Šílená praktika ze středověku 

Oubliettes označovaly děsivé mučírny, do kterých byli vhazováni především političtí zrádci, nenávidění zajatí protivníci a také rukomjí, kteří měli být v budoucnu vyměněni za výkupné. Ačkoli tato místa připomínala spíše hladomorny, jejich obyvatelé dostávali nějaké zbytky jídel, odpadky nebo dokonce obsahy nočníků z ložnic šlechtických pokojů. Úkolem totiž nebylo usmrtit vězněné hladem, ale nechat je v zapomnění. 

Kdo se tam tedy dostal, věděl, že již není cesta zpátky (pokud neměl být zajatec vyměněn za výkupné), a konzumace jídla by akorát prodloužila jeho trápení. Jednalo se přitom o cely připomínající tmavé dno studny, kde člověk ani neviděl na zem. Prostor byl navíc tak stísněný, že se v něm nedalo stát rovně ani ležet. Odsouzenci proto museli být celou dobu skrčení a v některých případech dle webu Quora dokonce docházelo k deformaci jejich těla.

Oubliettes zlomily i ty nejodolnější 

Absolutní temnota a ticho pak přispívala k tomu, že zajatci rychle ztráceli pojem o čase a brzy začali šílet. Jediným únikem bylo tlouct hlavou do zdi, jenže to ve finále člověk udělat přes tu šílenou bolest nedokáže. Bylo to tedy ideální řešení zejména pro velmi odolné vězně, protože čím déle chtěli zůstat při životě, tím horší bylo jejich trápení. 

Pro věznitele se nicméně jednalo o skvělý způsob, jak někoho mučit a vůbec si přitom nezašpinit ruce. Ti, kteří se dostali ven z oubliettes díky výkupnému, poté takřka nikdy neměli odvahu vrátit se k nepříteli zpět a raději odvolali všechny své jednotky. 

Článek Jeden z nejhorších trestů: Vězni odsouzení k oubliettes končili v zapomnění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.