj volný čas aktivně, ten si tu dozajista vybere do sytosti.

Článek Česko má krásné lázně s unikátní léčivou procedurou, zatím je ale objevují spíše zahraniční turisté, Češi je prostě míjejí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Empírový unikát, který nemá obdoby

Řeč je o Novém zámku v Kostelci nad Orlicí, empírovém skvostu, který patří mezi nejkrásnější v celé Evropě. O to víc zarážející je, že u nás o něm ví jen málokdo. Barokní skvosty, to ano. Ale empír? Řada lidí prostě netuší, že Kostelec nad Orlicí má zámky dva – starý a nový. A pak se v tom vyznejte.

Nový zámek vznikl v letech 1829 až 1833 podle plánů vídeňského architekta Jindřicha Kocha na objednávku hraběte Josefa Kinského. Tomu už staré barokní sídlo jednoduše nevyhovovalo, a tak se pustil do stavby nového (to původní se později proměnilo v kanceláře a byty).

Empírový styl tu není jen okrajovou ozdobou, ale hlavní myšlenkou celé stavby (což se o mnoha přestavbách v empírovém stylu opravdu říct nedá). Na první pohled vás tak zaujmou jednoduché, přísně symetrické linie, centrální rizalit s trojúhelníkovým štítem a klasicistní pilastry. Výsledkem spojení těchto jedinečných prvků je střídmá elegance, která zámku dodává noblesu, aniž by působila jakkoli okázale.

A za zmínku rozhodně stojí i interiéry, které si dodnes zachovaly původní uspořádání i dobový mobiliář. Člověk tu tak nemá pocit, že chodí po nějakém muzeu – spíš si připadá, jako by přišel někam, kde se čas před nějakou dobou zpomalil.

Zámek, který nikdy nepřestal být domovem

Ovšem Kostelec nad Orlicí výrazně vyčnívá ještě něčím – kontinuitou. Zámek totiž patří už pět generací rodu Kinských. A to je v českých poměrech spíš výjimka než pravidlo. Kinští zde žili až do roku 1948, kdy byli nuceni sídlo opustit. Po roce 1989 se jim však tento zámek společně s mnoha dalšími nemovitostmi vrátil a oni na péči o památku rádi navázali. Dodnes tu bydlí a když budete mít štěstí, sami vás dokonce vezmou na prohlídku.

Součástí areálu je také rozsáhlý anglický park o rozloze zhruba 42 hektarů, který je chráněn jako přírodní rezervace. Jde o jediný park svého druhu v regionu Orlických hor a Podorlicka. Najdete tu vzácné dřeviny, mnoho ptáků a chráněné živočichy – vyplatí se sem zajít hlavně brzy ráno, kdy příroda teprve ožívá. Budete tak mít šanci spatřit jeho obyvatele, kteří by před vámi jindy vyděšeně utekli.

Článek Češi ho mají na dosah ruky, přesto o něm skoro nikdo nemluví. Tento zámek bere dech celé Evropě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jihočeský poklad na seznamu UNESCO

Holašovice leží zhruba 16 kilometrů západně od Českých Budějovic a na první pohled působí jako vesnice vystřižená z nějaké ladovské pohlednice. Není to ale jen pocit. Většina Čechů to vůbec netuší, ale na seznam UNESCO se tenhle unikát dostal už v roce 1998. Důvod je jasný. Jde o mimořádně zachovaný příklad tradiční středoevropské vesnice navržené v tzv. selském baroku, kde se architektura, rozvržení obce i každodenní život stále ještě poctivě drží své původní historické linky.

Selské baroko, jak má být

Hlavní slovo tu má takzvané selské baroko. Poznáte ho snadno – dominují mu bohatě zdobené štíty, klenuté vjezdy, symetrie patrná doslova na každém kroku a smysl pro detail. Většina domů vznikla v polovině 19. století a dodnes tvoří ucelený celek, který vypadá, jako by se na něm zub času vůbec nepodepsal. A navíc je tu opravdu živo. Nejde totiž o žádné muzeum pod širým nebem, ale o vesnici, kde se normálně bydlí. A právě to na Holašovicích lidi baví. Nic tady nepůsobí na sílu, jak se říká, a rozhodně se tu nehraje na efekt.

Náves, kde se zastavil čas

Střed obce tvoří rozlehlá obdélníková náves a kolem ní stojí 23 památkově chráněných usedlostí. To je ale jen malý zlomek toho, co tady uvidíte. Dohromady tu totiž najdete přes 120 historických budov všech možných druhů. K mání jsou nejen klasické obytné domy, ale i statky se špýchary, stodoly, maštale, výměnky, kovárna, hospoda i kaplička. Zajímavostí, kterou byste neměli minout, jsou také staré studny s dřevěnými pístovými pumpami, které dnes už jinde skoro neuvidíte.

A pokud vám jde především o autentickou atmosféru a pár selfíček s malovanými průčelími domů vám nestačí, zavítejte sem během Selských slavností. Náves se totiž na pár dní promění v jarmark plný vůní, řemesel a muziky. Sejde se tu více než 230 řemeslníků z Čech, Moravy i Slovenska, kteří všem návštěvníkům ukážou tradiční i netradiční techniky výroby a chybět nebude ani tematické občerstvení. Rezervovat si tenhle čas právě v Holašovicích tak rozhodně stojí za to.

Článek Z téhle české vesnice jsou zahraniční turisté u vytržení. Češi ji míjejí obloukem, nevědí, jaký mají doma poklad se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nevšední krásu přivezli do Prahy Italové

Palác Adria vznikal v letech 1922 až 1925 jako sídlo italské pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtà. A dokáže vás zaujmout na první pohled. Budova je totiž výraznou ukázkou rondokubismu, stylu, který kombinuje monumentalitu s bohatou dekorativností. Autory návrhu byli architekti Josef Zasche a Pavel Janák, tedy jména, která se zapsala do podoby moderní Prahy opravdu zásadně.

Čas jako součást architektury

Vše v tomhle paláci má svůj řád a účel. Není tedy náhoda, že se nad vstupem do pasáže spojující Jungmannovu ulici s Národní třídou nachází orloj, který není jen nějakou mechanickou atrakcí, ale doslova výtvarným symbolem času. Nečekejte ovšem pohybující se figurky ani odbíjení hodin. Jde o sochařsky pojatý ciferník doplněný zdobnými motivy měsíčních fází a znamení zvěrokruhu. Nijak nevyčnívá, je velmi citlivě zasazený přímo do fasády domu. A právě jeho nenápadnost je důvodem, proč ho mnoho lidí přehlédne. Zato si ho ale díky tomu můžete užít v klidu, bez davů a vtíravých fotoaparátů zvídavých turistů.

Sochy, které vyprávějí

Výzdobu orloje tvoří plastiky Dne a Noci, Slunce a Měsíce a dvanáct znamení zvěrokruhu. Odlitky jednotlivých děl vytvořil sochař František Anýž, jehož práce dodává celému dílu jemnost i symbolickou hloubku. Orloj tak v jeho pojetí funguje jako tichý dialog mezi architekturou, uměním a plynutím času.

A k jeho obdivování je třeba jen málo. Stačí projít pasáží, zvednout hlavu a na okamžik se oprostit od ruchu Národní třídy.

Článek Praha má 2 orloje, ten druhý ale neznalí Češi míjejí. Přitom je krásnější než ten staroměstský se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Národní hřebčín není jen o koních

Areál Národního hřebčína Kladruby nad Labem patří k nejstarším hřebčínům na světě a jeho význam sahal ještě poměrně nedávno opravdu daleko za hranice Čech. Koně odsud sloužili císařskému dvoru – takže není divu, že jízdárna nebyla jen obyčejným technickým zázemím, ale i vizitkou monarchie. Všechno muselo fungovat jako dobře namazaný stroj, ale zároveň to také muselo dobře vypadat.

A kdo nahlédne dovnitř do obytných prostor, ten zkrátka a dobře neuvěří vlastním očím. Salony, obytné místnosti i reprezentační sály působí spíš jako šlechtické sídlo než jako součást hřebčína. Ale zároveň se to nikde nepřehání. Výzdoba je střídmá, ale vkusná. Nábytek je zdobený, ale ne příliš načančaný, skříně plní svou hlavní funkci, ale zároveň prostor trochu dekorují. A tak bychom mohli pokračovat. Všemu vládne hlavně poctivé řemeslo a cit pro detail. A právě tahle uměřenost dává celému prostoru zvláštní kouzlo.

Když Kladruby okouzlily císařovnu

Jedním z nejzajímavějších momentů je pobyt císařovny Alžběty Bavorské, známé jako Sissi. Milovala koně a pohyb a také pobyt mimo přelidněné šlechtické dvory. Protože jí tohle všechno dokázaly Kladruby dopřát vrchovatou měrou, není divu, že si je zamilovala. Mohla tu totiž alespoň na chvíli být sama sebou.

Pokud se sem vydáte, dozvíte se o ní v rámci komentované prohlídky víc. A nejlépe uděláte, když spojíte návštěvu jízdárny s procházkou po krajině hřebčína, která je dnes památkou UNESCO. Teprve když uvidíte, jak o zdejším prostoru tehdejší mistři stavitelé a chovatelé přemýšleli, zapadnou vám do sebe jednotlivé dílky jako dobře namazaný stroj. A stojí to za to, věřte nám.

Článek Kladruby mají Češi hloupě jen za jízdárnu. O nádheře, kterou skrývají, vědí jen zahraniční turisté a to je škoda se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když Baťa spojil vodu a průmysl v jeden celek

Kanál vznikl ve 30. letech 20. století z iniciativy firmy Baťa. Jeho hlavním cílem bylo dopravovat lignit z Ratíškovic do Otrokovic, kde tohle cenné palivo pohánělo jeho továrny. A tahle funkce měla jít ruku v ruce i se zavlažováním polí a regulací vody v krajině. Vše se povedlo a celá vodní stavba fungovala a sloužila dlouhá léta na jedničku, ale po druhé světové válce ztratil význam. Průmysl se přesunul jinam a kanál postupně zarůstal rákosem a trávou. A nebýt změn po roce 1989, možná by dnes byl jen čárou na starých mapách.

Tehdy si místní uvědomili, jaký unikát tu mají – a také to, že by toho mohli náležitě využít. Vytvořili proto jedinečný rekreační koridor, který v Česku nemá obdoby. Stálo je to spoustu práce a čištění, ale výsledek je opravdu impozantní – splavná část Baťova kanálu dnes měří přes 50 kilometrů a je doslova protkaná unikátními technickými památkami, které pořád fungují. Plavební komory jedou na původním principu, přístavy nabízejí půjčení lodí i bez kapitánského průkazu (stačí vám jen a pouze řidičský průkaz skupiny B a krátké školení) a přitom to celé působí překvapivě civilně. Nejlepší je samozřejmě najmout si pro začátek loď s průvodcem, který vám o tomhle kusu historie prozradí spoustu zajímavých věcí.

Nenáročná plavba pro každého

Velkou výhodou Baťova kanálu je jeho klid – tedy pokud se sem nedostanete v té největší letní sezónní špičce. Po zbytek roku je tu provoz mírný a přehledný a orientace maximálně jednoduchá. Navíc si nemusíte vybírat jen jednu formu pohybu. Podél kanálu vede hustá síť cyklostezek, takže část trasy klidně zvládnete na kole a zbytek po vodě – přesně tak, jak vám to bude vyhovovat.

Článek Unikátní kus naší průmyslové historie v Česku neumíme docenit. Lépe ho znají v zahraničí a je to ostuda se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sbírka, která bere dech

Na ploše téměř 2000 metrů čtverečních je vystaveno více než 6000 minerálů z Česka i celého světa. Rozhodně přitom nejde o nahodilou přehlídku kamenů, která by vás ráda zahltila spíše kvantitou než kvalitou. Každý kus má své místo, je nasvícený a vystavený tak, aby vynikla jeho přirozená krása. Někde jsou kameny srovnány podle barev, jinde dostávají přednost velké samostatně stojící vitríny, odhalující ostré krystaly, jemné struktury i syté barvy nádherných drahokamů a polodrahokamů, které byste v přírodě jen těžko hledali pohromadě.

České drahokamy i exotické rarity

Velkým tahákem jsou bezpochyby vltavíny a české acháty. Tyhle poklady vznikly v útrobách naší země díky dávným přírodním procesům a dodnes fascinují geology i laiky. Vedle nich tu ale najdete minerály z exotických koutů světa, které bez nadsázky hrají všemi barvami. Galerie tak není jen o vzdělávání a o nudných popisech, ale i o radosti z objevování. Mnozí návštěvníci přiznávají, že tu stráví mnohem víc času, než původně plánovali – a ani my jsme rozhodně nebyli výjimkou.

Nejen pro odborníky

Výhodou galerie je její přístupnost. Nemusíte být geolog, abyste si návštěvu užili. Na své si přijdou rodiny s dětmi, fotografové i lidé, kteří si chtějí jen v klidu projít a prohlédnout něco hezkého. A něco se tu najde i pro milovníky pravěku, protože ani o zkameněliny tu není nouze (i když tvoří jen malé procento všech sbírkových exponátů). Součástí areálu je i prodejna minerálů, drahých kamenů a šperků. Takže pokud hledáte originální dárek nebo suvenýr, tady rozhodně nešlápnete vedle.

Obsluha vám s výběrem ráda poradí, doporučí rarity a na závěr vám doporučí i zdejší minikavárničku s tematicky ladnými dezerty (s trochou nadsázky se tady tak můžete do drahých kamenů i zakousnout). A když budete mít štěstí, můžete si před budovou třeba vyrýžovat zlato – i takové akce se tu totiž pořádají. Stačí sem jen přijet ve správném termínu.

Článek Největší muzeum minerálů a drahých kamenů v Evropě máme v Česku. Za pár korun vám bude přecházet zrak se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.